Nitria: Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 10. Neustálá modlitba

Modlitba je naplněním duchovního života člověka. V důvěrném rozhovoru se přibližujeme k Bohu; rozmlouváme s Ním, žijeme v Něm, pohybujeme se v Něm (Sk 17, 28). V modlitbě se sjednocujeme s Bohem, který je všude kolem nás a v nás. Proto by se modlitba měla stát naším přirozeným projevem – samotným naším dechem.[1]

A jako taková by neměla být vyhrazena pouze určitým výjimečným chvílím dne, ale měla by v nás být přítomná a činná neustále. Starec Josef znovu oživuje hesychastickou tradici křesťanství, která následuje přikázání apoštola Pavla: „Modlete se bez přestání.“ (1 Tes 5, 17). V této tradici znamená neustálá modlitba trvalé vzývání Božího jména skrze opakující se slova: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Tato prosba, pokud je pronášena pozorně, se postupně usazuje v nitru člověka, až v něm začne volně plynout. Jméno Ježíš v nás zpřítomňuje Boha a vrací nás do původního stavu rajského bytí. „Ten, kdo se naučí modlit bez přestání, nalezne rychle cestu života, bránu ráje nebo spíše samotnou modlitbu, neboť když je vyslovována toužebně, stane se v něm rájem.“[2]

Pronášením Ježíšovy modlitby se v nitru otevírá prostor pro působení Boží milosti, která ještě více prohlubuje lásku ke Kristu. V návaznosti na evangelijní verš o vytrvalosti v duchovním boji (Mt 7, 7) starec Josef píše: „Tluč o něco déle skrze častou modlitbu a nejen pramen, nýbrž celé vodopády z nebe a fontány z hlubin se otevřou, takže tvá láska ke Kristu bude zavlažena a poroste dál.“ Skrze modlitbu nás milost přitahuje stále blíže k Bohu. Modlitba se tak stává mocnou zbraní v duchovním boji, jíž se můžeme osvobodit od vášní a dojít spásy – zbožštění duše i těla. „Modlitba očišťuje a zdokonaluje člověka,“ podotýká starec Josef.[3] Děje se tak proto, že je to sám Kristus, kdo ve slovech modlitby působí a kdo nás zbavuje nečistoty hříchu a „vyvádí z temnoty ke světlu.“[4]

Proto je Ježíšova modlitba určena všem lidem bez výjimky. Mohou se ji modlit mniši v odlehlé pustině i laici ve světě. Starcovy dopisy o neustálé modlitbě byly určeny jedněm i druhým („Kdokoli po tom touží, ať to zkusí.“[5]). Každému jednotlivci však radil podle jeho konkrétního duchovního stavu, v němž se nalézal. Vždy ovšem zdůrazňoval nutnost pokory[6], poslušnosti[7] a pokání:

Modlitba pomáhá každému, ale každý musí bojovat podle svých sil. Bůh dává svou milost podle našich úmyslů. Pokud někdo odříkává modlitbu bez pokání, modlitba buď ustane, nebo onen člověk upadne do klamu. (Monastic Wisdom, s. 261–262)

Lidem ve světě doporučoval starec Josef modlit se, kdykoli si najdou čas. Modlitba by měla doprovázet každou činnost, proto je potřeba se k ní zpočátku přinutit a vytrvat.[8] Dospělí se mohou modlit v práci a děti zase ve škole. Jednomu svému duchovnímu synovi starec napsal: „Modli se, když studuješ. Ať tvá ústa nikdy nepřestanou říkat ,Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.ʻ“[9]

Ježíšovu modlitbu lze odříkávat buď nahlas, nebo potichu v nús člověka (odtud její časté pojmenování „noetická modlitba“). Věřící se při tom soustředí na jednotlivá slova modlitby a snaží se vnitřně sjednotit s Ježíšem. Pouze zkušenější a ve víře ukotvenější jedinci mohou pod bedlivým vedením starce dospět k náročnějším technikám modlitby. Ty se týkají určitých tělesných predispozic, které spolu s neustálým vzýváním Božího jména vedou k trvalému usazení modlitby v nitru.

