O pokušení

Duchovní cesta křesťana je prostoupena zápasy s pokušeními, která odvádějí od vzájemné jednoty člověka s Bohem. Svatí Otcové na základě dlouhé asketické tradice a osobní zkušenosti popsali celou „fenomenologii“ zla, která je podrobnější a rafinovanější, než se na první pohled zdá. Může nám být k užitku i dnes, stejně jako byla prospěšná generacím našich předků. Jak vlastně funguje zlo, vybízející člověka k tomu, aby v sobě porušil Boží obraz?

Svatí Otcové si všímají několika stádií, skrze které pokušení působí, aby postupně uchvátilo člověka. Na začátku celého procesu se nachází dráždění či provokace (προσβολή), projevující se v mysli jako „simulace bez obrazu.“[1] „Pokud není provokace doprovázena obrazy, nemá na ní člověk žádnou vinu. Tyto provokace, pocházející od ďábla, útočí na člověka zvenčí, nezávisle na jeho svobodné vůli, a proto za ně není morálně odpovědný. Jeho náchylnost k nim není důsledkem pádu: dokonce v ráji, tvrdí sv. Marek Mnich, byl Adam zasažen ďábelskými provokacemi.“[2] Člověk jim tedy nemůže zabránit, může však zamezit jejich dalšímu působení tím, že je svou myslí nejprve rozpozná (ještě předtím, než nabudou konkrétnějších forem a usadí se v srdci) a poté je rychle zapudí. Tuto schopnost, kterou je potřeba si trpělivě osvojit, nazývají Otcové duchovním bděním či strážením srdce.

„Jakmile se provokace objeví v naší mysli, naše vlastní myšlenky je začnou pronásledovat a vstoupí s nimi do bezvášnivého styku.“ „Není bezpečné nechat vstoupit provokace do srdce jen proto, aby mysl nabyla větší zkušenosti v duchovním zápase (…) Ale jakmile je začneme vnímat, měli bychom proti nim ihned zaútočit a zahnat je pryč.“[3]

Člověk však nedokáže při duchovní bdělosti čelit provokacím sám. Pomocníkem v tomto zápase je mu jedině Bůh skrze Ježíšovu modlitbu:

„Ti, jimž schází zkušenost, by měli vědět, že pouze skrze neustálou bdělost naší mysli a trvalé vzývání Ježíše Krista, našeho Stvořitele a Boha, můžeme – hrubí a neotesaní v mysli i těle – překonat naše beztělesné a neviditelné nepřátele. Neboť oni jsou nejen jemní, hbití, zlovolní a obratní v zášti, ale mají i zkušenost v duchovním zápase, již nabyli za všechny ty roky od dob Adama. Nezkušení mají jako zbraně Ježíšovu modlitbu a podnět prověřit a rozlišovat, co pochází od Boha. Zkušení pak mají ze všeho nejlepší metodu a učitele: činnost, rozlišování a pokoj samého Boha.“

„Bdělost a Ježíšova modlitba se vzájemně posilňují. Neboť blízká pozornost působí zároveň s trvalou modlitbou, zatímco modlitba působí spolu s blízkou bdělostí a pozorností mysli.“

„Kdykoli jsme plni zlých myšlenek, měli bychom mezi ně vhodit vzývání našeho Pána Ježíše Krista. Potom se naráz rozplynou jako kouř ve vzduchu. Jakmile je mysl opět ponechána sama sobě, můžeme obnovit naši pozornost a modlitbu. Takto bychom měli jednat vždycky, když jsme roztržití.“[4] 

Pokud se nám ovšem nepodaří provokace rozehnat, pokušení se rozvíjí dál. Jeho druhým způsobem, kterým zasahuje mysl člověka, je její chvilkové rozrušení (παραρριπισμός). Sv. Marek Mnich popisuje, že se objevuje znenadání „bez jakéhokoli pohybu či činnosti těla.“[5] Jedná se o zneklidňující stav, kterým pokušení narušuje Boží pokoj v nás, aby bylo srdce náchylnější ke zlu. Sv. Marek dodává, že lze tento stav odvrátit opět modlitbou a mocí Ducha svatého, ačkoli člověk nezůstane ušetřen dalších provokací, popsaných výše.

Hlubším kontaktem s pokušením je potom to, co Otcové nazývají rozmluvou, obecenstvím (όμιλία) či spojením (συνδυασμός). „Aniž by člověk plně přitakal démonické provokaci, může v ní nalézat zalíbení, rozmlouvat s ní či zaobírat se jí, převracet ji různě ve své mysli, a přesto stále váhat, jestli bude podle ní jednat, či nikoli. V tomto stádiu již není provokace ´bez obrazu´, ale stala se logismem nebo myšlenkou a člověk je morálně zodpovědný za to, že ji připustil.“[6]

Sv. Hésychios Sinajský tyto zhmotněné představy nazývá „mentálními obrazy“ a přibližuje způsob jejich odstranění:

„Je úkolem neustálé bdělosti – a velkým prospěchem a pomocí duše – spatřit mentální obrazy zlých myšlenek ihned, jak se zformují v mysli. Úkolem vyvracení je čelit a odhalit tyto myšlenky, když se pokoušejí proniknout do naší mysli ve formě obrazu nějaké materiální věci. To, co trvale hasí a ničí každý démonský koncept, myšlenku, fantazii, iluzi a modlu, je vzývání Pána. A sami ve své mysli můžeme pozorovat, jak náš velký Bůh, Ježíš, nad nimi vítězí a jak mstí nás – chudé, nízké a neužitečné.“[7]

Pokud však své zalíbení v mentálních obrazech či logismoi, kterému jsme se dobrovolně poddali, neukončíme, může nás vést k souhlasu (συγκατάθεσις) jednat podle nich. Pak už je velmi snadné provést konkrétní skutek, který sv. Hésychios nazývá hříchem.[8] Avšak i když nám okolnosti zabrání ve vykonání hříšného skutku, jsme vinni už tím, že jsem k němu svolili ve svém srdci a budeme podle toho také Bohem souzeni.[9]

Hříšný způsob života v nás zanechává trvalou stopu, která se zpětně vrací v podobě nových pokušení. Tento neustálý koloběh nás dostává do duchovního stavu, který svatí Otcové nazývají zaujetím (πρόληψις). Sv. Marek Mnich ho definuje jako „nedobrovolnou přítomnost předchozích hříchů v paměti.“[10] To znamená, že na základě svých minulých, často opakovaných skutků jsme náchylnější k pokušením, neboť v naší mysli stále vyvolávají vzpomínky na ně a ďábel nás ani nemusí zasáhnout novými provokacemi, abychom mu podlehli. Nadto je naše schopnost čelit jeho útokům oslabena malou nebo dokonce žádnou bdělostí mysli. „Člověk si v principu zachovává svou svobodnou volbu a může odmítnout démonské provokace; ale v praxi činí síla zvyku stále těžší jim odolat.“[11]

Celková duchovní ochablost pak způsobí, že se zaujetí lehce zvrhne ve vášeň (πάθος). Svatí Otcové věnovali množství úvah a traktátů, odrážejících jejich neutuchající zápas s vášněmi, kterých nebyli ani oni ušetřeni. Pro nás to však nemá být útěchou, ale spíše povzbuzením, pokračovat v našem osobním zápase dál a vytrvat až do konce. Proti všem formám pokušení existuje účinný nástroj – modlitba v pokorném srdci: „Modli se, aby na tebe nepřišlo pokušení. A pokud přijde, přijmi ho jako to, co ti náleží, a ne jako to, co sis nezasloužil.“[12]

Poznámky:

---

[1] Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 140.

[2] G. E. H. Palmer – Philip Sherrard – Kallistos Ware (eds.): The Philokalia. Faber and Faber, New York, 1983, s. 366 (komentář k textu).

[3] Sv. Hésychios Sinajský: O bdělosti a svatosti, 2, 44.

[4] Tamtéž, 42, 94, 98.

[5] Sv. Marek Mnich: Dopis Mikuláši Samotářovi.

[6] Palmer et al, cit. d., s. 366.

[7] Sv. Hésychios Sinajský, cit. d., 153.

[8] Tamtéž, 46.

[9] Palmer et al, cit. d., s. 366-7.

[10] Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 139.

[11] Palmer et al, cit, d., s. 367.

[12] Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 164.

Archimandrita Zachariáš o postoji k bližním

Překlad části besedy, konané v chrámu sv. Ondřeje v Edinburghu v roce 2012, která ukazuje na pravé duchovní vedení – tzn. v duchu Krista tiché a laskavé nasměrování ke změně srdce. Archimandrita Zachachiáš (Zacharou) je žákem starce Sofronije a duchovním otcem v Monastýru svatého Jana Křtitele v Essexu. 

Otče, dovolte mi otázku. Líbilo se mi, jak jste řekl, že bez Boží lásky je každá láska sebedestruktivní. Mohl byste to prosím víc rozvést? 

Nemůžeme milovat Boha jen tak. Nejprve se musíme naučit pokoře. Bez pokory nemůžeme mít skutečnou lásku. A opak je taky pravdou: když je někdo pyšný, nemůže milovat. Je naplněn pouze sám sebou. Ani s ním nechcete mluvit, protože víte, že jím nic nepronikne. Není v něm pro nic jiného místo. A abychom získali skutečnou lásku, musíme nejprve uprázdnit sami sebe, musíme v sobě vytvořit prostor pro lásku. (…)

Dovolte mi říct jeden příklad. Přišla za mnou mladá dáma – lékařka, která pracuje v nemocnici, a svěřila se mi: „Nemůžu dál zůstat v zaměstnání, protože ředitel kliniky se ke mně chová velmi sprostě. Už tam nemůžu dál pracovat, myslím, že dám výpověď.“ Řekl jsem jí: „Dobře, ale zkusme ještě udělat malý experiment. Zůstaň na svém místě, ale zkus změnit sama sebe.“ „Jak?“ zeptala se. „Začni se takto modlit: Pane, děkuji ti, že mi skrze tohoto muže ukazuješ, jak daleko od Tebe je mé srdce. A já stále nemám klid.“ Začala se tedy tímto způsobem modlit a po dvou týdnech za ní přišel ředitel kliniky a řekl jí: „Buď jsi někdo úplně jiný, nebo jsem udělal chybu já.“ A všechno se změnilo. Od té doby byl mezi nimi naprostý soulad ve spolupráci.

Vše je tedy otázka víry. Pokud uvažujeme lidským způsobem a na psychologické úrovni, není cesty ven. Ale jiné je, pokud dokážeme to, co nás učí naši Otcové.

Řeknu vám příběh, který nám zanechali Otcové pouště. Za svatým Pimenem přišel jeden poslušník a povídá: Otče, myslím, že jsem dosáhl stavu ustavičné modlitby. Světec se na něho podíval a řekl: „A myslíš, že je to velká věc? Velká věc je, když se ponížíme před každým stvořením.“

Takto uvažují naši Otcové. Když dokážeme být pokorní před druhým člověkem, zcela jistě mu pomůžeme v tom, aby zušlechtil svoje svědomí. A potom bude náš vzájemný vztah jiný. (…)

Nesmíme zapomenout, že Pán přinesl tak velké a absolutní vítězství, protože se ponížil pod úroveň nás všech, sestoupil až na samé dno pekla, aby povznesl celé stvoření do nebe. A pokud s Ním chceme sdílet toto vítězství, musíme následovat stejnou cestu. Nejprve s Ním musíme sestoupit dolů a on nás znovu pozdvihne, až nastane správný čas. On jediný ví, kdy to pro nás bude dobré.

Otče, ale jakým způsobem můžeme získat tuto pokoru?

Následováním Božích přikázání. Všechna říkají totéž: Když tě někdo uhodí na pravou tvář, nastav mu druhou. A když tě někdo donutí jít jednu míli, jdi s ním dvě. To je přece šílené. Boží láska se v tomto světě projevila jako šílenství. Bůh zemřel za své nepřátele, protože hřích je nepřítel Boha. A my všichni jsme hříšní. Přesto za nás všechny zemřel. A toto pokračuje stále dál. Během svaté liturgie se shromažďujeme jako Boží nepřátelé. A přesto nám Bůh ve svatých tajinách dává to nejcennější – svůj věčný život. Takže všechna Jeho přikázání reálně ukřižovávají naši tělesnou mysl a osvěcují nás, abychom následovali tuto cestu. 

Všechna Boží přikázání mají stejnou vlastnost – změnit naši mysl. Protože naše mysl nemá nic společného s Boží myslí. Naše myšlenky jsou tak vzdálené od Božích myšlenek. A naše způsoby jsou tak vzdálené těm Jeho. Jak řekl prorok Izajáš: „jako je země vzdálená od nebe.“ (…) Proto musíme ukřižovat svou tělesnou mysl, abychom získali mysl Kristovu. A v tom je krása pokání. Když se kajeme a důvěřujeme přikázáním našeho Pána, křižujeme svou tělesnou mysl a nevkládáme už důvěru v sebe, ale v Něho, o němž věříme, že vzkřísí mrtvé. 

Nevím, jestli jsem to dobře vysvětlil. Ale přikázání to dokážou. Když budeme vůči nim pozorní, ony nás určitě dovedou na správnou cestu. 

Záznam besedy 

O jednotě a přednosti v Církvi

Překlad stěžejní části studie o. Nikolaje Afanasjeva Církev, jež předsedá v lásce, která objasněním tzv. eucharistické eklesiologie na raně-církevních a svatootcovských základech pomáhala formovat současnou pravoslavnou nauku o Církvi, rozvinutou Afanasjevovými následovníky A. Schmemannem, J. Zizioulasem a dalšími.

Teologové vedli dříve diskuze, zdali měla raná místní církev ve svém čele jednu osobu, nebo zdali vedení jedním člověkem bylo znakem až pozdější fáze dějin církevní organizace. Nemohu se zde zabývat historickou stránkou problému, který lze jen stěží vyřešit, neboť nám schází přímé informace. Ale rád bych poukázal na to, že z eklesiologického hlediska není pochyb, že místní církve skutečně měly od počátku ve svém čele jednoho člověka. Eucharistická eklesiologie představuje vlastní způsob myšlení, podle něhož „být hlavou místní církve“ znamená „být hlavou“ eucharistického shromáždění. Poslední večeře nebyla Eucharistií, ale pouze jejím ustanovením. Stala se Eucharistií, když ji Kristovi učedníci začali vysluhovat ve způsobu lámání chleba a žehnání kalichu. Přesto není Eucharistie opakováním Poslední večeře: ta byla – stejně jako oběť na Golgotě – dokonána „jednou provždy“. Eucharistie je prodloužením Poslední večeře v jednom zvláštním ohledu: je to eklesiologická Poslední večeře, „hostina Pána“, slavená v Církvi, jejímž slavením získává Církev své bytí. A u Eucharistie musí – stejně jako u židovského pohoštění, jež sloužilo jako vzor pro Poslední večeři – předsedat jedna osoba. Eucharistie byla poprvé vysluhována v Jeruzalémě na Padesátnici a musel jí předsedat jeden z učedníku – zcela jistě Petr. Od té doby byla vždy při Eucharistii jedna zvláštní osoba, jež lámala chléb a žehnala kalich. Hlava eucharistického shromáždění byla hlavou místní církve, té manifestace Boží Církve, jejíž Hlavou je Kristus.

Kdo ale stojí v čele mnoha církví a jak jsou ony ve skutečnosti řízeny? Může jedna místní církev, nebo snad její biskup být hlavou nad všemi ostatními? Tento druh otázky nás nutí zamyslet se na tím, zdali může v Církvi skutečně existovat primát zároveň s pojetím eucharistické eklesiologie. Předtím, než si odpovíme, musíme nejprve pochopit, co vlastně množství místních církví znamená. Pokud se necháme vést naším empirickým vědomím, pak nás to může nutit k tomu, abychom si představili toto množství jako rozptýlené, neboť každá místní církev by byla nezávislá a autonomní. Ale kategorie empirického vědomí se na tento případ nevztahují. Množství místních církví nebylo rozptýlené, nýbrž sjednocené. Jednota byla cosi naprosto sui generis: jednota nebyla výsledkem sjednocování oddělených částí, ale byla jednotou jedné a téže Církve. Každá místní církev v sobě sjednocovala všechny místní církve, protože obsahovala plnost Boží Církve, a všechny místní církve dohromady byly sjednoceny, protože byly vždycky tou samou Boží Církví. Ačkoli měla místní církev v sobě zahrnuto vše, co potřebovala, nemohla žít odděleně od ostatních církví. Nemohla se uzavřít sama do sebe, ani nemohla odmítnout to, aby byla obeznámena s děním v jiných církvích: protože cokoli, co se stalo v jiných církvích, stejně jako v její, stalo se v Boží Církvi, jediné Církvi. Celé množství místních církví tvoří jednotu založenou na souladu a lásce. Každá místní církev musí být v souladu se všemi ostatními církvemi, protože uvnitř Boží Církve, vždy jedné a pouze jedné, nemůže být nesoulad. To znamená, empiricky řečeno, že každá místní církev přijímá a bere za své vše, co se děje v jiných církvích, a že všechny církve přijímají vše, co se děje v každé z nich. Toto přijetí (běžně označované jako receptio) je svědectvím místní církve přebývající v Boží Církvi, jež svědčí o díle jiných církví, rovněž v Boží Církvi přebývajících – Duch nesoucí svědectví o Duchu. Přijetím toho, co se děje v jiné církvi, nese jedna nebo několik místních církví svědectví o tom, že jejich skutky odpovídají Boží vůli, a jsou tudíž učiněny v Boží Církvi v Kristu. Avšak odmítnutí toho, co se děje v některé církvi, přináší svědectví o tom, že skutek neodpovídá Boží vůli.

Svědectví místních církví se může lišit podle váhy, která je mu přikládána. V absolutním měřítku má však každá místní církev stejnou hodnotu jako jiné církve. Tato hodnotová rovnost je mezi ní a Boží Církví; neboť ta je jedna, jedinečná a plně přítomná v eucharistickém shromáždění každé místní církve. Kdyby si nebyly místní církve rovny svojí hodnotou, museli bychom říct, že Boží Církev není hodnotově vyvážená. Ale není důvod si myslet, že hodnotová rovnost mezi místními církvemi ruší hierarchii těchto církví. To naprosto ne: rovnost vytváří hierarchii církví založenou na autoritě svědectví, jež náleží několika místním církvím. Boží Církev žije v eucharistickém společenství místních církví, ale každá z nich ji různým způsobem a na různém stupni zpřítomňuje ve svém vlastním životě. Vyšší autoritu svědectví má ta místní církev, která více uskutečňuje přítomnost Boží Církve. I když jsou si místní církve přirozeně rovny svoji hodnotou, nejsou si nutně rovny v autoritě: tento rozdíl v autoritě pak mezi nimi vytváří hierarchii. A pokud existuje hierarchie církví, pak musí existovat církev, jež stojí v čele této hierarchie – tedy církev, jež zaujímá první místo. Její svědectví o událostech v jiných církvích má svrchovanou hodnotu a její přijetí má rozhodující význam. Řečeno jinak – tato církev zaujímá dvojí přednost, autority a lásky, což znamená, že dává sama sebe v obětní dar druhých. Pokud se jedná o takovouto přednost, potom nemůžeme říct, že přední církev má moc nad ostatními církvemi. Nikdy neměla nebo nemohla mít moc, neboť moc církve, jež má přednost před jinými, by znamenala moc nad Kristovým Tělem. Nemůžeme ani říct, že tento primát byl primátem cti, neboť ve starověku byly ideje cti a moci úzce spojeny. Ba co víc, na přednosti v hierarchii církví není nic úctiplného v moderním slova smyslu: církev, která se stala první mezi místními církvemi, dosáhla svého místa službou, nikoli prestiží. Nemohla jim vnutit svou vůli nebo rozhodnutí, protože všechna rozhodnutí musela být nejprve potvrzena ostatními místními církvemi. A rovněž další bod stojí za povšimnutí: dokonce i v období všeobecných sněmů a navzdory církevnímu pořádku, jež byl odlišný od přednicejského uspořádání, žádná církev nebo skupina církví neměla moc nad ostatními v striktním slova smyslu. Pokud jedna z církví neuznala některé učení za projev Boží vůle, nikdo ji k tomu nemohl přinutit. Dokonce i císařská moc, ačkoli disponovala donucovacími prostředky, byla v těchto záležitostech bezmocná. Tak se stávalo, že jedna církev postupně odpadávala od hlavního stáda do odděleného ovčince (sama nebo s jinými církvemi se stejnými idejemi) a tato skupina byla považována ostatními církvemi za heretickou či schizmatickou, neboť odmítla svědectví přední církve a dalších církví, které s ní byly v souladu.

Přední církev nemá žádnou moc, ani zvláštní práva: množství církví nebylo spojených zákonem, ale láskou a souladem. Proto jedna církev obklopená mnoha církvemi, s nimiž je v souladu, roste v autoritě podle odpovídajícího růstu v lásce. Církev, jež měla přednost, přirozeně požívala nejvyššího stupně autority spolu s největší láskou a byla vždy připravena pomoci těm církvím, které to potřebovaly. (…) Základem předního postavení církve není moc, ale pouze autorita, jež pramení z lásky a projevuje se láskou. Přední církev může dělat chyby v samotném aktu záchrany církví, které to potřebují, a zvláště těch, které chybují; právě proto je svědectví jiných církví potřebné. Její velkou chybou je pak chtít vnutit jiným suverénní vůli nebo klást sebe nad úroveň jiných církví. To je první krok, vedoucí ke ztrátě přednosti a bránící Boží vůli, protože se zříká lásky, jež se šíří celou Církví. Kladením sebe nad všechny místní církve, jimž je vtisknuta jejich vlastní přednost, nastupuje cestu, jež může vést mimo jejich společné vymezení, do míst, kde už není žádná přednost, ale pouze „eklesiologické vakuum“. Přednost předpokládá existenci mnoha místních církví, přičemž každá z nich je Boží Církví, a může se tak stát církví přední. Když se místní církev odvolává na přední církev, neodvolává se na soudní rozsudek, proti němuž není odvolání, ale přichází k přední církvi, aby našla sama sebe tím, že zaslechne hlas Církve, který v ní přebývá.

