Sv. Marek Mnich, jinak řečený Asketa či Poustevník, žil v
pátém století. Podle tradice byl ve svých čtyřiceti letech postřižen na mnicha
svým učitelem, sv. Janem Zlatoústým. Působil jako igumen v maloasijském
monastýru a později se oddal poustevnickému životu v Nitrii v egyptské
poušti. Následující pasáže jsou vybrány a přeloženy ze spisů O duchovním
zákoně a O těch, kdo si myslí, že jsou ospravedlněni svými skutky,
které byly později zařazeny do patristické antologie Filokalia. První z
nich měl zásadní vliv na sv. Simeona Nového Teologa, který se na jeho
základě – zejména pasážích o svědomí – oddal cele modlitebnímu životu.
O těle a mysli (nús)
Mysl dělá hodně dobrých a špatných věcí bez těla, zatímco
tělo nemůže činit dobro ani zlo bez mysli. Je to proto, že zákon svobody
předchází našemu jednání.
Mysl nemůže být klidná, dokud není klidné ani tělo. A zeď
mezi nimi nemůže být zbořena bez ztišení a modlitby.
Ten, kdo trpí ve své mysli, ale odpočívá tělesně, je jako
ten, kdo trpí v těle, zatímco nechává svou mysl rozptýlenou.
Dobrovolné soužení jedné z těchto částí naší
přirozenosti prospívá části druhé: trápení mysli prospívá tělu a trápení těla
prospívá mysli. Když nejsou naše mysl a tělo v jednotě, náš stav se
zhoršuje.
Když mysl zapomene na význam pravé zbožnosti, pak vnější
skutky ctnosti nepřinášejí žádný užitek.
Mysl přechází mezi třemi různými noetickými stavy: podle
přirozenosti, nad přirozeností a proti přirozenosti. Když vchází do stavu podle
přirozenosti, zjišťuje, že je sama příčinou zlých myšlenek, a vyznává své
hříchy Bohu, neboť jasně rozumí příčinám vášní. Když je ve stavu protikladném
vůči přirozenosti, zapomíná na Boží spravedlnost a bojuje s lidmi, majíc za to,
že je s ní nakládáno nespravedlivě. Ale když je pozvednuta do stavu, jenž je
nad přirozeností, nachází ovoce Ducha svatého: lásku, radost, pokoj a další, o
nichž mluví Apoštol (Gal 5, 22). A ví, že když upřednostní starost o své tělo,
tak v tomto stavu nemůže zůstat. A mysl, jež opouští tento stav, upadá do
hříchu a všech strašných důsledků hříchu – pokud ne hned, pak v patřičný
čas, jak Boží spravedlnost rozhodne.
O myšlenkách
Nikdy neumenšuj význam svých myšlenek, neboť nikdo nemůže
uniknout Boží pozornosti.
Když hřešíš, obviňuj své myšlení, nikoli skutky. Protože
kdyby tvá mysl neběžela napřed, tělo by ji nenásledovalo.
Nedobrovolné myšlenky povstávají z předchozích hříchů,
dobrovolné pak z naší svobodné vůle. Tudíž druhé jsou příčinou prvních.
Zlé myšlenky, které povstávají proti naší mysli, jsou
doprovázeny lítostí, a proto brzo zmizí. Ale když si je svobodně vybereme, jsou
doprovázeny rozkoší, a proto je těžké se jich zbavit.
Pokud nechceš, aby v tobě působily zlé myšlenky, přijmi
pokoření duše a trápení těla; a to nejen při zvláštních příležitostech, ale
vždycky, všude a ve všem.
Bez zkroušenosti srdce je zhola nemožné zbavit se zla. A
srdce se stane zkoušeným skrze trojí sebeovládání: ve spánku, v jídle a v
tělesném uvolnění. Neboť přemíra těchto tří věcí vede k nestřídmosti; a
nestřídmost je protikladem modlitby a přiměřené práce a skrze ni přijímáme zlé
myšlenky.
O vášních
Mysl je oslepena těmito třemi vášněmi: lakomstvím,
ješitností a smyslovou rozkoší.
Tyto tři vášně po svém tlumí duchovní poznání a víru –
adoptivní bratry naší přirozenosti.
Kvůli nim mají hněv, zlost, válka, vražda a všechny další
zla takovou moc nad lidstvem.
Kvůli nim nám bylo dáno přikázání nemilovat „svět“ a „věci,
jež jsou ve světě“ (1 J 2, 15), nikoli proto, abychom nenáviděli při svém
nedostatečném rozlišování Boží stvoření, ale proto, abychom odstranili
příležitosti pro tyto tři vášně.
Když slyšíš Pánův výrok o tom, že ten, kdo se všeho nevzdá,
„není mne hoden“ (Mt 10, 37), vztáhni to nikoli na peníze, ale na všechny formy
neřesti.
O hříchu
Ďábel umenšuje malé hříchy; jinak by nás nemohl vést k těm
větším.
Bezpodmínečné přijetí tradice napomáhá laskavému člověku,
neboť nebude pokoušet Boží trpělivost a neupadne často do hříchu.
Nenechávej nezahlazenou žádnou vinu, i když malou, protože
tě může vést k ještě větším hříchům.
Hřích je planoucí oheň. Čím míň přikládáš, tím rychleji
uhasne. Čím víc ho sytíš, tím víc hoří.
Mnozí z nás cítíme lítost nad svými hříchy, zatímco ochotně
přijímáme jejich příčiny.
O praktikování
duchovního života
Porozuměj slovům Písma svatého tak, že je uvedeš do praxe, a
nenadýmej se pýchou při složitých rozmluvách o teoretických otázkách.
Ten, kdo spoléhá jen na teoretické vědění, není ještě věrným
služebníkem. Věrným služebníkem je ten, kdo vyjadřuje svoji víru v Krista
poslušností Jeho přikázáním.
I když je poznání pravdivé, stále v nás není pevně
zakotveno, pokud není provázeno skutky. Neboť všechno nabývá platnosti uvedením
do praxe.
Naše poznání je často zatemněné, neboť se nám nedaří uvést
věci do praxe. Protože zanedbáním praktického života se postupně vytrácí i
vzpomínka na danou věc.
O smyslu utrpení
Tak, jako hořkost absintu pomáhá na slabou chuť k jídlu,
tak neštěstí pomáhá na špatný charakter. První prospívá tělesné kondici, druhé
vede k pokání.
Ten, kdo si nevybere, že bude trpět pro pravdu, bude pokárán
bolestněji právě tím utrpením, které si nevybral.
Ten, kdo zná Boží pravdu a naplňuje ji podle svých sil,
uniká horšímu utrpení tím, že trpí méně.
Pokud jednou poznáš, že Boží úsudky „jsou ve všem na Zemi“
(1 Par 16, 14), pak všechno, co se ti přihodí, tě bude vyučovat v poznání Boha.
Každý přijímá to, co si zaslouží, v souladu se svým vnitřním
stavem. Ale pouze Bůh rozumí mnoha různým cestám, kterými se toto děje.
Když tě lidé tupí, rozpoznej hned slávu, která ti bude Bohem
dána. Potom nebudeš tou potupou zarmoucen nebo zneklidněn. A když obdržíš
slávu, zůstaneš pevný a nevinný.
Semeno nevzroste bez země a vody. A člověk se nezdokonalí
bez dobrovolného utrpení a Boží pomoci v něm.
Nestřídmí jsou sklíčeni kritikou a strádáním; ti, kdo milují
Boha, chválou a přepychem.
Když jsi stižen nějakou zkouškou, měl by ses pokusit
zjistit, nikoli proč nebo skrze koho tato zkouška přišla, ale pouze, jak
v ní vytrvat s vděčností, bez úzkosti nebo zášti.
Střež svou mysl a nebudeš obtěžován pokušeními. Ale pokud
v tom selžeš, přijmi trpělivě každou zkoušku, která přijde.
O modlitbě
Mnozí zápasili různými způsoby proti okolnostem; ale bez
modlitby a pokání nikdo neuniknul zlu.
Ten, kdo se modlí s porozuměním, trpělivě přijímá okolnosti,
které přicházejí, zatímco ten, kdo je odmítá, ještě nedosáhnul čisté modlitby.
Dokonalá modlitba nenastane, dokud mysl nezačne vzývat Boha.
A když bude naše mysl bez rozptýlení hlasitě volat, Pán bude naslouchat.
Když se mysl modlí bez rozptýlení, zasahuje srdce. A „srdcem
zkroušeným a potřeným, Bože, nezhrzíš.“ (Ž 51, 19).
Modlitba je nazývána ctností, ale ve skutečnosti je matkou
všech ctností: neboť je rodí skrze jednotu s Kristem.
Cokoli děláme bez modlitby a naděje v Boha, ukáže se být
škodlivým a porušeným.
Modli se ustavičně za všechno a potom nebudeš dělat nic bez
Boží pomoci.
Nic není silnější než činná modlitba, nic není tak prospěšné
pro získání Boží přízně.
Modlitba zahrnuje naprosté naplnění přikázání. Neboť nic
není vyšší než láska k Bohu.
Nerozptýlená modlitba je znamením lásky k Bohu. Ale nedbalá
nebo rozptýlená modlitba je znamením lásky k rozkoši.
Ten, kdo může bez námahy bdít, být trpělivý a modlit se, je
zjevně účasten v Duchu svatém. Ale ten, kdo se namáhá během těchto věcí, a
přesto v nich ochotně přetrvává, rychle obdrží pomoc.
Ten, kdo si přeje, aby byl ušetřen všeho neštěstí, měl by
propojit Boha se vším skrze modlitbu. Ve své mysli by měl upnout naději k Bohu,
a odložit, jak je jen možné, všechnu starost o smyslové věci.
O pamatování na Boha
Pokud si přeješ vzpomínat bez ustání na Boha, neodmítej jako
nezasloužené to, co se ti přihodí, ale trpělivě to přijmi za své. Neboť
trpělivé přijetí všeho, co přichází, vzbuzuje pamatování na Boha, zatímco
odmítnutí oslabuje duchovní činnost srdce, a tudíž ho činí zapomětlivým.
Žádné komentáře:
Okomentovat