Nitria: Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 9. Manželství a mnišství

Asketický zápas s vášněmi je vlastní všem křesťanům – bez ohledu na to, zda žijí ve světě, či se oddali mnišství. V obou případech lidé zápasí s hříchem, který je odděluje od Boha, aby v sobě obnovili milost křtu a stali se opět Božími dětmi.

Nicméně každá z těchto cest je jiná. „Život v pustině má své vlastní zápasy, zatímco život ve světě zase mnohé jiné,“[1] píše starec Josef a dodává: „Tak buď statečný. A když jsi na sebe vzal své břemeno, nes ho s bázní Boží.“[2]

Člověk by se měl snažit rozpoznat, ke které z obou cest je Bohem povolán: zda k manželství ve světě, v němž je mu v boji s hříchem ku pomoci jeho partner, či zda k vyhraněnější askezi mnišství. Mnich je povolán být „vojákem pro Krista“, který musí snášet mnohem tvrdší útoky ze strany Nepřítele. Jeho život provází větší rozdíly v duchovním úsilí: může vystoupat k Bohu, ale i propadnout mnohým pokušením, která ho čekají. Oproti tomu cesta manželství je poklidnější, i když i ona má své každodenní zápasy: „Ženatý člověk kráčí po mírné stezce – ani příliš nahoru, ani prudce dolů. Ať Bůh pomáhá každému s jeho břemenem, které je schopen nést.“[3]

Starec Josef duchovně vedl jak mnichy, tak laiky ve světě. Každému dával konkrétní rady podle jeho momentálního vnitřního stavu, v němž se nacházel. Nicméně u všech byl stejný předpoklad: nechat se s pokorou a v poslušnosti provést úskalími duchovního života. Starcovy dopisy odrážejí nesmírnou hodnotu, kterou má v Božích očích osobní zápas každého jednotlivého člověka – mnicha i laika. Na smysl askeze v manželství tak například poukazuje jeden z nejdelších a nejvřelejších dopisů vůbec – tzv. devětatřicátý. Starec Josef v něm radí své duchovní dceři, jak se zbavit tísně, která na ni dolehla v nelehkých zkouškách, a nakonec ji prosí, aby se sama za něho modlila, neboť právě její modlitby jsou mu – jejímu starci! – velmi ku pomoci:

Proto má milovaná sestro, duše mé duše, ponech stranou všechna „práva“ a „vůle“ pro mou nesmírnou lásku k tobě. Sjednoť dobrý pár trpělivosti a shovívavosti. Modli se, aby Pán ochraňoval i mě, protože vím, že mně tvé milující, sesterské, duchovní modlitby velmi pomáhají. (Monastic Wisdom, s. 209)

Stejně jako k manželství i k mnišství musí být člověk Bohem povolán: „Každý den pamatuj, že jsi byl povolán žít tento život jako mnich, nikoli jako laik. Ve světě je laiků dost,“[4] povzbuzuje starec Josef svého duchovního syna. Mnich se – na rozdíl od laika – radikálně zříká světských záležitostí ve prospěch království Božího. Jeho činností je patřit na Boha:

Opravdový mnich se musí ve dne v noci zaobírat duchovním nazíráním Boha, ať už jí, spí, pracuje nebo někam jde. Bůh je tím, kdo je nám nejblíž, s nímž můžeme neustále hovořit. (Monastic Wisdom, s. 241)

Starec Josef dále připomíná, že existují dvě cesty mnišství: jedna je společným životem v monastýru, druhá – přímější – v samotě pustiny. Poustevnictví znamená nejkrajnější zřeknutí se světa a jako takové je ryzím následováním Krista: „Tato kratší cesta není vynálezem lidského poznání, ale pochází od samého Pána, jenž vede každého z nás podle své svaté vůle.“[5] V poustevnickém životě se mnich vzdává veškerého majetku a utíká se do samoty pustiny a jeskyní, kde hledá ochranu před útoky ze strany světských pokušení. Zde v tvrdé askezi napravuje své předchozí hříchy pod vedením zkušeného starce a učí se v neustálé modlitbě přebývat s Bohem.[6] Stane-li se, že mnich zrovna nemá, kdo by ho vedl, musí se vyvarovat všech extrémů, být v duchovním boji opatrný, zmírnit svou askezi a celkově „kráčet střední cestou“.[7]

Mnich čelí zkouškám různými „zbraněmi“, z nichž se skládá jeho asketický život – slzami, postem, bděním a modlitbou.[8] O prvních dvou jsme se již zmínili, poslední – modlitbě – se budeme věnovat zvlášť.

Bdění je úzce navázané na půst. Zatímco půst mnicha zbavuje přebytečného tuku a závislosti na těle, bdění stejným způsobem osvobozuje jeho nús. Může se ovšem lehce stát, že asketické úsilí opadne a nús se opět začne zaobírat světskými věcmi. Proto by se mělo bdění stát mnichovou trvalou aktivitou tak, „aby se těžký a tučný nús ztenčil.“[9] Namísto rozptylujících myšlenek se pak usměrněný nús bude sytit skutečnou duchovní „potravou“ – neustálou modlitbou. Proto starec Josef mnichovi radí: „Dodržuj noční bdění, jak jen můžeš.“[10]

Ovšem zásadní význam pro duchovní život člověka má účast na bohoslužbách Církve. Při svaté liturgii se mnich i laik sjednocují s Kristem a stávají se součástí Jeho mystického Těla. Při dalších bohoslužbách se společně modlí k Bohu a posvěcují své životy. Proto by se měly všechny bohoslužby konat s vnitřní soustředěností a pozorností:

Služby by měly mít obsah, tak jako jsou listy stromu pokryty ovocem. Zpěv by měl být proveden s pokorou. Nús by měl pátrat po významu písně. Intelekt by měl být oslazen myšlenkami nús a měl by vést k jejich kontemplaci. (Monastic Wisdom, s. 58)

Velkou pomocí v asketickém zápase křesťana je duchovní četba. Starec Josef doporučoval několik knih, jejichž čtením „je nús osvícen“[11] a „duše zapálena touhou po Ježíšovi“.[12] Především je to Písmo svaté. Starý zákon posiluje ve víře, neboť je prostoupen příklady Boží přítomnosti ve stvoření. „V něm Bůh hovořil přímo k lidem a andělé je doprovázeli.“[13] Dále starec Josef radil mít u sebe neustále výtisk Evangelia a přečíst si z něho úryvek, kdykoli to jen bude možné. V Evangeliu dává Kristus člověku svá přikázání a vybízí ho přímo k následování.[14]

Další četbou, prospěšnou pro nús i duši, jsou akathisty – ke Kristu, ke svatým a k Přesvaté Bohorodici. „Volej neustále k Matce Boží a ona tě ochrání od každého zla.“[15]

V neposlední řadě starec Josef doporučoval číst životy svatých, v nichž se zračí konkrétní příklady spásy, a některá díla církevních otců. Z nich jmenovitě zmiňoval Dorothea z Gazy, autora Duchovních homilií Makaria a zejména Izáka Syrského – „chloubu hesychasmu a útěchu všech asketů.“[16]

Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 257.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž, s. 227.

[4] Tamtéž, s. 250.

[5] Tamtéž, s. 352.

[6] Tamtéž, s. 352–353.

[7] Tamtéž, s. 377.

[8] Tamtéž, s. 129.

[9] Tamtéž, s. 221.

[10] Tamtéž, s. 43.

[11] Tamtéž, s. 232.