Modlitba je přirozeným rozhovorem a jednotou člověka
s Bohem. Jejím účelem je udržovat svět pohromadě. Dosahuje smíření
s Bohem.
Modlitba je matkou a dcerou slz. Je smytím hříchu, mostem
přes pokušení, záštitou před utrpením. Smazává spory, je dílem andělů a
potravou všech beztělesných bytostí. Modlitba je budoucí radostí, činností bez
konce, pramenem ctností, zdrojem milosti, skrytým růstem, pokrmem duše,
osvícením mysli, sekerou proti zoufalství, projevenou nadějí, odstraněním
zármutku. Je bohatstvím pro mnichy, pokladem poustevníků, slábnutím hněvu. Je
zrcadlem růstu, projevením úspěchu, důkazem o našem stavu, zjevenou
budoucností, znamením slávy. Pro člověka, který se opravdu modlí, je soudem,
soudní síní, tribunálem Pána – a ten předchází soudu, který teprve přijde.
(…)
Modli se ve vší jednoduchostí. Publikán a marnotratný syn
byli usmířeni s Bohem skrze prostou promluvu.
Postoj k modlitbě je stejný pro všechny, ale existuje
mnoho způsobů modlitby a mnoho různých modliteb. Někteří mluví a přistupují
k Bohu jako k příteli a k mistrovi, pozvedají k Němu své
chvály a prosby ne za sebe, ale za druhé. Někteří hledají větší duchovní
poklady a slávu, větší ujištění ve svých modlitbách. Někteří prosí za vysvobození
od svých nepřátel. Někteří hledají řád a jiní útěchu ve svých těžkostech.
Někteří žádají o vysvobození z vězení nebo aby od nich odstoupily úklady,
proti nim vznesené.
(…)
Olej a sůl jsou kořením jídla; cudnost a slzy dávají vzlet
modlitbě.
Když jsi oděn do mírnosti a do svobody od hněvu, nebudeš mít
potíže s osvobozením mysli ze zajetí.
Snaž se pozvednout, nebo lépe – uzavřít svou mysl do slov
modlitby; a když se – jako u dítěte – unaví a ochabne, pozdvihni ji znovu. Mysl
je přece jenom přirozeně nestálá, ale Bůh, který může vše, může také dát mysli
pevnou vytrvalost. V tomto tedy setrvej a neunavuj se; a Ten, který
stanovuje meze moři mysli, přijde za tebou během modlitby a řekne: „Až sem smíš
přijít, ale ne dál“ (Jb 38,11). Duch nemůže být spoután, ale tam, kde se On
nachází, vše se vydává Stvořiteli ducha.
Jestli jsi někdy viděl Slunce, budeš moci s Ním hovořit
patřičným způsobem. Pokud ne – jak chceš s Ním doopravdy mluvit?
Na začátku modlitby se vyhánějí různá rozptýlení pomocí
jediné myšlenky (monologistos, což může znamenat i „pomocí opakované
krátké modlitby“); ve středním stádiu je koncentrace na to, co se říká nebo
myslí; závěrem modlitby je vytržení v Pánu.
Pokud pečlivě cvičíš svoji mysl, aby se nikdy netoulala,
modlitba při tobě zůstane i v době jídla. Ale když necháš svoji mysl volně
bloudit, modlitba při tobě nebude. „Raději řeknu pět slov srozumitelných“ (1K
14,19) říká vynikající praktik vznešené a mocné modlitby. Ale modlitba tohoto
druhu je cizí dětským duším a proto kvůli naší nedokonalosti potřebujeme
ve slovech naší modlitby kvantitu stejně jako kvalitu – první totiž utváří
cestu druhému, ve shodě s výrokem o poskytnutí modlitby tomu, kdo se modlí
odhodlaně, třebaže nečistě a lopotně.
(…)
Modlitba je odvrácením se od světa, viditelného i neviditelného.
Co mám v nebi? Nic. Po čem jsem toužil na Zemi kromě Tebe? Po ničem, kromě
toho, abych se Tě mohl prostě přidržet v nerozptýlené modlitbě. Bohatství
uspokojí jedny, sláva druhé, majetek další, ale já chci lpět na Bohu a vložit
na Něho své naděje.
Víra dává křídla modlitbě a bez ní nemůže nikdo letět k
nebi.
(Žebřík božského výstupu)
Žádné komentáře:
Okomentovat