Když se člověk očišťuje od svých vášní, není nikdy ušetřen
dalších pokušení. Ta k němu přicházejí ve formě démonských provokací
(προσβολή), útočících zvenčí nezávisle na jeho svobodné vůli. Člověk jim
nemůže zabránit, avšak může zamezit jejich dalšímu působení tím, že je nejprve
rozpozná a poté ihned zapudí – ještě předtím, než se stačí usadit v jeho srdci
a změnit se ve vášně. Tuto schopnost odrážení zlých podnětů, kterou je potřeba
si s pomocí Boží trpělivě osvojit, nazývají svatí otcové duchovní bdělostí.
Klíčové místo v této asketické činnosti zaujímá duchovní
orgán člověka – nús. Z řečtiny nepřeložitelný termín se váže k oblasti,
skrze niž komunikujeme s Bohem, ale která je rovněž objektem démonských
provokací. „Démoni jsou duchové. Tudíž jsou podobní a mohou se přizpůsobit
našemu duchu – nús,“[1]
píše starec Josef. Cokoli noeticky přijmeme, působí v nás dál a má dopad
na náš celkový život. Skrze nús pečujeme o své duchovní zdraví, ale také si
můžeme přivodit těžká poranění. Starec Josef ve svém jednoduchém, názorném
jazyku přirovnává nús k „zásobovateli duše“, který našemu nitru dodává jakýkoli
duchovní „pokrm“.[2] Sytí
nás božskou naukou, nebo naopak tráví přijetím zlých provokací. Ty pak skrze
nús sestupují do centra naší bytosti – do srdce – kde se usazují a nadále
působí.[3]
Ze srdce pak následně intoxikují všechny naše duševní schopnosti: rozumovou,
žádostivou a vznětlivou.
Smyslem vnitřního očišťování je tedy vypudit ze srdce všechny
vášně, které se v něm pro naši duchovní nedbalost rozmohly, a přes bdělý nús
nedovolit, aby se v něm usadily další provokace. Nús tak musí upřít svou
pozornost cele k Bohu a přestat být rozptylován nejrůznějšími podněty od
smyslových počitků až po vnitřní myšlenky. Pokušitel může zneužít cokoli –
dokonce i dobré myšlenky, jež pocházejí od Boha. Pokud nemáme v srdci trvalou
pokoru, mohou se právě ony lehce stát zdrojem naší obnovené pýchy.[4]
Ďábelským obelháním si je přisvojíme, zapomeneme, kým ve skutečnosti jsme, a
přivodíme si další pád.
Bez pokory v srdci a noetické bdělosti tak může velmi snadno
dojít k duchovnímu oklamání. Neočištěný nús přijímá rozmanité podněty, které se
mění na falešné představy, jež jsou omylem považovány za duchovní poznání.[5]
Ďábel ponouká svou lež, kterou maskuje za Boží pravdu. Proto by každý, který
neprošel asketickým očišťováním, neměl o Bohu teologizovat. Tato oklamání
nabývají nejrůznější podoby: vizí, snů, zjevení, textů, symbolů, čísel, věštění
a pověr.[6]
Starec Josef ovšem několikrát zmiňuje, že k nejdůslednějším ďábelským lstem
patří křesťanské hereze.[7]
Proto by se jich každý, kdo touží po Bohu, měl na začátku svého duchovního
života zříct. Ba co víc: měl by se vyvarovat i kontaktů s těmi, kdo tato lživá
učení zastávají a hlásají.
Buď
opatrné, mé dítě. Měj se na pozoru před heretiky (…) Vůbec s nimi nemluv, ať
tvá čistá, jemná duše není pošpiněna jejich rouhavými slovy. Naše pravoslavná
Církev je odřízla. (Monastic Wisdom, s. 329)
Jako nástroj duchovního poznání nemůže zůstat nús nečinný.
Noetická bdělost tak neznamená pasivitu, ale naopak plné zapojení nús do
asketického boje. Jeho činnost pokračuje, jen se mění zdroj poznání. Místo
démonských provokací je nús sycen Božím jménem a slovem. Zároveň se má na
pozoru před útoky Nepřítele – vnímá je, ale zůstává vůči nim netečný a odráží
je pryč. „Když nús nabyl čistoty – svého původního šatu – vidí démony a jako
hlídací pes štěká, vyje a bojuje s nimi, a stráží tak celou intelektuální část
duše.“[8]
Zdravou aktivitu nús je důležité si osvojit hned na začátku
duchovního života. Zejména začátečníci a lidé duchovně slabí jsou příliš
roztržití. Jejich nús je zvyklý na rozptylování nejrůznějšími podněty a
nedokáže se vnitřně usebrat. Proto starec Josef radí, aby se začátečníci věnovali
více duchovním činnostem a střídali je mezi sebou:
Duchovně
slabý člověk potřebuje jednou čtení, jindy zpěv žalmů a později ticho. Když je
člověk potichu, nús má možnost rozjímat nad různými tématy Písma, která předtím
četl. Takže když dáš nús to dobré, získá sílu stejně jako tělo, když dostane
zdravé jídlo. Ale když mu dáš úplně cokoli, bude zatemněn, místo toho, aby byl
osvícen. A když je nús unavený, potřebuje si odpočinout. (Monsatic Wisdom,
s. 89)
I během odpočinku – dokonce ve spánku – zůstává ovšem nús
aktivní. Děje se tak skrze neustálou modlitbu, kterou si člověk – mnich i laik
– postupně osvojuje. Modlitba je nejvlastnější činností nús. Svatí otcové –
starce Josefa nevyjímaje – mají konkrétně na mysli Ježíšovu modlitbu. Vzývání
Ježíšova jména („Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“), které je naplněním
přikázání neustále se modlit (1 Tes 5, 17), očišťuje srdce a chrání nús od
démonských útoků. „Nús třímá jméno JEŽÍŠ jako zbraň a bič na nepřátele (…),
dokud je všechny nevyžene na okraj srdce. Pak začíná čistit veškerou špínu a
nečistotu, se kterou nás démoni poskvrňují pokaždé, když jsme svolní dělat
cokoli zlého a hříšného.“[9]
Neustálá modlitba, která zaměstnává nús a naplňuje srdce,
provází život duchovně zralého člověka. Avšak měly by k ní směřovat i kroky
každého křesťana, neboť Ježíšovo jméno je nejen ochranou proti zlu, ale i
samotným zpřítomněním Boha v našem nitru.
Jelikož
pak nús nemá čas vytvořit si nějakou rušivou myšlenku, je díky modlitbě
očištěn. Už se zálibně neupamatovává na špatné věci, ani nechce být naprosto
nečinný, ale je zcela zapálen vzýváním Božího jména a láskou Krista Spasitele.
(Monastic Wisdom, s. 311)
Poznámky:
[1] Elder
Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom.
Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 188.
[2]
Tamtéž.
[3]
Tamtéž, s. 90,
[4]
Tamtéž, s. 263.
[5]
Tamtéž, s. 187.
[6]
Tamtéž, s. 263.
[7]
Tamtéž, s. 62, 188, 189, 329.
[8]
Tamtéž, s. 90.
Žádné komentáře:
Okomentovat