Náš duchovní život není možný bez upřímného pokání.
Poznáme-li svůj skutečný – tzn. padlý – stav, svoji vzdálenost od Boha a
podřízenost zlu a litujeme-li, že jsme v sobě zatemnili Boží obraz, nezbývá
nám, než poprosit Stvořitele o odpuštění. Tento moment obrácení či návratu – metanoie
– je tak dalším krokem k obnovení našeho vztahu s Bohem.
Po upřímném pokání nám milosrdný Bůh, jenž nás miluje víc než
kdokoli jiný, odpouští naše hříchy a chce, abychom již více nehřešili (J 8,
11). Upadneme-li opět do hříchu, musíme se z něho kát, jinak se od Boha sami
vzdalujeme. Obrácení tak není jednorázovým aktem, zaručujícím automaticky
spásu, ale neustálým navracením se k Bohu. V podmínkách padlé přirozenosti
totiž i po svém křtu hřešíme, a musíme proto hledat znovu Boží odpuštění. Spása
není zaručena. Člověk o ni musí zápasit a prosit až do konce svého života.
Starec Josef proto hovoří o neustálém pokání. Jednoho svého
duchovního žáka nabádá, aby „hleděl strávit zbytek svého života v pokání.“[1]
Každý den bychom měli mít před sebou své hříchy[2],
kterými ubližujeme bližním a zarmucujeme Hospodina. Na jiném místě se starec
vyznává, že sám sebe považuje denně za „lháře a hříšníka“.[3]
Člověk by měl neustále zkoumat, zda žije podle Božích přikázání a zda nesešel
ze stezky, kterou mu vymezil Pán:
Zkoumejme,
zda neděláme, neříkáme nebo si nemyslíme něco, co netěší Krista. Zajímalo by
mě, zda jsme vždycky hodni toho, abychom přistoupili k přijímání Krista.
Zajímalo by mě, zda Ho napodobujeme. Zajímalo by mě, zda v nás náš sladký Ježíš
zůstává. Najde místo v našem čistém srdci, nebo ihned odejde? Pravý křesťan by
měl tyto věci zkoumat v každém okamžiku. (Monastic Wisdom, s. 267)
Pokud přesto zhřešíme, neměli bychom s pokáním otálet, ale
ihned se vyznat Bohu. Každý odklad totiž vytváří prostor pro zlo a hřích se
může usídlit v našem srdci. „Neztrácej čas, protože čím déle budeš otálet s
prosbou o odpuštění, tím více dovolíš zlu, aby v tobě zakořenilo.“[4]
Odkládáním pokání tak zamezujeme obecenství s Bohem.
V duchovním životě je však důležitý ještě jeden rozměr metanoie.
Nestačí se kát jen tehdy, spáchali-li jsme nějaké zlo. Je potřeba činit pokání
i tehdy, pokud jsme zrovna bez viny. Neustále si uvědomovat, jak daleko jsme od
Boha. Starec Josef doslova říká: „I když jsi ve skutečnosti bez viny, čiň pokání,
jako bys byl na vině ty sám.“[5]
Takto v sobě můžeme udržovat ducha pokory, jež nás poutá k Bohu.
Pokora
spočívá v tom, že když je někdo na vině, pokloníš se mu a řekneš: „Odpusť mi,
můj bratře, je mi to líto“, ještě než on poprosí o odpuštění. To by pro tebe
nemělo být těžké a tíživé. Je to nic v porovnání s tím, co pro nás udělal
Kristus, náš Pán. Ponížil se před anděly a poklonil se od nebe až k zemi.
„Sklonil nebesa a sestupoval (Ž 18, 10)“ – Bůh k člověku! (Monastic Wisdom,
s. 172)
Pokání, jež neustále doprovází náš duchovní zápas, se fyzicky
projevuje slzami. Slzy jsou materiálním projevem naší vnitřní očisty. A zároveň
jsou známkou toho, že v nás zůstává pokora. Naopak, chybí-li nám slzy pokání,
je to důkazem naší ignorance, jež vede – jak podotýká starec Josef – k pýše a
zatvrzelosti srdce.[6]
Nezavlažován slzami, člověk duchovně odumírá.
Jejich přítomnost na druhou stranu pomáhá v asketickém úsilí.
„Prolévej potoky slz a obměkči zemi svého srdce. Jakmile je půda vlhká, můžeš
lehce vytrhnout trny.“[7]
Pokání nás zbavuje nečistot hříchu a projasňuje v nás Boží obraz. „Slzy jako
vonné myro odplavují špínu, a tak je očištěno Boží vdechnutí.“[8]
Pokání není jen individuální záležitostí, ale týká se širšího
Boho-lidského společenství – Církve. Vyznáním hříchů se opět sjednocujeme s
celým Kristovým Tělem. Proto je pokání v křesťanské tradici nedílně spjato se
svatou tajinou zpovědi (správně řečeno: tajinou pokání), v níž se vyznáváme
Bohu skrze osobu duchovního, případně před místním církevním společenstvím,
jako tomu bylo u prvotních křesťanů. „Bez zpovědi se pokání nepočítá a bez
pokání nemůže být člověk spasen,“[9]
říká starec Josef. Tajina zpovědi je tedy nezbytnou součástí našeho duchovního
života, naší cesty ke spáse.
Zpověď je terapeutickým prostředkem Církve, jímž se
očišťujeme od hříchů a uzdravujeme celou svou bytost. „Odhal své myšlenky
starci a on tě uzdraví,“ píše starec Josef jednomu mnichovi a pokračuje: „Nikdy
neskrývej ani jednu myšlenku, protože ďábel v ní tají svou lest. Jakmile
ji vyznáš, ďábel zmizí.“[10]
Zpověď nás tak účinně chrání od zlých útoků a pokušení.
Pokud se upřímně vyzpovídáme ze svých nečistých myšlenek,
vášní a hříchů, Bůh nám je všechny naráz odpustí – nehledě na jejich množství.
„Bůh se nedívá na minulost, ale na přítomnost. Všechny tyto věci jsou vymazány
pomocí jedné upřímné zpovědi,“ ujišťuje starec Josef[11]. Pokud ovšem před Bohem cokoli zatajíme, dál
žijeme v nečistotě a nemůžeme čekat, že se plně uzdravíme. „Všechno je
odpuštěno, kromě věcí, ze kterých jsme se nevyzpovídali: ty nejsou odpuštěny.“[12]
Zůstávají v nás i nadále a udržují náš život v porušenosti. Platí to, že
hříchy, ze kterých jsme se nevyzpovídali, běžně konáme dál.
Proto starec Josef radí vyzpovídat se úplně ze všech svých
dosavadních provinění. V této všeobecné zpovědi vyznáváme Bohu veškeré myšlenky
a skutky, kterých jsme se dopustili od dětství (konkrétně od sedmi let) a ze
kterých jsme se dosud nezpovídali.[13]
Říkáme Bohu vše, na co si vzpomeneme. Teprve potom se stáváme skutečnými dědici
Ráje. „Jasně přezkoumej celou svou minulost, napiš své hříchy na kousek papíru
a vezmi ho s sebou ke zpovědi (…) Sepiš nejen ty hříchy, které jsi zmínil, ale
všechny možné poklesky – i ty, které nepovažuješ za hříchy. Když se člověk
zpovídá, jeho duše je očištěna a podobá se zářivému diamantu.“[14]
Ani všeobecná zpověď však neznamená, že zůstaneme ušetřeni
dalších pokušení. Člověk by se proto měl podle starce Josefa snažit, aby hřích,
ze kterého se již jednou vyzpovídal, nezopakoval.[15]
Jedině tak se může přiblížit Bohu. K tomu je ovšem zapotřebí přinutit se silou
a s Boží pomocí vytrvat. „Nezoufej, neboť Bůh je velký a odpouští hříšníkům.
Jenom čiň pokání, když uděláš chybu, a přinuť se k tomu, abys ten samý hřích
nespáchal znovu.“[16]
Poznámky:
[1] Elder
Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom.
Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 250.
[2] Tamtéž,
s. 82.
[3] Tamtéž,
s. 146.
[4] Tamtéž,
s. 116.
[5] Tamtéž,
s. 61.
[6] Tamtéž,
s. 60.
[7] Tamtéž,
s. 119.
[8] Tamtéž,
s. 285.
[9] Tamtéž, s. 300.
[10] Tamtéž,
s. 51.
[11] Tamtéž,
s. 218.
[12] Tamtéž,
s. 318.
[13] Tamtéž,
s. 247.
[14] Tamtéž,
s. 297.
[15] Tamtéž,
s 318.
[16] Tamtéž,
s. 235.
Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání
Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti
Žádné komentáře:
Okomentovat