Archimandrita Zachariáš o postoji k bližním

Překlad části besedy, konané v chrámu sv. Ondřeje v Edinburghu v roce 2012, která ukazuje na pravé duchovní vedení – tzn. v duchu Krista tiché a laskavé nasměrování ke změně srdce. Archimandrita Zachachiáš (Zacharou) je žákem starce Sofronije a duchovním otcem v Monastýru svatého Jana Křtitele v Essexu. 

Otče, dovolte mi otázku. Líbilo se mi, jak jste řekl, že bez Boží lásky je každá láska sebedestruktivní. Mohl byste to prosím víc rozvést? 

Nemůžeme milovat Boha jen tak. Nejprve se musíme naučit pokoře. Bez pokory nemůžeme mít skutečnou lásku. A opak je taky pravdou: když je někdo pyšný, nemůže milovat. Je naplněn pouze sám sebou. Ani s ním nechcete mluvit, protože víte, že jím nic nepronikne. Není v něm pro nic jiného místo. A abychom získali skutečnou lásku, musíme nejprve uprázdnit sami sebe, musíme v sobě vytvořit prostor pro lásku. (…)

Dovolte mi říct jeden příklad. Přišla za mnou mladá dáma – lékařka, která pracuje v nemocnici, a svěřila se mi: „Nemůžu dál zůstat v zaměstnání, protože ředitel kliniky se ke mně chová velmi sprostě. Už tam nemůžu dál pracovat, myslím, že dám výpověď.“ Řekl jsem jí: „Dobře, ale zkusme ještě udělat malý experiment. Zůstaň na svém místě, ale zkus změnit sama sebe.“ „Jak?“ zeptala se. „Začni se takto modlit: Pane, děkuji ti, že mi skrze tohoto muže ukazuješ, jak daleko od Tebe je mé srdce. A já stále nemám klid.“ Začala se tedy tímto způsobem modlit a po dvou týdnech za ní přišel ředitel kliniky a řekl jí: „Buď jsi někdo úplně jiný, nebo jsem udělal chybu já.“ A všechno se změnilo. Od té doby byl mezi nimi naprostý soulad ve spolupráci.

Vše je tedy otázka víry. Pokud uvažujeme lidským způsobem a na psychologické úrovni, není cesty ven. Ale jiné je, pokud dokážeme to, co nás učí naši Otcové.

Řeknu vám příběh, který nám zanechali Otcové pouště. Za svatým Pimenem přišel jeden poslušník a povídá: Otče, myslím, že jsem dosáhl stavu ustavičné modlitby. Světec se na něho podíval a řekl: „A myslíš, že je to velká věc? Velká věc je, když se ponížíme před každým stvořením.“

Takto uvažují naši Otcové. Když dokážeme být pokorní před druhým člověkem, zcela jistě mu pomůžeme v tom, aby zušlechtil svoje svědomí. A potom bude náš vzájemný vztah jiný. (…)

Nesmíme zapomenout, že Pán přinesl tak velké a absolutní vítězství, protože se ponížil pod úroveň nás všech, sestoupil až na samé dno pekla, aby povznesl celé stvoření do nebe. A pokud s Ním chceme sdílet toto vítězství, musíme následovat stejnou cestu. Nejprve s Ním musíme sestoupit dolů a on nás znovu pozdvihne, až nastane správný čas. On jediný ví, kdy to pro nás bude dobré.

Otče, ale jakým způsobem můžeme získat tuto pokoru?

Následováním Božích přikázání. Všechna říkají totéž: Když tě někdo uhodí na pravou tvář, nastav mu druhou. A když tě někdo donutí jít jednu míli, jdi s ním dvě. To je přece šílené. Boží láska se v tomto světě projevila jako šílenství. Bůh zemřel za své nepřátele, protože hřích je nepřítel Boha. A my všichni jsme hříšní. Přesto za nás všechny zemřel. A toto pokračuje stále dál. Během svaté liturgie se shromažďujeme jako Boží nepřátelé. A přesto nám Bůh ve svatých tajinách dává to nejcennější – svůj věčný život. Takže všechna Jeho přikázání reálně ukřižovávají naši tělesnou mysl a osvěcují nás, abychom následovali tuto cestu. 