Pro začátečníka je však dobré, když se učí modlitbě jejím hlasitým pronášením. Důležité je, aby modlitba neustávala. K tomu se musí člověk přinutit, aby zkrotil rozptýlený nús. Místo rušivých myšlenek by se měl nús cele soustředit na slova modlitby. Proto starec začátečníkům radil, pronášet modlitbu zpočátku rychle, aby neměl nús čas zabývat se myšlenkami. Po určité době (v případě mnichů dva až tři měsíce) si pak nús na modlitbu zvykne a bude ji odříkávat bez přestání. Poté lze přejít z hlasité do tiché modlitby a pronášet slova pouze ve svém nús. Když se nús unaví, je dobré se opět vrátit k hlasitému pronášení ústy.[10] Střídání obou forem modliteb doporučoval starec i zkušeným mnichům. Sám se ostatně takto každý večer modlil.[11]

Střídání se týká i tělesných pozic při modlitbě. Ta by měla být odříkávána všude: při chůzi, ve stoje, vsedě. Pokaždé však vyžaduje námahu, zejména když člověka zmůže únava. „Když se unavíš, posaď se. Pak ale opět vstaň, aby tě nepřemohl spánek.“[12]

Když si nús na modlitbu dostatečně zvykne, naučí se ji a očistí se jí, přivádí její slova do srdce – tělesného a duchovního centra člověka.[13] Modlitba už nezůstává pouze v nús, ale osvěcuje nejhlubší nitro v nás. Z „noetické“ se stává „modlitbou srdce“. Ježíšovo jméno očišťuje po nús i srdce, otevírá ho působení Boží milosti a dává mu klid. „Jeho temnota je okamžitě projasněna a srdce se stává pokojným a klidným. Raduje se, je oslazeno, odpočívá a je očištěno.“[14] Tento klid se pak ze srdce šíří do celého těla: „Tělesné orgány, které nás dříve pokoušely, jsou nyní klidné a pokorné.“[15] Člověk opět – skrze Krista – duchovně vládne své duši i tělu. Nús sestupuje spolu s modlitbou do srdce a přebývá s ním v jednotě. Modlitba nyní působí v celém člověku a přetváří ho k obrazu Božímu.

K sjednocení nús, srdce a modlitby dochází skrze dech. Nejen ústa nebo nús, ale i samotný dech by měl „přilnout k Spasitelovu jménu.“[16] Pravidelným vdechováním pak slova modlitby vstupují do srdce. Starec Josef radil těm, kdo byli způsobilí této vyspělé formy modlitby, aby nejprve dýchali velmi pomalu a odříkali pět a více modliteb na jeden nádech. Jakmile se objeví v srdci jakékoli tělesné pokušení, je třeba dech zadržet a pokušení vypudit. Poté, co se modlitba a nús usadí v srdci, je možné ji odříkávat s pravidelným dýcháním: slova „Pane Ježíši Kriste“ na každý nádech a „smiluj se nade mnou“ na každý výdech.[17] Takto se modlitba stane naším dechem.

Starec Josef zasvětil modlitbě veškerý svůj život. Říkal, že modlitba je jeho prací. Modlil se za své duchovní děti i za celý svět. V neustálé modlitbě srdce setrvával několik hodin. A také naučil tuto modlitbu mnohé další. Díky němu tak mohlo dědictví hesychasmu opět rozkvést nejen na Svaté Hoře, ale i v jiných částech světa.

Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 51.

[2] Tamtéž, s. 261.

[3] Tamtéž, s. 286.

[4] Tamtéž, s. 288.

[5] Tamtéž, s. 46.

[6] Např. tamtéž., s. 50.

[7] Tamtéž, s. 51.

[8] Tamtéž, s. 44.

[9] Tamtéž, s. 236.

[10] Tamtéž, s. 39, 41, 314.

[11] Tamtéž, s. 137.