Člověk byl stvořen k „Božímu obrazu a podobě.“ Avšak po svém
odvrácení se od Boha se jeho stav změnil. Nyní žijeme a existujeme – jak
poznamenává starec Josef – „k obrazu Zlého.“[1]
Naše původní povolání, jímž bylo svobodné nazírání Boha a účast na Jeho
stvořitelském díle, bylo nahrazeno nedůstojným zotročením. Z něho nás vyvádí
jedině nekonečná Boží láska, s níž se k nám náš nebeský Otec sklání a skrze
svého Syna obnovuje naši padlou přirozenost.
Opětovná
proměna „obrazu Zlého“ na „Boží obraz“ je uskutečňována působením Boží milosti
v nás, pakliže se jí sami otevřeme a přijmeme ji:
Milost
přichází postupně (…) Potom rez odpadá. Pečeť je odňata. „Starý člověk“ umírá.
Původní krev je odstraněna. Celý člověk je obnoven. Osoba neprodělává tělesnou
změnu, ale její přirozené talenty a dary jsou osvíceny, posíleny a obnoveny
milostí. A starý Adam, který byl stvořen k Božímu obrazu, je oživen (Monastic Wisdom, s. 221).
Obnova původního lidského stavu tedy znamená transformaci
našich duševních schopností a sil, které přestávají sloužit Zlému a začínají
skrze svou zduchovněnou činnost oslavovat Boha. Tělo přitom nadále zakouší
různé změny, související s přírodou. Ustává jen duševní neklid,
charakteristický pro padlý stav. „Jakmile jednou jednáme pod Boží milostí (…)
tělo si nadále zachovává své elementární a přirozené změny (a to: zimu, horko,
váhu, únavu, hlad, žízeň, nemoci atd.), avšak duše zůstává neměnná ve svých
přirozených, Božích darech, které jí byly dány.“[2]
Milost
vyhání z duše projevy zla, vnáší do ní pokoj a pozvedá ji k Bohu.[3]
Ten, kdo Boží milost jednou poznal a zakusil, dokáže ji bezpečně rozeznat od
démonského působení. Jejich projevy jsou zcela rozdílné. Starec Josef k tomu
používá trefné přirovnání: Kdo někdy ochutnal víno, pozná, když místo něho
dostane ocet. Podobně je tomu i s Boží milostí:
„Člověk,
který zakusil milost, rozezná oklamání. I když ji démoni napodobují, ten, kdo
jedl ovoce pravdy, pozná ovoce oklamání. Neboť jestliže by mu jeho mysl
věnovala jen trochu pozornosti, okamžitě rozruší jeho srdce a naplní ho neklidem.
Jeho mysl pak bude zatemněná (…) Zatímco Boží milost je sladká, pokojná,
pokorná, tichá, očišťující, osvěcující, radostná a není ani trochu pochyb o
tom, že je Boží milostí“ (Monastic Wisdom,
s. 351).
Tím, že v nás obnovuje Boží obraz, je milost nezbytná pro náš
život. Jinými slovy: teprve jejím přijetím se stáváme plně lidmi. Starec Josef
říká přímo: „Nepovažuj se za člověka, pokud jsi nepřijal milost. Jestliže
neobdržíš milost, nadarmo ses narodil do tohoto světa.“[4]
Bůh dává
svou milost všem lidem bez rozdílů. Záleží na každém z nás, zda ji přijmeme,
nebo odmítneme. Avšak její udělení nemůžeme žádným způsobem „diktovat“ nebo
ovlivnit. Milost je svrchovaným Božím darem a závisí pouze na Hospodinu, komu,
kdy a jak ji udělí. Jediným lidským měřítkem zůstává, jakým způsobem člověk
duchovně zápasí. „Milost závisí na Bohu a je dána člověku podle vroucnosti
víry, pokory a dobrých úmyslů.“[5]
Sama délka duchovního zápasu (počet let vykonávání askeze) je důležitá
pro získání zkušenosti, nikoli však milosti.
Přesto se
milost ve vztahu k člověku liší podle úrovně jeho duchovního života. Starec
Josef rozlišuje tři způsoby milosti, jež odpovídají jednotlivým stupňům na
cestě připodobňování se k Bohu – očišťující, osvěcující a zdokonalující
milost. Každá z nich je člověku dána, aby vedl svůj „dobrý a vítězný boj“ o
spásu své duše.