Všechna Boží přikázání mají stejnou vlastnost – změnit naši mysl. Protože naše mysl nemá nic společného s Boží myslí. Naše myšlenky jsou tak vzdálené od Božích myšlenek. A naše způsoby jsou tak vzdálené těm Jeho. Jak řekl prorok Izajáš: „jako je země vzdálená od nebe.“ (…) Proto musíme ukřižovat svou tělesnou mysl, abychom získali mysl Kristovu. A v tom je krása pokání. Když se kajeme a důvěřujeme přikázáním našeho Pána, křižujeme svou tělesnou mysl a nevkládáme už důvěru v sebe, ale v Něho, o němž věříme, že vzkřísí mrtvé. 

Nevím, jestli jsem to dobře vysvětlil. Ale přikázání to dokážou. Když budeme vůči nim pozorní, ony nás určitě dovedou na správnou cestu. 

Záznam besedy 

O jednotě a přednosti v Církvi

Překlad stěžejní části studie o. Nikolaje Afanasjeva Církev, jež předsedá v lásce, která objasněním tzv. eucharistické eklesiologie na raně-církevních a svatootcovských základech pomáhala formovat současnou pravoslavnou nauku o Církvi, rozvinutou Afanasjevovými následovníky A. Schmemannem, J. Zizioulasem a dalšími.

Teologové vedli dříve diskuze, zdali měla raná místní církev ve svém čele jednu osobu, nebo zdali vedení jedním člověkem bylo znakem až pozdější fáze dějin církevní organizace. Nemohu se zde zabývat historickou stránkou problému, který lze jen stěží vyřešit, neboť nám schází přímé informace. Ale rád bych poukázal na to, že z eklesiologického hlediska není pochyb, že místní církve skutečně měly od počátku ve svém čele jednoho člověka. Eucharistická eklesiologie představuje vlastní způsob myšlení, podle něhož „být hlavou místní církve“ znamená „být hlavou“ eucharistického shromáždění. Poslední večeře nebyla Eucharistií, ale pouze jejím ustanovením. Stala se Eucharistií, když ji Kristovi učedníci začali vysluhovat ve způsobu lámání chleba a žehnání kalichu. Přesto není Eucharistie opakováním Poslední večeře: ta byla – stejně jako oběť na Golgotě – dokonána „jednou provždy“. Eucharistie je prodloužením Poslední večeře v jednom zvláštním ohledu: je to eklesiologická Poslední večeře, „hostina Pána“, slavená v Církvi, jejímž slavením získává Církev své bytí. A u Eucharistie musí – stejně jako u židovského pohoštění, jež sloužilo jako vzor pro Poslední večeři – předsedat jedna osoba. Eucharistie byla poprvé vysluhována v Jeruzalémě na Padesátnici a musel jí předsedat jeden z učedníku – zcela jistě Petr. Od té doby byla vždy při Eucharistii jedna zvláštní osoba, jež lámala chléb a žehnala kalich. Hlava eucharistického shromáždění byla hlavou místní církve, té manifestace Boží Církve, jejíž Hlavou je Kristus.

