Překlad stěžejní části
studie o. Nikolaje Afanasjeva Církev, jež předsedá v lásce, která objasněním tzv. eucharistické
eklesiologie na raně-církevních a svatootcovských základech pomáhala formovat
současnou pravoslavnou nauku o Církvi, rozvinutou Afanasjevovými následovníky
A. Schmemannem, J. Zizioulasem a dalšími.
Teologové vedli dříve diskuze, zdali měla raná místní církev
ve svém čele jednu osobu, nebo zdali vedení jedním člověkem bylo znakem až pozdější
fáze dějin církevní organizace. Nemohu se zde zabývat historickou stránkou
problému, který lze jen stěží vyřešit, neboť nám schází přímé informace. Ale
rád bych poukázal na to, že z eklesiologického hlediska není pochyb, že
místní církve skutečně měly od počátku ve svém čele jednoho člověka. Eucharistická
eklesiologie představuje vlastní způsob myšlení, podle něhož „být hlavou místní
církve“ znamená „být hlavou“ eucharistického shromáždění. Poslední večeře nebyla
Eucharistií, ale pouze jejím ustanovením. Stala se Eucharistií, když ji
Kristovi učedníci začali vysluhovat ve způsobu lámání chleba a žehnání
kalichu. Přesto není Eucharistie opakováním Poslední večeře: ta byla – stejně
jako oběť na Golgotě – dokonána „jednou provždy“. Eucharistie je prodloužením
Poslední večeře v jednom zvláštním ohledu: je to eklesiologická Poslední
večeře, „hostina Pána“, slavená v Církvi, jejímž slavením získává Církev
své bytí. A u Eucharistie musí – stejně jako u židovského pohoštění,
jež sloužilo jako vzor pro Poslední večeři – předsedat jedna osoba. Eucharistie
byla poprvé vysluhována v Jeruzalémě na Padesátnici a musel jí předsedat
jeden z učedníku – zcela jistě Petr. Od té doby byla vždy při Eucharistii
jedna zvláštní osoba, jež lámala chléb a žehnala kalich. Hlava eucharistického
shromáždění byla hlavou místní církve, té manifestace Boží Církve, jejíž Hlavou
je Kristus.
Kdo ale stojí v čele mnoha církví a jak jsou ony ve
skutečnosti řízeny? Může jedna místní církev, nebo snad její biskup být hlavou
nad všemi ostatními? Tento druh otázky nás nutí zamyslet se na tím, zdali může
v Církvi skutečně existovat primát zároveň s pojetím eucharistické
eklesiologie. Předtím, než si odpovíme, musíme nejprve pochopit, co vlastně
množství místních církví znamená. Pokud se necháme vést naším empirickým vědomím,
pak nás to může nutit k tomu, abychom si představili toto množství jako
rozptýlené, neboť každá místní církev by byla nezávislá a autonomní. Ale
kategorie empirického vědomí se na tento případ nevztahují. Množství místních
církví nebylo rozptýlené, nýbrž
sjednocené. Jednota byla cosi naprosto sui
generis: jednota nebyla výsledkem sjednocování oddělených částí, ale byla
jednotou jedné a téže Církve. Každá místní církev v sobě sjednocovala
všechny místní církve, protože obsahovala plnost Boží Církve, a všechny místní
církve dohromady byly sjednoceny, protože byly vždycky tou samou Boží Církví. Ačkoli měla místní církev v sobě
zahrnuto vše, co potřebovala, nemohla žít odděleně od ostatních církví. Nemohla
se uzavřít sama do sebe, ani nemohla odmítnout to, aby byla obeznámena s děním
v jiných církvích: protože cokoli, co se stalo v jiných církvích,
stejně jako v její, stalo se v Boží Církvi, jediné Církvi. Celé
množství místních církví tvoří jednotu založenou na souladu a lásce. Každá místní církev musí být v souladu se
všemi ostatními církvemi, protože uvnitř Boží Církve, vždy jedné a pouze jedné,
nemůže být nesoulad. To znamená, empiricky řečeno, že každá místní církev
přijímá a bere za své vše, co se děje v jiných církvích, a že všechny
církve přijímají vše, co se děje v každé z nich. Toto přijetí (běžně
označované jako receptio) je
svědectvím místní církve přebývající v Boží Církvi, jež svědčí o díle
jiných církví, rovněž v Boží Církvi přebývajících – Duch nesoucí svědectví
o Duchu. Přijetím toho, co se děje
v jiné církvi, nese jedna nebo několik místních církví svědectví o tom, že
jejich skutky odpovídají Boží vůli, a jsou tudíž učiněny v Boží Církvi
v Kristu. Avšak odmítnutí toho, co se děje v některé církvi, přináší
svědectví o tom, že skutek neodpovídá Boží vůli.