Hierarchie církví, založená na autoritě svědectví, předpokládá, že církve formující tuto hierarchii a vedené přední církví mají všechny plné eklesiální esse; dále však předpokládá, že jiné církve budou mít přednost v malém okruhu místních církví. To znamená, že přední církev vlastní nejvyšší autoritu, ale nikoli jedinou autoritu; jiné církve na nižších místech v hierarchii mají svou vlastní autoritu, přičemž ani jedna nevylučuje druhou.

Jak můžeme objasnit přednost jedné církve mezi množstvím místních církví? Lze to jistě vysvětlit jejím úsilím projevit ve svém životě Boží Církev v Kristu, na základě čistě historických faktů pak např. sídlem ve významném městě, založením od apoštolů, množstvím následovníků apod. – ale všechny tyto příčiny nejsou samy o sobě dostačující, neboť i jiné místní církve mohou mít docela dobře tyto výhody. Musíme tedy nakonec připustit, že přednost je Božím darem, a tím pádem Boží volbou. Nemůžeme tomu bezezbytku rozumět, avšak samy místní církve to přijímají ve svobodě a lásce a následují přední církev.

Sv. Jan Klimak o modlitbě

Modlitba je přirozeným rozhovorem a jednotou člověka s Bohem. Jejím účelem je udržovat svět pohromadě. Dosahuje smíření s Bohem.

Modlitba je matkou a dcerou slz. Je smytím hříchu, mostem přes pokušení, záštitou před utrpením. Smazává spory, je dílem andělů a potravou všech beztělesných bytostí. Modlitba je budoucí radostí, činností bez konce, pramenem ctností, zdrojem milosti, skrytým růstem, pokrmem duše, osvícením mysli, sekerou proti zoufalství, projevenou nadějí, odstraněním zármutku. Je bohatstvím pro mnichy, pokladem poustevníků, slábnutím hněvu. Je zrcadlem růstu, projevením úspěchu, důkazem o našem stavu, zjevenou budoucností, znamením slávy. Pro člověka, který se opravdu modlí, je soudem, soudní síní, tribunálem Pána – a ten předchází soudu, který teprve přijde.

(…)

Modli se ve vší jednoduchostí. Publikán a marnotratný syn byli usmířeni s Bohem skrze prostou promluvu.

Postoj k modlitbě je stejný pro všechny, ale existuje mnoho způsobů modlitby a mnoho různých modliteb. Někteří mluví a přistupují k Bohu jako k příteli a k mistrovi, pozvedají k Němu své chvály a prosby ne za sebe, ale za druhé. Někteří hledají větší duchovní poklady a slávu, větší ujištění ve svých modlitbách. Někteří prosí za vysvobození od svých nepřátel. Někteří hledají řád a jiní útěchu ve svých těžkostech. Někteří žádají o vysvobození z vězení nebo aby od nich odstoupily úklady, proti nim vznesené.

(…)

Olej a sůl jsou kořením jídla; cudnost a slzy dávají vzlet modlitbě.

Když jsi oděn do mírnosti a do svobody od hněvu, nebudeš mít potíže s osvobozením mysli ze zajetí.

Snaž se pozvednout, nebo lépe – uzavřít svou mysl do slov modlitby; a když se – jako u dítěte – unaví a ochabne, pozdvihni ji znovu. Mysl je přece jenom přirozeně nestálá, ale Bůh, který může vše, může také dát mysli pevnou vytrvalost. V tomto tedy setrvej a neunavuj se; a Ten, který stanovuje meze moři mysli, přijde za tebou během modlitby a řekne: „Až sem smíš přijít, ale ne dál“ (Jb 38,11). Duch nemůže být spoután, ale tam, kde se On nachází, vše se vydává Stvořiteli ducha.

Jestli jsi někdy viděl Slunce, budeš moci s Ním hovořit patřičným způsobem. Pokud ne – jak chceš s Ním doopravdy mluvit?

Na začátku modlitby se vyhánějí různá rozptýlení pomocí jediné myšlenky (monologistos, což může znamenat i „pomocí opakované krátké modlitby“); ve středním stádiu je koncentrace na to, co se říká nebo myslí; závěrem modlitby je vytržení v Pánu.

Pokud pečlivě cvičíš svoji mysl, aby se nikdy netoulala, modlitba při tobě zůstane i v době jídla. Ale když necháš svoji mysl volně bloudit, modlitba při tobě nebude. „Raději řeknu pět slov srozumitelných“ (1K 14,19) říká vynikající praktik vznešené a mocné modlitby. Ale modlitba tohoto druhu je cizí dětským duším a proto kvůli naší nedokonalosti potřebujeme ve slovech naší modlitby kvantitu stejně jako kvalitu – první totiž utváří cestu druhému, ve shodě s výrokem o poskytnutí modlitby tomu, kdo se modlí odhodlaně, třebaže nečistě a lopotně.

(…)

Modlitba je odvrácením se od světa, viditelného i neviditelného. Co mám v nebi? Nic. Po čem jsem toužil na Zemi kromě Tebe? Po ničem, kromě toho, abych se Tě mohl prostě přidržet v nerozptýlené modlitbě. Bohatství uspokojí jedny, sláva druhé, majetek další, ale já chci lpět na Bohu a vložit na Něho své naděje.

Víra dává křídla modlitbě a bez ní nemůže nikdo letět k nebi.

