Ježíšova modlitba nás sjednocuje s Bohem a vnáší do našeho
srdce, duše i těla pokoj. Toto celkové zklidnění a ztišení nazývají svatí
otcové hesychií. Ale hesychie je nejen duchovní stav, ale i způsob mnišského
života. Mnich se chrání před rušivými vlivy světa a uzavírá se do svého nitra,
aby v něm rozmlouval s Bohem. Oddanost neustálé modlitbě je podle starce Josefa
jedinou cestou, jak si uchovat Boží milost. „Bez hesychie milost nezůstane; a
bez milosti je člověk ničím.“[1]
Starec proto dodržoval striktní program, v němž rozdělil den
a noc na službu Bohu, na službu lidem (vyřizování různých starostí včetně
korespondence) a na modlitbu v ústraní. Z tohoto pravidla nikdy neslevil, aby
si uchoval svůj vnitřní klid, z něhož měli prospěch mnozí další. „Za žádných
okolností nezměním svůj rozvrh – otevřením dveří, mluvením, ztrátou modlitby a
hesychie –, pokud to není potřeba tehdy,
kdy to sám určím, protože můj čas je omezený.“[2]
Tento program praktikování hesychie pak předal svým žákům,
kteří ho rozšířili na Hoře Athos i jinde ve světě. Jeho obdoba se zachovala v
jednom z dopisů. Starec Josef ho psal igumeně řeckého monastýru, aby ji
povzbudil v hesychastickém způsobu života („Ty se nehodíš pro mnoho starostí,
ale pro hesychii.“[3]).
Dopoledne je vyhrazeno na přijímání návštěv a rozmlouvání s
lidmi. Potom následuje jídlo a spánek. Před setměním čtení nebo kratší
modlitební pravidlo. Po západu slunce přichází čas na šálek kávy, aby se člověk
tělesně posílil. Následuje bdění – počátek modliteb. „Cílem je aktivovat
milost; když je milost činná, je to všechno.“[4]
Bdění se skládá z Velkého povečeří a akathistů ke Kristu a Bohorodici.
Poté, co je nús zklidněn, lze přistoupit k noetické modlitbě. Modlitbu je dobré
střídat se zpěvem písní a duchovním čtením. Ráno pak následuje společná bohoslužba
v chrámu.[5]
V hesychii přechází očišťující milost v milost osvěcující.
Člověk, který dospěl k vnitřnímu klidu a je očištěn od vášní, milostí nabývá
poznání pravdy. Osvícený nús vidí věci takové, jaké skutečně jsou – bez „rafinovaných
metod a lidských sylogismů.“[6]
Vidí věci v jejich přirozeném stavu – tak, jak jsou Bohem stvořeny. Zároveň
však dospívá i k poznání samotného Boha. Starec Josef proto v souladu s
patristickou tradicí rozlišuje dvojí poznání – přirozené a duchovní; poznání
stvořeného světa a poznání Boha. Přirozené poznání je rovněž rozlišováním
dobrého od zla. To je velmi důležité pro duchovní život jako celek, neboť v
pokušeních se často zlo maskuje za dobro a může člověku ještě víc uškodit.[7]
Proto je nutné nechat se vést někým, kdo dospěl k tomuto druhu poznání a má
schopnost rozlišování. Duchovní poznání je pak „viděním Boha“.[8]
Obě poznání působí zároveň a vedou člověka ke spáse: „Rozlišování vidí, měří a
váží, zatímco duchovní poznání ničí každé zlo a pyšnou myšlenku.“[9]
Jenom ten, kdo dospěl k duchovnímu poznání, může o Bohu
teologizovat:
Když
byly skrze poslušnost a hesychii smysly očištěny, nús zklidněn a srdce omyto,
potom mnich obdrží milost a osvícení poznání. Stává se celý světlem, celý nús,
celý průzračností. Přetéká tolik teologií, že i kdyby začali tři lidé zapisovat
to, co slyší, nedokázali by zachytit onen proud milosti, vycházející ve vlnách
a šířící z jeho těla pokoj a naprosté zklidnění vášní. (Monastic Wisdom,
s. 240)
Ten, jemuž se dal Bůh poznat, překypuje radostnou vděčností a
milost v něm roste dál. Poznání plynule přechází v theórii – duchovní nazírání. V něm očištěný, osvícený a zdokonalený
člověk patří na Boží slávu a nestvořené Boží světlo, prostupující stvořením. Je
to stav kontemplace proměněného kosmu – vidění nebe pozemskýma očima.
Starec Josef psal o duchovním nazírání ze své vlastní
zkušenosti. Bůh ho obdařil schopností pohlížet po tvrdém asketickém boji na
nestvořenou Boží slávu. Starcovy dopisy pak přímo zachycují několik takových
zjevení a jsou svědectvím o téže mystické zkušenosti Církve, zaznamenané v
dílech velkých světců minulosti, jakými byli Symeon Nový Teolog, Řehoř Palama
či Silván Athoský.
Vedle konkrétních vizí však dopisy obsahují i obecnější
postřehy o duchovním nazírání. To nastává v průběhu modlitby. Ve chvíli, kdy
Bůh člověka theórií obdarovává, je ovšem modlitba přerušena.[10]
Člověk je vytržen z materiálního světa a je cele ponořen do vidění nadpozemské
Boží slávy. Je mimo sebe, čas a prostor.
Přestává pociťovat své tělo, které je nyní naprosto klidné.
Člověk je sycen božským pokrmem a milost, která v něm přebývá, vyživuje i slabé
tělo. Proto svatí ve stavu duchovního nazírání neměli potřebu jídla a pití.
„Stačilo jim pouze svaté přijímání neposkvrněného Těla a Krve Páně.“[11]
Lidské tělo zůstávalo zdravé a překonávalo nemoci, které běžně přicházejí v
období očišťování od vášní. Nikterak nenarušovalo patření na Boha.
Při něm člověk pozbývá – kromě tíhy tělesnosti – i břemene
své vůle. Je cele zaujat Bohem a ztrácí kontrolu nad sebou samým.[12]
Sebe již nevnímá, neboť „byl proměněn a stal se bohem milostí.“[13]
Zklidněné tělesné orgány se „přestávají pohybovat“ a nús je uchvácen
„výjimečným světlem“ duchovního nazírání.[14]
Po očišťujícím boji a poznání tak dospívá nús k dokonalé jednotě s Bohem.[15]
Poznámky:
[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic
Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s.
141.
[2]
Tamtéž, s. 144.
[3]
Tamtéž, s. 141.
[4]
Tamtéž.
[5]
Tamtéž, s. 141–142.
[6]
Tamtéž, s. 181.
[7] Tamtéž,
s. 349.
[8]
Tamtéž, s. 287.
[9]
Tamtéž, s. 349.
[10]
Tamtéž, s. 183.
[11]
Tamtéž, s. 377.
[12]
Tamtéž, s. 138.
[13]
Tamtéž.
[14]
Tamtéž, s. 183. Starec Josef zde i jinde užívá termínu „výjimečné“, nikoli
„nestvořené“ světlo. Jeho popisy Božích zjevení však vypovídají o nestvořeném
Božím světle – tak, jak o něm pojednává ostatní hesychastická literatura.
Žádné komentáře:
Okomentovat