úterý 4. srpna 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 12. Láska



Starec Josef píše v jednom z dopisů, že zakouší-li křesťan zdokonalující Boží milost, jeho nús je usebrán do duchovního nazírání a jeho „srdce hoří božským erótem.“[1] Tato láska je nejvyšší a nejčistší lidskou touhou. Připomíná zamilovanost[2] – a přesto se od „běžné“ lásky liší. 

Jaký je rozdíl mezi láskou a božským erótem? Láska k Bohu a k lidem je naplněním dvou hlavních Kristových přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ a „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22, 37-40). Kristus od nás nežádá nic než lásku.[3] Jí se připodobňujeme k Tomu, jenž je sám Láskou. Proto podle starce Josefa když milujeme své bližní, prokazujeme tím také lásku ke Kristu. A stejně je tomu i naopak: milujeme-li jednou Boha, pak budeme rovněž milovat své bližní.[4]

Láska, jež je naplněním dvou hlavních přikázání, je završením všech lidských ctností.[5] Jako taková pomáhá více než cokoli jiného v osobním duchovním boji. Pokud si ji dokážeme ve svých srdcích uchovat, převáží jiné prostředky askeze a provede nás různými nástrahami zla. „Láska je mocnější než všechny dovednosti a síly Nepřítele.“[6]

Moc lásky v duchovním boji je dána tím, že to nejsme již my sami, kdo marně vzdoruje pokušením, ale Kristus, který nám dává sílu zvítězit nad zlem. Rostoucí láskou v nás roste Jeho očišťující milost, jež nás zbavuje vášní a chrání od démonských útoků.[7] Spolu s láskou odchází z našeho těla a duše bolest, která jinak provází asketické úsilí:

Nic nedokáže zklidnit hněv a všechny vášně tak, jako láska k Bohu a ke každému člověku. Můžeš zvítězit spíše s láskou než s ostatními zápasy. A navíc pokud v tobě vládne láska, nepocítíš ve svém boji žádnou bolest. (Monastic Wisdom, s. 70).  

Přesto starec Josef rozlišuje mezi lidskou láskou a „božském erótem“. Plnění Božích přikázání je jedna věc, avšak „hořet Boží láskou“ věc jiná.[8] První ovšem nevylučuje druhé. Naopak – obojí je vzájemně provázané. Láska k Bohu a k bližnímu postupně v srdci člověka rozdmýchává božský erós.

Pokud jsi bdělý a modlíš se neustále a pomáháš svým bratříčkům, rozněcuješ ve své duši oheň Boží lásky. A čím více žízníš a chceš pomoci svému bližnímu, tím více Bůh otevírá proudy lásky a vlaží tě jimi. (Monastic Wisdom, s. 328)

Láskou a neustálou modlitbou se přibližujeme k Bohu a oživujeme v sobě Boží milost. Vrůstáme do Krista a stáváme se Mu podobnými. Rozdíl mezi láskou a erótem tedy spočívá v rozdílu mezi připodobňováním se Bohu a samotným sjednocením s Ním. V jednotě s Bohem se již neprojevuje naše pozemská láska, ale jsme zapáleni přímo Jeho božským erótem. Bůh se zjevuje v našem srdci jako Láska. Působí jako nehasnoucí oheň, který nepohlcuje, nýbrž neustále sytí zamilovaného.

Uchvácen božským erótem, přestává člověk rozpoznávat sám sebe.[9] Je totálně proměněn. Starec Josef tuto proměnu přirovnává k železu v ohni:

Je to jako s železem; před tím, než je hozeno do ohně, nazýváme ho železo, ale jakmile se jednou rozžhaví a rozpálí doruda, je jedno s ohněm (…) Nemůže zůstat ve svém přirozeném stavu. (Monastic Wisdom, s. 183)[10]

Extáze božské lásky nijak nezávisí na člověku, jeho vůli, přáních a skutcích. I v tom se liší od lidské lásky. Jsme schopni plnit přikázání milovat bližního, pokud chceme nebo pokud se tomu svobodně podvolíme. Avšak sami od sebe nedokážeme ve svém srdci zahořet Boží láskou. Ta závisí jedině od „fontány Lásky, našeho nejsladšího Ježíše, který nám ji dá, pokud sám bude chtít, jak bude chtít a kdy bude chtít.“[11]

O zkušenosti božské lásky konečně nelze nic vypovědět, když ji člověk neprožil. Je stavem, přesahujícím veškeré intelektuální poznání, hranice stvořeného světa a kategorie lidského jazyka. Pouze ten, kdo zakusil „zjevení tajemství Lásky“, může o ní hovořit. A mluví tehdy, když mu dá Bůh sílu řeči.[12] Jeho slova znějí chvalozpěvem lásky:

Můj Ježíši, sladká lásko! Před tím, než jsem Tě spatřil, viděls Ty mě. Světlo mé duše! Před tím, než jsem Tě poznal, Ty ses mi zjevil. A před tím, než jsem Tě miloval, miloval jsi Ty mě. Můj živote a dechu, byl jsem v temnotě, když mě Tvůj sladký hlas probudil a zavolal mě. Spatřil jsem Tě, když ses mi dal poznat. Znát Tě znamená zřít Tě. Ach, má radosti a duchovní potěcho! Ach, má nebeská Lásko! Lásko, která hoří, ale nespaluje! (Sedmdesátý devátý dopis)


Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 187. Na jiném místě zmiňuje, že „božská láska koná a theória vládne“ (Dopis 79, s. 327).

[2] Tamtéž, s. 189: „Podobáš se někomu, kdo je hluboce zamilovaný, jehož srdce poskočilo a jehož oči prolévají slzy, jakmile pomyslí na toho, koho miluje.“

[3] Tamtéž, s. 326.

[4] Tamtéž, s. 323 a 328.

[5] Tamtéž, s. 350.

[6] Tamtéž, s. 122.

[7] Tamtéž, s. 324.

[8] Tamtéž, s. 386.

[9] Tamtéž, s. 183.

[10] Na jiném místě hovoří starec Josef o člověku, uchváceném božským erótem jako o „ohni v ohni“ – viz Monastic Wisdom, s. 388.

[11] Tamtéž, s. 387.


6 komentářů: