Křesťanský život vyžaduje sebezapření a následování Krista (M
16, 24). Bůh nás vykoupil z otroctví hříchu; zapřel sám sebe, ponížil se a stal
se člověkem. Vzal na sebe naši padlou přirozenost a obnovil ji ke svému obrazu
a podobě. Ve svatém křtu se očišťujeme od hříchu a oblékáme se v Krista.[1]
Vysvobozeni od zla následujeme svého Spasitele k věčnému životu.
Avšak na této cestě jsme povoláni zachovat čistotu křtu. K
tomu nám dal Kristus svá přikázání, jejichž dodržováním uchováme nový šat
neposkvrněný. Starec Josef říká, že „po té, co nás Pán nejprve vysvobodil skrze
svatý křest, dal nám svá božská přikázání jako protilék k vášním, abychom znovu
neupadli do otroctví hříchu.“[2]
Ani po křtu tak člověk není ušetřen nejrůznějších pokušení, která ho odvádějí
od Boha. Může se stát, že jim podlehne a opět v sobě obnoví svůj předchozí
hříšný stav. Avšak následuje-li Boží přikázání, přijímá lék, který ho uchrání
před dalším upadnutím do ochromujících vášní. To ovšem vyžaduje velké
sebezapření. V tomto duchovním boji je člověku posilou Boží milost, kterou
obdržel ve křtu a která je rozmnožována, pokud zůstane ve své askésis
věrný[3].
Přikázání nejsou nic jiného, než vytyčení cesty, po které
kráčí Kristus. Jejich dodržováním tak přímo Krista napodobujeme a účastí na
jeho přesvatém Těle a Krvi se sami stáváme Božími syny:
Náš
sladký Ježíš se narodil, abychom se my znovuzrodili. Stal se člověkem, aby nás
zachránil a ukázal nám cestu, po které ho musíme následovat a napodobovat Jeho
skutky. Zanechal nám přikázání, abychom nezabloudili na cesty, které nikam
nevedou, a abychom nekráčeli v temnotě. Náš sladký Ježíš na sebe vzal tělo, abychom
ho jedli a radovali se z blažené spřízněnosti; abychom se stali bratry našeho
Krista a dětmi Jeho Neposkvrněné Matky; a konečně abychom se milostí stali ve
všech ohledech napodobiteli Pána a dětmi nebeského Otce. (Monastic Wisdom, s. 266–267)
Kráčet za Kristem znamená nést svůj kříž, vést nekompromisní
duchovní boj s temnotou. Starec Josef často upozorňuje na náročnost a tvrdost
tohoto boje, jímž ostatně sám prošel. Pokud sami sebe naprosto nezapřeme – tak,
jako zapřel sám sebe až k smrti Kristus –, nemůžeme očekávat, že vejdeme do
království Božího.
Nastoupit tento boj konkrétně znamená uvědomit si, že i po
svém křtu jsme opět upadli do hříchu. Místo toho, abychom následovali Krista,
zbloudili jsme na falešné cesty Pokušitele. Neposkvrněný šat znovuzrození jsme
zničili svými rouhačskými vášněmi. Nečeká nás nic jiného, než kajícný návrat
zpět a trnitý proces očišťování. Z vášní, do kterých jsme upadli tak hluboko,
můžeme být očišťování jen pozvolna, než se opět staneme duchovními.[4]
„Askeze, můj synu, vyžaduje strádání. Nemůžeš obdržet ctnosti skrze luxus a
pohodlný život. Vyžaduje to boj a mnoho práce.“[5]
Pokud chce být člověk opět s Kristem, musí nastoupit tento boj dobrovolně.[6]
Bůh nikoho nenutí k obecenství s Ním. Každý si svůj úděl volí sám.
Vybereme-li si úzkou cestu, pak musíme očekávat mnohé
těžkosti, v nichž je potřeba vytrvat až do konce:
Nebojujeme
s člověkem, kterého můžeš zabít mnoha způsoby, ale se silami a vládci temnoty.
S nimi se nezápasí sladkostmi, nýbrž potoky slz, bolestí duše, naprostou
pokorou a velkou trpělivostí (…) Nesmíš tento boj vzdát, dokud nebudou démoni
zbiti a vyhnáni. Potom obdržíš svobodu od vášní. A tak se, mé dítě, přinuť hned
na začátku vejít úzkou branou, protože jenom ta vede do prostornosti ráje. (Monastic
Wisdom, s. 51)
Těžkost duchovního boje spočívá v tom, že pokušení jsou
neustále kolem nás a my jim můžeme kdykoli znovu podlehnout. „Pokušitel stojí
vždycky vedle nás“[7] a
čeká, že se mu podvolíme a přestaneme následovat Krista. Stane-li se, že se
některému z pokušení poddáme, a tato zkouška se – byť třeba po velmi dlouhé
době – vrátí, my opět selžeme. V duchovním boji – v jeho „každé bitvě“, říká
starec Josef –, musíme být proto vždycky vítězní. „Buď zemři v boji, nebo
zvítěz s Bohem. Není žádná jiná cesta.“[8]
A pro náš život v Kristu má cenu každé, byť sebemenší
vítězství. „Vítězný život, trvající jen jeden den s trofejemi a korunami, je
lepší než nedbalý život, trvající mnoho let. Neboť jednodenní boj, v němž
člověk získá poznání a duchovní vnímání, má stejnou hodnotu jako boj jiného
člověka, který nedbale zápasí bez poznání (zvýrazněno autorem) padesát
let.“ Takový člověk sice bojuje dlouho, ale pro svou nedbalost zůstává stále ve
stádiu očišťování od vášní a dosud neobdržel od Boha Jeho osvěcující milost.[9]
Náš každodenní boj by měl začít hned zrána prosebnou
modlitbou: „Můj Pane Ježíši Kriste, učiň mne hodným strávit svůj den bez
hříchu.“[10]
Modlitba by pak měla provázet naši práci a vše, co budeme během dne vykonávat.
V duchovním boji pomůže uvědomit si, že Pán Bůh je všudypřítomný a vidí každý
náš krok. A náš anděl ochránce zaznamenává vše, co děláme. „Anděl zaznamenává
tvé skutky a Pán vidí tvé myšlenky.“[11]
Takto můžeme prožít celý den – soustředěni na Boha a na duchovní zkoušky, jimiž
nám dal projít.
Poznámky:
[1]
Během obřadu křtu se v pravoslavné církvi zpívá tropar svátku Zjevení
Páně: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, v Krista jste se oblékli,“ jenž je
citací slov apoštola Pavla z Listu Galatským (Gal 3, 27).
[2] Elder
Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom.
Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 345.
[3] Tamtéž.
[4]
Tamtéž, s. 54.
[5]
Tamtéž, s. 55.
[6]
Tamtéž, 331.
[7]Tamtéž,
s. 110.
[8]
Tamtéž.
[9]
O osvěcující milosti viz Dvanáct
zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti.
[10]
Tamtéž, s. 308.
[11]
Tamtéž.
Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání
Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti
Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 3. Pokání
Žádné komentáře:
Okomentovat