Kdo ale stojí v čele mnoha církví a jak jsou ony ve skutečnosti řízeny? Může jedna místní církev, nebo snad její biskup být hlavou nad všemi ostatními? Tento druh otázky nás nutí zamyslet se na tím, zdali může v Církvi skutečně existovat primát zároveň s pojetím eucharistické eklesiologie. Předtím, než si odpovíme, musíme nejprve pochopit, co vlastně množství místních církví znamená. Pokud se necháme vést naším empirickým vědomím, pak nás to může nutit k tomu, abychom si představili toto množství jako rozptýlené, neboť každá místní církev by byla nezávislá a autonomní. Ale kategorie empirického vědomí se na tento případ nevztahují. Množství místních církví nebylo rozptýlené, nýbrž sjednocené. Jednota byla cosi naprosto sui generis: jednota nebyla výsledkem sjednocování oddělených částí, ale byla jednotou jedné a téže Církve. Každá místní církev v sobě sjednocovala všechny místní církve, protože obsahovala plnost Boží Církve, a všechny místní církve dohromady byly sjednoceny, protože byly vždycky tou samou Boží Církví. Ačkoli měla místní církev v sobě zahrnuto vše, co potřebovala, nemohla žít odděleně od ostatních církví. Nemohla se uzavřít sama do sebe, ani nemohla odmítnout to, aby byla obeznámena s děním v jiných církvích: protože cokoli, co se stalo v jiných církvích, stejně jako v její, stalo se v Boží Církvi, jediné Církvi. Celé množství místních církví tvoří jednotu založenou na souladu a lásce. Každá místní církev musí být v souladu se všemi ostatními církvemi, protože uvnitř Boží Církve, vždy jedné a pouze jedné, nemůže být nesoulad. To znamená, empiricky řečeno, že každá místní církev přijímá a bere za své vše, co se děje v jiných církvích, a že všechny církve přijímají vše, co se děje v každé z nich. Toto přijetí (běžně označované jako receptio) je svědectvím místní církve přebývající v Boží Církvi, jež svědčí o díle jiných církví, rovněž v Boží Církvi přebývajících – Duch nesoucí svědectví o Duchu. Přijetím toho, co se děje v jiné církvi, nese jedna nebo několik místních církví svědectví o tom, že jejich skutky odpovídají Boží vůli, a jsou tudíž učiněny v Boží Církvi v Kristu. Avšak odmítnutí toho, co se děje v některé církvi, přináší svědectví o tom, že skutek neodpovídá Boží vůli.

Svědectví místních církví se může lišit podle váhy, která je mu přikládána. V absolutním měřítku má však každá místní církev stejnou hodnotu jako jiné církve. Tato hodnotová rovnost je mezi ní a Boží Církví; neboť ta je jedna, jedinečná a plně přítomná v eucharistickém shromáždění každé místní církve. Kdyby si nebyly místní církve rovny svojí hodnotou, museli bychom říct, že Boží Církev není hodnotově vyvážená. Ale není důvod si myslet, že hodnotová rovnost mezi místními církvemi ruší hierarchii těchto církví. To naprosto ne: rovnost vytváří hierarchii církví založenou na autoritě svědectví, jež náleží několika místním církvím. Boží Církev žije v eucharistickém společenství místních církví, ale každá z nich ji různým způsobem a na různém stupni zpřítomňuje ve svém vlastním životě. Vyšší autoritu svědectví má ta místní církev, která více uskutečňuje přítomnost Boží Církve. I když jsou si místní církve přirozeně rovny svoji hodnotou, nejsou si nutně rovny v autoritě: tento rozdíl v autoritě pak mezi nimi vytváří hierarchii. A pokud existuje hierarchie církví, pak musí existovat církev, jež stojí v čele této hierarchie – tedy církev, jež zaujímá první místo. Její svědectví o událostech v jiných církvích má svrchovanou hodnotu a její přijetí má rozhodující význam. Řečeno jinak – tato církev zaujímá dvojí přednost, autority a lásky, což znamená, že dává sama sebe v obětní dar druhých. Pokud se jedná o takovouto přednost, potom nemůžeme říct, že přední církev má moc nad ostatními církvemi. Nikdy neměla nebo nemohla mít moc, neboť moc církve, jež má přednost před jinými, by znamenala moc nad Kristovým Tělem. Nemůžeme ani říct, že tento primát byl primátem cti, neboť ve starověku byly ideje cti a moci úzce spojeny. Ba co víc, na přednosti v hierarchii církví není nic úctiplného v moderním slova smyslu: církev, která se stala první mezi místními církvemi, dosáhla svého místa službou, nikoli prestiží. Nemohla jim vnutit svou vůli nebo rozhodnutí, protože všechna rozhodnutí musela být nejprve potvrzena ostatními místními církvemi. A rovněž další bod stojí za povšimnutí: dokonce i v období všeobecných sněmů a navzdory církevnímu pořádku, jež byl odlišný od přednicejského uspořádání, žádná církev nebo skupina církví neměla moc nad ostatními v striktním slova smyslu. Pokud jedna z církví neuznala některé učení za projev Boží vůle, nikdo ji k tomu nemohl přinutit. Dokonce i císařská moc, ačkoli disponovala donucovacími prostředky, byla v těchto záležitostech bezmocná. Tak se stávalo, že jedna církev postupně odpadávala od hlavního stáda do odděleného ovčince (sama nebo s jinými církvemi se stejnými idejemi) a tato skupina byla považována ostatními církvemi za heretickou či schizmatickou, neboť odmítla svědectví přední církve a dalších církví, které s ní byly v souladu.