(Žebřík božského výstupu)

Starci dnešní doby: Tadeáš z Vitovnice

Archimadrita Tadej Štrbulović (1914–2003) pocházel z chudé srbské rolnické rodiny. Po základní škole se vyučil obchodnímu řemeslu v městečku Petrovac nedaleko jeho rodné Vitovnice. V patnácti letech onemocněl závažnou plicní chorobou, takže mu lékaři předpovídali jen pět let života. Rozhodl se proto, že veškerý čas naplní službou Bohu. 

Stal se poslušníkem v monastýru Milkovo, kde v té době žili mniši, kteří uprchli z Ruska před bolševickým režimem. Většina z nich pocházela z Valaamu, ale někteří přišli z Optinské poustevny – mezi nimi i igumen Amvrosij, žák starce Amvrosije Optinského. Pod jeho vedením se poslušník Tadej naučil Ježíšově modlitbě.

Žel po brzké smrti archimandrity Amvrosije začal duchovní život mnichů upadat a otec Tadej odešel do kláštera Gornjak, kde byl v roce 1935 igumenem Serafímem, rovněž ruského původu, postřižen na mnicha a vysvěcen na diákona. Poté byl poslán do monastýru Rakovica, kde dokončil ikonopiseckou školu. Zde byl v roce 1938 vysvěcen na kněze a následně poslán sloužit přímo do pečského patriaršího monastýru. Během války byl dvakrát zatčen gestapem a uvězněn spolu s patriarchou Gabrielem (Dožićem) a vladykou Nikolajem (Velimirovićem).

V roce 1949 se stal na žádost patriarchy igumenem v pečském monastýru. O šest let později se vrátil sloužit do braničevské eparchie a v roce 1959 strávil několik měsíců v srbském monastýru Chilandar na Svaté hoře Athos. Mezi lety 1962–1972 byl igumenem v monastýru Vitovnica. Poté působil jako starec ve dvou dalších monastýrech, aby se vrátil natrvalo do Vitovnice, kde završil svůj pozemský život 13. dubna 2003 a byl zde i pochován.

Až do posledních chvil přijímal starec vytrvale všechny, kdo se na něho obrátili s prosbou o pomoc, radu či útěchu. Dodnes je uctíván nejen svými duchovními dětmi, včetně konvertitů z islámu, ale i těmi, kdo se s jeho myšlenkami setkali později pomocí knih a nových médií. Boží blahodať působí skrze starce dál, což dokládá i loňský případ jeho myrotočivé ikony. Věčná paměť! 

Několik myšlenek starce Tadeáše:

„Náš výchozí bod je vždycky špatný. Místo abychom začali u sebe, vždycky chceme nejdřív změnit druhé a sami sebe až nakonec. Kdyby každý začal u sebe, byl by všude kolem mír.“

„Tam, kde je modlitba, nemají padlí duchové žádnou moc.“

„Má velký význam, když je někdo v rodině, kdo se skutečně modlí. Modlitba přitahuje Boží milost a všichni členové rodiny to cítí, dokonce i ti, jejichž srdce ochladla. Vždycky se modlete.“

„Nemůžeš se naučit pokoře, dokud jsi hodně neprotrpěl ve svém srdci.“

„Pán po nás nevyžaduje, abychom nosili rjásu. Chce, abychom byli dobří a laskaví.“

„Hlavní věcí v duchovním životě je udržet své srdce v pokoji.“

„Obecenství s Bohem je normální duchovní stav.“

„První krok k obecenství s Bohem spočívá v tom odevzdat se naprosto Bohu.“

„Pokoj a radost jsou největším bohatstvím tohoto a budoucího světa.“

„Neexistuje neodpustitelný hřích, kromě toho, z něhož jsme se nekáli.“

„Ten, kdo přijímá špatná vnuknutí, přijímá do svého těla nepřítele. Duchové jsou neviditelní, ale začnou být vidět v našich tělech.“  

„Tak jako malá částečka prachu, když se ti dostane do očí, způsobí, že nevidíš, tak malá pozornost vůči nějaké nepodstatné věci může způsobit, že se přestaneš modlit.“

„Modlit se znamená čerpat energii ze Zdroje života.“

„Půst je potřebný pro pokoru těla. Protože když je pokorné tělo, je pokorná i duše.“

„Pokora je Boží vlastnost. Kde se nachází – v rodině či ve společnosti – tam vždycky šíří pokoj a radost.“

„Ten, kdo si myslí, že všechno zná, je neposlušný. A neposlušného nemůže nikdo vést.“

„V životě každého člověka můžeme nalézt něco poučného. Dokonce i ten nejhorší zloděj má v sobě cosi dobrého.“

„Člověk je jen nástrojem v Božích rukách.“

„Je lepší zpívat než číst. Zpívejte. Lidé říkají, že ten, kdo zpívá, nesmýšlí špatně.“

„Pokud věnujeme pozornost negativním stránkám různých lidí, které potkáváme, nenajdeme klid a pokání. Pokud v sobě držíme útočnou myšlenku, způsobenou našimi nepřáteli, přáteli, rodinou či sousedy, nenajdeme ticho a klid a budeme dál žít v pekelném stavu.“

„Když najdeš duši podobnou tvé, zůstávej s ní, protože je velká radost přátelit se s těmi, kdo smýšlejí podobně.“

„Pohrdáme politiky, přestože jsou našimi dětmi. To my jsme byli špatní ještě před nimi a poskytli jsme jim živý příklad, kterému se mohou jen vyrovnat.“  

„Padesát let komunismu způsobilo víc zla než pět set let pod tureckým jhem. Komunismus vzdálil lidi od Boha.“