Svědectví místních církví se může lišit podle váhy, která je
mu přikládána. V absolutním měřítku má však každá místní církev stejnou
hodnotu jako jiné církve. Tato hodnotová rovnost je mezi ní a Boží Církví;
neboť ta je jedna, jedinečná a plně přítomná v eucharistickém shromáždění
každé místní církve. Kdyby si nebyly místní církve rovny svojí hodnotou, museli
bychom říct, že Boží Církev není hodnotově vyvážená. Ale není důvod si myslet, že hodnotová rovnost mezi místními církvemi
ruší hierarchii těchto církví. To naprosto ne: rovnost vytváří hierarchii
církví založenou na autoritě svědectví, jež náleží několika místním církvím. Boží
Církev žije v eucharistickém společenství místních církví, ale každá
z nich ji různým způsobem a na různém stupni zpřítomňuje ve svém vlastním
životě. Vyšší autoritu svědectví má ta místní církev, která více
uskutečňuje přítomnost Boží Církve. I
když jsou si místní církve přirozeně rovny svoji hodnotou, nejsou si nutně
rovny v autoritě: tento rozdíl v autoritě pak mezi nimi vytváří
hierarchii. A pokud existuje hierarchie církví, pak musí existovat církev, jež
stojí v čele této hierarchie – tedy církev, jež zaujímá první místo. Její svědectví o událostech v jiných církvích
má svrchovanou hodnotu a její přijetí má rozhodující význam. Řečeno jinak –
tato církev zaujímá dvojí přednost, autority a lásky, což znamená, že dává sama
sebe v obětní dar druhých. Pokud se jedná o takovouto přednost, potom
nemůžeme říct, že přední církev má moc
nad ostatními církvemi. Nikdy neměla nebo nemohla mít moc, neboť moc církve,
jež má přednost před jinými, by znamenala moc nad Kristovým Tělem. Nemůžeme ani
říct, že tento primát byl primátem cti, neboť ve starověku byly ideje cti a
moci úzce spojeny. Ba co víc, na přednosti v hierarchii církví není nic
úctiplného v moderním slova smyslu: církev, která se stala první mezi
místními církvemi, dosáhla svého místa službou, nikoli prestiží. Nemohla jim
vnutit svou vůli nebo rozhodnutí, protože všechna rozhodnutí musela být nejprve
potvrzena ostatními místními církvemi. A rovněž další bod stojí za povšimnutí:
dokonce i v období všeobecných sněmů a navzdory církevnímu pořádku, jež
byl odlišný od přednicejského uspořádání, žádná církev nebo skupina církví
neměla moc nad ostatními v striktním slova smyslu. Pokud jedna
z církví neuznala některé učení za projev Boží vůle, nikdo ji k tomu
nemohl přinutit. Dokonce i císařská moc, ačkoli disponovala donucovacími
prostředky, byla v těchto záležitostech bezmocná. Tak se stávalo, že jedna církev postupně odpadávala od hlavního stáda
do odděleného ovčince (sama nebo s jinými církvemi se stejnými idejemi) a
tato skupina byla považována ostatními církvemi za heretickou či schizmatickou,
neboť odmítla svědectví přední církve a dalších církví, které s ní byly
v souladu.
Přední církev nemá žádnou moc, ani zvláštní práva: množství
církví nebylo spojených zákonem, ale láskou a souladem. Proto jedna církev
obklopená mnoha církvemi, s nimiž je v souladu, roste v autoritě
podle odpovídajícího růstu v lásce. Církev,
jež měla přednost, přirozeně požívala nejvyššího stupně autority spolu
s největší láskou a byla vždy připravena pomoci těm církvím, které to
potřebovaly. (…) Základem předního postavení církve není moc, ale pouze
autorita, jež pramení z lásky a projevuje se láskou. Přední církev může
dělat chyby v samotném aktu záchrany církví, které to potřebují, a zvláště
těch, které chybují; právě proto je svědectví jiných církví potřebné. Její
velkou chybou je pak chtít vnutit jiným suverénní vůli nebo klást sebe nad
úroveň jiných církví. To je první krok, vedoucí ke ztrátě přednosti a bránící
Boží vůli, protože se zříká lásky, jež se šíří celou Církví. Kladením sebe nad
všechny místní církve, jimž je vtisknuta jejich vlastní přednost, nastupuje
cestu, jež může vést mimo jejich společné vymezení, do míst, kde už není žádná
přednost, ale pouze „eklesiologické vakuum“. Přednost předpokládá existenci
mnoha místních církví, přičemž každá z nich je Boží Církví, a může se tak stát
církví přední. Když se místní církev
odvolává na přední církev, neodvolává se na soudní rozsudek, proti němuž není
odvolání, ale přichází k přední církvi, aby našla sama sebe tím, že
zaslechne hlas Církve, který v ní přebývá.
Hierarchie církví, založená na autoritě svědectví,
předpokládá, že církve formující tuto hierarchii a vedené přední církví mají
všechny plné eklesiální esse; dále
však předpokládá, že jiné církve budou mít přednost v malém okruhu
místních církví. To znamená, že přední církev vlastní nejvyšší autoritu, ale
nikoli jedinou autoritu; jiné církve na nižších místech v hierarchii mají
svou vlastní autoritu, přičemž ani jedna nevylučuje druhou.
Jak můžeme objasnit přednost jedné církve mezi množstvím
místních církví? Lze to jistě vysvětlit jejím úsilím projevit ve svém životě
Boží Církev v Kristu, na základě čistě historických faktů pak např. sídlem
ve významném městě, založením od apoštolů, množstvím následovníků apod. – ale
všechny tyto příčiny nejsou samy o sobě dostačující, neboť i jiné místní církve
mohou mít docela dobře tyto výhody. Musíme tedy nakonec připustit, že přednost
je Božím darem, a tím pádem Boží volbou. Nemůžeme tomu bezezbytku rozumět,
avšak samy místní církve to přijímají ve
svobodě a lásce a následují přední církev.
Žádné komentáře:
Okomentovat