Přední církev nemá žádnou moc, ani zvláštní práva: množství církví nebylo spojených zákonem, ale láskou a souladem. Proto jedna církev obklopená mnoha církvemi, s nimiž je v souladu, roste v autoritě podle odpovídajícího růstu v lásce. Církev, jež měla přednost, přirozeně požívala nejvyššího stupně autority spolu s největší láskou a byla vždy připravena pomoci těm církvím, které to potřebovaly. (…) Základem předního postavení církve není moc, ale pouze autorita, jež pramení z lásky a projevuje se láskou. Přední církev může dělat chyby v samotném aktu záchrany církví, které to potřebují, a zvláště těch, které chybují; právě proto je svědectví jiných církví potřebné. Její velkou chybou je pak chtít vnutit jiným suverénní vůli nebo klást sebe nad úroveň jiných církví. To je první krok, vedoucí ke ztrátě přednosti a bránící Boží vůli, protože se zříká lásky, jež se šíří celou Církví. Kladením sebe nad všechny místní církve, jimž je vtisknuta jejich vlastní přednost, nastupuje cestu, jež může vést mimo jejich společné vymezení, do míst, kde už není žádná přednost, ale pouze „eklesiologické vakuum“. Přednost předpokládá existenci mnoha místních církví, přičemž každá z nich je Boží Církví, a může se tak stát církví přední. Když se místní církev odvolává na přední církev, neodvolává se na soudní rozsudek, proti němuž není odvolání, ale přichází k přední církvi, aby našla sama sebe tím, že zaslechne hlas Církve, který v ní přebývá.

Hierarchie církví, založená na autoritě svědectví, předpokládá, že církve formující tuto hierarchii a vedené přední církví mají všechny plné eklesiální esse; dále však předpokládá, že jiné církve budou mít přednost v malém okruhu místních církví. To znamená, že přední církev vlastní nejvyšší autoritu, ale nikoli jedinou autoritu; jiné církve na nižších místech v hierarchii mají svou vlastní autoritu, přičemž ani jedna nevylučuje druhou.

Jak můžeme objasnit přednost jedné církve mezi množstvím místních církví? Lze to jistě vysvětlit jejím úsilím projevit ve svém životě Boží Církev v Kristu, na základě čistě historických faktů pak např. sídlem ve významném městě, založením od apoštolů, množstvím následovníků apod. – ale všechny tyto příčiny nejsou samy o sobě dostačující, neboť i jiné místní církve mohou mít docela dobře tyto výhody. Musíme tedy nakonec připustit, že přednost je Božím darem, a tím pádem Boží volbou. Nemůžeme tomu bezezbytku rozumět, avšak samy místní církve to přijímají ve svobodě a lásce a následují přední církev.