„Veškeré poznání, které bylo člověku dáno skrze vědu, je Božím darem lidem a dosvědčuje Boží přítomnost v tomto světě.“

„Pokud jsou tví rodiče ateisté a ty věřící, nic jim nevyčítej, ani je nepopichuj svou vírou, ale modli se za ně a buď k nim dobrý.“

„Je nebezpečné být přísný vůči ostatním.“

„Ti, kdo jsou přísní vůči ostatním, mohou dosáhnout pouze určité úrovně duchovního života. Zůstávají ve stavu tělesné askeze.“

„Musíme mít stejný vztah ke všem. Nesmíme rozdělovat lidi na ty, co máme rádi, a na ty, co nikoli.“

„Rodina, která je milá Bohu, musí být plná lásky, šlechetnosti, skromnosti, pokory, zbožnosti a modlitby.“

„Když rodič uhodí své dítě v hněvu, ničeho tím nedosáhne.“

„Tady na zemi nám nemůže nic dát vnitřní klid – ani bohatství, sláva, pocty, pozice, rodina, bližní. Je pouze jeden dárce života, klidu a radosti – Bůh.“

Několik videí se starcem:

Sv. Marek Mnich o duchovním životě (II.)

Sv. Marek Mnich, jinak řečený Asketa či Poustevník, žil v pátém století. Podle tradice byl ve svých čtyřiceti letech postřižen na mnicha svým učitelem, sv. Janem Zlatoústým. Působil jako igumen v maloasijském monastýru a později se oddal poustevnickému životu v Nitrii v egyptské poušti. Následující pasáže jsou vybrány a přeloženy ze spisů O duchovním zákoně a O těch, kdo si myslí, že jsou ospravedlněni svými skutky, které byly později zařazeny do patristické antologie Filokalia. První z nich měl zásadní vliv na sv. Simeona Nového Teologa, který se na jeho základě – zejména pasážích o svědomí – oddal cele modlitebnímu životu.

O těle a mysli (nús)

Mysl dělá hodně dobrých a špatných věcí bez těla, zatímco tělo nemůže činit dobro ani zlo bez mysli. Je to proto, že zákon svobody předchází našemu jednání.

Mysl nemůže být klidná, dokud není klidné ani tělo. A zeď mezi nimi nemůže být zbořena bez ztišení a modlitby.

Ten, kdo trpí ve své mysli, ale odpočívá tělesně, je jako ten, kdo trpí v těle, zatímco nechává svou mysl rozptýlenou.

Dobrovolné soužení jedné z těchto částí naší přirozenosti prospívá části druhé: trápení mysli prospívá tělu a trápení těla prospívá mysli. Když nejsou naše mysl a tělo v jednotě, náš stav se zhoršuje.

Když mysl zapomene na význam pravé zbožnosti, pak vnější skutky ctnosti nepřinášejí žádný užitek.

Mysl přechází mezi třemi různými noetickými stavy: podle přirozenosti, nad přirozeností a proti přirozenosti. Když vchází do stavu podle přirozenosti, zjišťuje, že je sama příčinou zlých myšlenek, a vyznává své hříchy Bohu, neboť jasně rozumí příčinám vášní. Když je ve stavu protikladném vůči přirozenosti, zapomíná na Boží spravedlnost a bojuje s lidmi, majíc za to, že je s ní nakládáno nespravedlivě. Ale když je pozvednuta do stavu, jenž je nad přirozeností, nachází ovoce Ducha svatého: lásku, radost, pokoj a další, o nichž mluví Apoštol (Gal 5, 22). A ví, že když upřednostní starost o své tělo, tak v tomto stavu nemůže zůstat. A mysl, jež opouští tento stav, upadá do hříchu a všech strašných důsledků hříchu – pokud ne hned, pak v patřičný čas, jak Boží spravedlnost rozhodne.

O myšlenkách

Nikdy neumenšuj význam svých myšlenek, neboť nikdo nemůže uniknout Boží pozornosti.

Když hřešíš, obviňuj své myšlení, nikoli skutky. Protože kdyby tvá mysl neběžela napřed, tělo by ji nenásledovalo.

Nedobrovolné myšlenky povstávají z předchozích hříchů, dobrovolné pak z naší svobodné vůle. Tudíž druhé jsou příčinou prvních.

Zlé myšlenky, které povstávají proti naší mysli, jsou doprovázeny lítostí, a proto brzo zmizí. Ale když si je svobodně vybereme, jsou doprovázeny rozkoší, a proto je těžké se jich zbavit.

Pokud nechceš, aby v tobě působily zlé myšlenky, přijmi pokoření duše a trápení těla; a to nejen při zvláštních příležitostech, ale vždycky, všude a ve všem.

Bez zkroušenosti srdce je zhola nemožné zbavit se zla. A srdce se stane zkoušeným skrze trojí sebeovládání: ve spánku, v jídle a v tělesném uvolnění. Neboť přemíra těchto tří věcí vede k nestřídmosti; a nestřídmost je protikladem modlitby a přiměřené práce a skrze ni přijímáme zlé myšlenky.

O vášních

Mysl je oslepena těmito třemi vášněmi: lakomstvím, ješitností a smyslovou rozkoší.

Tyto tři vášně po svém tlumí duchovní poznání a víru – adoptivní bratry naší přirozenosti.

Kvůli nim mají hněv, zlost, válka, vražda a všechny další zla takovou moc nad lidstvem.

Kvůli nim nám bylo dáno přikázání nemilovat „svět“ a „věci, jež jsou ve světě“ (1 J 2, 15), nikoli proto, abychom nenáviděli při svém nedostatečném rozlišování Boží stvoření, ale proto, abychom odstranili příležitosti pro tyto tři vášně.

