V logice světa je utrpení, kterým všichni od narození až do
smrti procházíme, čímsi nepřípadným, špatným a negativním. Lidé se snaží
utrpení vyhnout, a když už nastane, chtějí se ho co nejrychleji zbavit. Různá
náboženství předkládají rozmanité způsoby, jak bolest překonat a dojít
zaručeného „štěstí“.
Křesťanský pohled je však zcela opačný: utrpení je považováno
za smysluplnou cestu ke spáse. Jeho hlavní smysl spočívá v následování Krista.
Skrze rány, zkoušky a pokušení kráčíme za Spasitelem, berouce na sebe Jeho
podobu. Sundáváme ze sebe deformující masku člověka-zvířete, sloužícího otrocky
svým vášním, a připodobňujeme se k Bohočlověku, který je cele svobodný. Starec
Josef píše doslova:
V
pokušeních a utrpení nacházíme Krista. Starosti o to, jak si vydělat na
živobytí, nemohou být nazývány utrpením. Myslím utrpení pro Krista: být
pronásledován; trpět pro záchranu někoho jiného; zápasit o Kristovu lásku a
čelit pokušením; trpět pro Krista rány až k smrti; nespravedlivě snášet urážky
a posměch; být každým opovrhován. Pak Pán spravedlivě utěší a rozradostní duši.
(Monastic Wisdom, s. 199)
Trpět pro Krista tedy neznamená být vystaven ranám, které
očekáváme nebo o nichž víme, že jsme si je sami zavinili. A už vůbec se to
netýká běžných životních starostí. Utrpení, jež vede ke spáse, spočívá v krajní
oběti pro druhé a v přijetí nespravedlnosti – kterou si nezasloužíme –, proti
naší vůli. Pravé utrpení je nedobrovolné.
Víš,
jaké to je, neobtěžovat lidi, i když tě popuzují? Neokrádat je, i když tě
okrádají? Žehnat jim, i když tě proklínají? Prokázat jim slitování, i když se k
tobě chovají nespravedlivě? Chválit je, i když tě kritizují? (…) Vidět
pokušení, jež je ponouká, a přesto se kát a plakat, jako by to byla tvá vina,
že jsou takoví? (Monastic Wisdom, s. 222)
Teprve poté, co přestaneme ospravedlňovat sami sebe před
ostatními a naopak vezmeme viny druhých na sebe, můžeme dojít opravdové Boží
spravedlnosti. „Nemysli si, že nalezneš klid, když budeš hledat spravedlnost
pro sebe. Spravedlnost znamená vydržet statečně pokušení, jež přicházejí, abys
v nich zvítězil, ať už jsi, či nejsi na vině.“[1]
Podle svatotcovského učení – a starec Josef to několikrát
potvrzuje – jsou tedy zkoušky a pokušení darem od Boha. Skrze ně vítězíme nad
zlem, aby v našich životech mohl opět zazářit Kristus. Ve zkouškách spočívá
hluboký terapeutický smysl, protože nás očišťují od vášní a obnovují naše
duchovní zdraví: „Pokušení jsou léky a léčebné byliny, které uzdravují naše
viditelné vášně a neviditelné rány.“[2]
Zbavují nás především pýchy, jež nás odvrací od Boha. Návrat k Němu je možný
právě skrze řadu zkoušek a pokušení:
Počátek
jasné Boží cesty a příchod veškerého dobra spočívají v tom, že si člověk
uvědomí svou slabost. Aby si ji však uvědomil, musí projít velkými pokušeními,
jež jsou nad jeho síly. Bez toho, aniž by prošel těmito mimořádnými pokušeními,
není možné, aby si uvědomil slabost své přirozenosti. (Monastic Wisdom,
s. 390)
Takto může člověk dospět k pokoře a poznat svůj reálný
duchovní stav. „Pokora je pravda: naučit se, že jsi nic.“[3]
Zkoušky nás tedy nevzdalují, ale naopak přibližují k Bohu.
Proto ve spojitosti s nimi působí také očišťující Boží milost, bez níž by
nebylo možné jimi projít. Ta nám dodává duchovní posilu a radost.[4]
Pak ale – jak bylo řečeno – Boží milost opět odchází. Člověk je takto zkoušen
nikoli z nějakého rozmaru, ale proto, aby došel postupně moudrosti, zkušenosti
a dokonalosti; aby se z duchovního dítěte stal důstojným spolupracovníkem Boha
na Jeho stvořitelském plánu.
Působí-li v nás milost, není těžké Boha milovat a sloužit Mu.
Naše láska k Němu se projeví teprve tehdy, když procházíme obdobím zkoušek a
pokušení. V nich můžeme prokázat, že Boha skutečně milujeme. „Jakou asi ctnost
můžeš projevit, když je přítomna milost?“ táže se starec Josef.[5]
Poznáme-li však jednou milost, chceme, aby se vrátila. A čím
těžšími zkouškami procházíme, tím toužebněji milost očekáváme.[6]
Zkoušky pak nejsou odmítány jako něco negativního, ale je v nich rozpoznána
očišťující moc, která vede k plnému uzdravení – k lidské dokonalosti v Kristu
Ježíši.
Takže
nechceš trpět? Pak neočekávej výstup. Ten, kdo nevydrží utrpení, neměl by od
Pána očekávat milost. Pán od tebe odňal milost, aby ses stal moudrým. Ale ona
se vrátí. Neopouští tě. To je Boží zákon. Ale pak znovu odejde. Přesto zase
přijde. Bude se vracet a odcházet po celou dobu, co ji budeš hledat, dokud tě
neučiní dokonalým. (Monastic Wisdom, s. 127)
Aby člověk nad pokušeními zvítězil, nesmí hlavně svůj boj s
nimi vzdát. Pro mnichy to znamená za žádných okolností neporušit sliby, které
dali Bohu, a neopustit svá „místa pokání“. Pro lidi ve světě to představuje
zápasit s vášněmi pod vedením zkušeného duchovního otce. Od všech bez výjimky
to pak vyžaduje velkou trpělivost. Po nějaké chvíli pokušení odezní a v nitru
se rozhostí klid, doprovázený Boží milostí.
Velmi důležité je – říká starec Josef – umět si v duchovním
boji odpočinout a načerpat nové síly. V takovém případě radí lidem, aby se za
ním vydali na Svatou Horu Athos: „Když uvidíš, že jsi vyčerpaný, udělej si sem
výlet a odpočiň si. Obnovíš své síly a pak se můžeš znovu vrátit bojovat dál.
Boj trvá celý život a pokušitel je vždy vedle tebe.“[7]
Totéž můžeme udělat i my dnes – zavítat do některého z monastýrů či skitů, v
nichž se nám dostane útěchy a povzbuzení do dalšího zápasu.
Smyslem duchovního života tedy není odvrátit zkoušky a
utrpení, která přijdou, ale přijmout je jako léčebné prostředky pro naši spásu.
Milující Bůh nedělá nic, co by nebylo pro naše dobro. Chce, aby všichni lidé
byli spaseni (1 Tm 2, 4). „Ať už je to nemoc, nebo pokušení, nebo cokoli, co se
nám přihodí, předobrý Bůh to dopouští pro náš užitek.“[8]
Poznámky:
[1] Elder
Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom.
Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 61.
[2]
Tamtéž, s. 118.
[3]
Tamtéž, s. 287.
[4]
Tamtéž, s. 215.
[5]
Tamtéž, s. 125.
[6]
Tamtéž, s. 331.
[7]
Tamtéž, s. 258.
Žádné komentáře:
Okomentovat