Očišťující
milost pomáhá tomu, kdo činí pokání, odvrací se od svého dosavadního
hříšného života a vydává se za Bohem, aby přestál těžkosti duchovního boje. Bez
ní se nemůže člověk zbavit svých „vášnivých návyků“ a dojít spásy. Tato milost
mu dává „útěchu a radost, zármutek, potěšení a sladkost z Božího slova, které
čte, stejně jako sílu a odvahu v duchovním zápase.“[6]
Provází ho v jeho snaze očistit se od vášní a žít bezhříšný život podle Božích
přikázání. Takto člověk může postupně dosáhout svého „přirozeného stavu“[7]:
tzn. žít v souladu s Božím zákonem, aniž by znovu a znovu upadal do hříchu.
V našem
duchovním zápase, říká starec Josef, je milost vždy určitým varováním, že
přijdou další zkoušky a pokušení.[8]
Pokud ji zakoušíme, vězme, že se zase vzdálí a budou následovat nové těžkosti.
Milost je znamením, abychom se připravili démonským nástrahám odvážně čelit.
Jen tak se můžeme Bohu více přiblížit. Může se stát, že na chvíli podlehneme.
Pak se ale musíme opět vzchopit a s pomocí Boží milosti, která se opět vrátí,
vytrvat v boji. Pokud však odmítneme pro spásu trpět, nemůžeme Boží milost
očekávat.[9]
Když v nás
milost působí, měli bychom v klidu setrvat na svém místě. Pokud stojíme, neměli
bychom se hýbat, pokud sedíme, měli bychom zůstat sedět. Jestliže pracujeme,
neměli bychom odejít se modlit. Pokud se ale už modlíme, měli bychom pokračovat
bez toho, aby nás rozptylovaly rušivé myšlenky. Každá chvíle milosti je velkým
darem nebes, který nás utěšuje a povzbuzuje. „Déšť milosti poskytne v jednom
dnu tolik vody pro věci, vysazené v duši člověka, že to vystačí na celou dobu,
kdy zase milost odejde.“[10]
Očišťující
milost koná své dílo, dokud se neoprostíme od vášní, jež nás poutají ke zlu a
uvrhují nás do „stavu proti přirozenosti“.[11]
Těžkosti duchovního boje přitom narůstají. „Čím více milosti člověk obdrží, tím
větší pokušení bude mít.“[12]
Pokud jim však odolá a obnoví svůj „stav podle přirozenosti“, Bůh mu dá milost
svého poznání.
Druhý stupeň
milosti – osvěcující – znamená získat dar Božího osvícení, které
umožňuje poznat pravdu, duchovně rozlišovat a teologizovat. Bůh ho uděluje
člověku po té, co neustává v duchovním boji, nepodléhá vášním, nestává se
nedbalým a nevrací se do předchozího nepřirozeného stavu. Místo toho vytrvává,
aby mohl nést ovoce noetického poznání.[13]
I v tomto
případě ovšem milost nepřebývá v člověku trvale, ale po určitém čase mizí. Opět
se objevují démonická pokušení, snažící se zvrátit náš duchovní stav. „Světlo
je následováno temnotou.“[14]
V podmínkách padlé přirozenosti, jíž provází neustálé změny, musí člověk zůstat
trpělivý a dále s důvěrou prosit Boha o pomoc.
Nepodlehne-li
novým pokušením, Bůh mu dá ještě vyšší milost, jež je nazývána zdokonalující.
Starec Josef ji označuje rovněž slovem „nadpřirozená“, neboť spolu s dokonalostí
povznáší člověka do „stavu nad přirozeností“, tedy do stavu úplné
bezvášnivosti. V něm přebýval první člověk Adam před tím, než „porušil Boží
přikázání a odpadl od božské milosti a nevinnosti.“[15]
Nyní je
tedy Boží obraz v člověku plně obnoven. Lidská mysl je osvobozena od vášní,
které na ni už neútočí ve formě různých pokušení, a může se plně zabývat
duchovním nazíráním – kontemplovat Boha v jeho stvořitelském díle i
nestvořených energiích. „Člověk pak kráčí nad přirozeností jako král prostřednictvím
Božího poznání.“[16]
Poznámky:
[1] Elder
Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom.
Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 221.
[2] Tamtéž,
s. 385.
[3] Tamtéž,
s. 264.
[4] Tamtéž,
s. 69.
[5] Tamtéž,
s. 93.
[6] Tamtéž,
s. 380.
[7] Tamtéž,
s. 379.
[8] Tamtéž,
s. 80, 129.
[9] Tamtéž,
s. 127.
[10 Tamtéž,
s. 181.
[11] Tamtéž,
s. 380.
[12] Tamtéž,
s. 82.
[13] Tamtéž,
s. 380–381.
[14] Tamtéž,
s. 381.
[15] Tamtéž,
s. 380.
Žádné komentáře:
Okomentovat