Když slyšíš Pánův výrok o tom, že ten, kdo se všeho nevzdá, „není mne hoden“ (Mt 10, 37), vztáhni to nikoli na peníze, ale na všechny formy neřesti.

O hříchu

Ďábel umenšuje malé hříchy; jinak by nás nemohl vést k těm větším.

Bezpodmínečné přijetí tradice napomáhá laskavému člověku, neboť nebude pokoušet Boží trpělivost a neupadne často do hříchu.

Nenechávej nezahlazenou žádnou vinu, i když malou, protože tě může vést k ještě větším hříchům.

Hřích je planoucí oheň. Čím míň přikládáš, tím rychleji uhasne. Čím víc ho sytíš, tím víc hoří.

Mnozí z nás cítíme lítost nad svými hříchy, zatímco ochotně přijímáme jejich příčiny.

O praktikování duchovního života

Porozuměj slovům Písma svatého tak, že je uvedeš do praxe, a nenadýmej se pýchou při složitých rozmluvách o teoretických otázkách.

Ten, kdo spoléhá jen na teoretické vědění, není ještě věrným služebníkem. Věrným služebníkem je ten, kdo vyjadřuje svoji víru v Krista poslušností Jeho přikázáním.

I když je poznání pravdivé, stále v nás není pevně zakotveno, pokud není provázeno skutky. Neboť všechno nabývá platnosti uvedením do praxe.

Naše poznání je často zatemněné, neboť se nám nedaří uvést věci do praxe. Protože zanedbáním praktického života se postupně vytrácí i vzpomínka na danou věc.

O smyslu utrpení

Tak, jako hořkost absintu pomáhá na slabou chuť k jídlu, tak neštěstí pomáhá na špatný charakter. První prospívá tělesné kondici, druhé vede k pokání.

Ten, kdo si nevybere, že bude trpět pro pravdu, bude pokárán bolestněji právě tím utrpením, které si nevybral.

Ten, kdo zná Boží pravdu a naplňuje ji podle svých sil, uniká horšímu utrpení tím, že trpí méně.

Pokud jednou poznáš, že Boží úsudky „jsou ve všem na Zemi“ (1 Par 16, 14), pak všechno, co se ti přihodí, tě bude vyučovat v poznání Boha.

Každý přijímá to, co si zaslouží, v souladu se svým vnitřním stavem. Ale pouze Bůh rozumí mnoha různým cestám, kterými se toto děje.

Když tě lidé tupí, rozpoznej hned slávu, která ti bude Bohem dána. Potom nebudeš tou potupou zarmoucen nebo zneklidněn. A když obdržíš slávu, zůstaneš pevný a nevinný.

Semeno nevzroste bez země a vody. A člověk se nezdokonalí bez dobrovolného utrpení a Boží pomoci v něm.

Nestřídmí jsou sklíčeni kritikou a strádáním; ti, kdo milují Boha, chválou a přepychem.

Když jsi stižen nějakou zkouškou, měl by ses pokusit zjistit, nikoli proč nebo skrze koho tato zkouška přišla, ale pouze, jak v ní vytrvat s vděčností, bez úzkosti nebo zášti.

Střež svou mysl a nebudeš obtěžován pokušeními. Ale pokud v tom selžeš, přijmi trpělivě každou zkoušku, která přijde.

O modlitbě

Mnozí zápasili různými způsoby proti okolnostem; ale bez modlitby a pokání nikdo neuniknul zlu.

Ten, kdo se modlí s porozuměním, trpělivě přijímá okolnosti, které přicházejí, zatímco ten, kdo je odmítá, ještě nedosáhnul čisté modlitby.

Dokonalá modlitba nenastane, dokud mysl nezačne vzývat Boha. A když bude naše mysl bez rozptýlení hlasitě volat, Pán bude naslouchat.

Když se mysl modlí bez rozptýlení, zasahuje srdce. A „srdcem zkroušeným a potřeným, Bože, nezhrzíš.“ (Ž 51, 19).

Modlitba je nazývána ctností, ale ve skutečnosti je matkou všech ctností: neboť je rodí skrze jednotu s Kristem.

Cokoli děláme bez modlitby a naděje v Boha, ukáže se být škodlivým a porušeným.

Modli se ustavičně za všechno a potom nebudeš dělat nic bez Boží pomoci.

Nic není silnější než činná modlitba, nic není tak prospěšné pro získání Boží přízně.

Modlitba zahrnuje naprosté naplnění přikázání. Neboť nic není vyšší než láska k Bohu.

Nerozptýlená modlitba je znamením lásky k Bohu. Ale nedbalá nebo rozptýlená modlitba je znamením lásky k rozkoši.

Ten, kdo může bez námahy bdít, být trpělivý a modlit se, je zjevně účasten v Duchu svatém. Ale ten, kdo se namáhá během těchto věcí, a přesto v nich ochotně přetrvává, rychle obdrží pomoc.

Ten, kdo si přeje, aby byl ušetřen všeho neštěstí, měl by propojit Boha se vším skrze modlitbu. Ve své mysli by měl upnout naději k Bohu, a odložit, jak je jen možné, všechnu starost o smyslové věci.

O pamatování na Boha

Pokud si přeješ vzpomínat bez ustání na Boha, neodmítej jako nezasloužené to, co se ti přihodí, ale trpělivě to přijmi za své. Neboť trpělivé přijetí všeho, co přichází, vzbuzuje pamatování na Boha, zatímco odmítnutí oslabuje duchovní činnost srdce, a tudíž ho činí zapomětlivým.