Svatí Otcové si všímají několika stádií, skrze které
pokušení působí, aby postupně uchvátilo člověka. Na začátku celého procesu se
nachází dráždění či provokace
(προσβολή), projevující se v mysli jako
„simulace bez obrazu.“[1]
„Pokud není provokace doprovázena obrazy, nemá na ní člověk žádnou vinu. Tyto
provokace, pocházející od ďábla, útočí na člověka zvenčí, nezávisle na jeho
svobodné vůli, a proto za ně není morálně odpovědný. Jeho náchylnost k nim není
důsledkem pádu: dokonce v ráji, tvrdí sv. Marek Mnich, byl Adam zasažen
ďábelskými provokacemi.“[2]
Člověk jim tedy nemůže zabránit, může však zamezit jejich dalšímu působení tím,
že je svou myslí nejprve rozpozná (ještě předtím, než nabudou konkrétnějších
forem a usadí se v srdci) a poté je rychle zapudí. Tuto schopnost, kterou je
potřeba si trpělivě osvojit, nazývají Otcové duchovním bděním či strážením
srdce.
„Jakmile se provokace objeví v naší mysli, naše vlastní
myšlenky je začnou pronásledovat a vstoupí s nimi do bezvášnivého styku.“ „Není
bezpečné nechat vstoupit provokace do srdce jen proto, aby mysl nabyla větší
zkušenosti v duchovním zápase (…) Ale jakmile je začneme vnímat, měli bychom
proti nim ihned zaútočit a zahnat je pryč.“[3]
Člověk však nedokáže při duchovní bdělosti čelit provokacím
sám. Pomocníkem v tomto zápase je mu jedině Bůh skrze Ježíšovu modlitbu:
„Ti, jimž schází zkušenost, by měli vědět, že pouze skrze neustálou
bdělost naší mysli a trvalé vzývání Ježíše Krista, našeho Stvořitele a Boha,
můžeme – hrubí a neotesaní v mysli i těle – překonat naše beztělesné a
neviditelné nepřátele. Neboť oni jsou nejen jemní, hbití, zlovolní a obratní v
zášti, ale mají i zkušenost v duchovním zápase, již nabyli za všechny ty roky
od dob Adama. Nezkušení mají jako zbraně Ježíšovu modlitbu a podnět prověřit a
rozlišovat, co pochází od Boha. Zkušení pak mají ze všeho nejlepší metodu a
učitele: činnost, rozlišování a pokoj samého Boha.“
„Bdělost a Ježíšova modlitba se vzájemně posilňují. Neboť
blízká pozornost působí zároveň s trvalou modlitbou, zatímco modlitba působí spolu
s blízkou bdělostí a pozorností mysli.“
„Kdykoli jsme plni zlých myšlenek, měli bychom mezi ně
vhodit vzývání našeho Pána Ježíše Krista. Potom se naráz rozplynou jako kouř ve
vzduchu. Jakmile je mysl opět ponechána sama sobě, můžeme obnovit naši pozornost
a modlitbu. Takto bychom měli jednat vždycky, když jsme roztržití.“[4]
Pokud se nám ovšem nepodaří provokace rozehnat, pokušení se
rozvíjí dál. Jeho druhým způsobem, kterým zasahuje mysl člověka, je její
chvilkové rozrušení (παραρριπισμός).
Sv. Marek Mnich popisuje, že se objevuje znenadání „bez jakéhokoli pohybu či
činnosti těla.“[5]
Jedná se o zneklidňující stav, kterým pokušení narušuje Boží pokoj v nás, aby
bylo srdce náchylnější ke zlu. Sv. Marek dodává, že lze tento stav odvrátit
opět modlitbou a mocí Ducha svatého, ačkoli člověk nezůstane ušetřen dalších
provokací, popsaných výše.
Hlubším kontaktem s pokušením je potom to, co Otcové
nazývají rozmluvou, obecenstvím
(όμιλία) či spojením (συνδυασμός). „Aniž by člověk plně přitakal démonické
provokaci, může v ní nalézat zalíbení, rozmlouvat s ní či zaobírat se jí,
převracet ji různě ve své mysli, a přesto stále váhat, jestli bude podle ní jednat,
či nikoli. V tomto stádiu již není provokace ´bez obrazu´, ale stala se logismem
nebo myšlenkou a člověk je morálně zodpovědný za to, že ji připustil.“[6]
Sv. Hésychios Sinajský tyto zhmotněné představy nazývá
„mentálními obrazy“ a přibližuje způsob jejich odstranění:
„Je úkolem neustálé bdělosti – a velkým prospěchem a pomocí
duše – spatřit mentální obrazy zlých myšlenek ihned, jak se zformují v mysli.
Úkolem vyvracení je čelit a odhalit tyto myšlenky, když se pokoušejí proniknout
do naší mysli ve formě obrazu nějaké materiální věci. To, co trvale hasí a ničí
každý démonský koncept, myšlenku, fantazii, iluzi a modlu, je vzývání Pána. A
sami ve své mysli můžeme pozorovat, jak náš velký Bůh, Ježíš, nad nimi vítězí a
jak mstí nás – chudé, nízké a neužitečné.“[7]
Pokud však své zalíbení v mentálních obrazech či logismoi,
kterému jsme se dobrovolně poddali, neukončíme, může nás vést k souhlasu (συγκατάθεσις) jednat podle
nich. Pak už je velmi snadné provést konkrétní skutek, který sv. Hésychios nazývá hříchem.[8]
Avšak i když nám okolnosti zabrání ve vykonání hříšného skutku, jsme vinni už
tím, že jsem k němu svolili ve svém srdci a budeme podle toho také Bohem
souzeni.[9]
Hříšný způsob života v nás zanechává trvalou stopu, která se
zpětně vrací v podobě nových pokušení. Tento neustálý koloběh nás dostává do
duchovního stavu, který svatí Otcové nazývají zaujetím (πρόληψις). Sv. Marek Mnich ho definuje jako
„nedobrovolnou přítomnost předchozích hříchů v paměti.“[10]
To znamená, že na základě svých minulých, často opakovaných skutků jsme
náchylnější k pokušením, neboť v naší mysli stále vyvolávají vzpomínky na ně a
ďábel nás ani nemusí zasáhnout novými provokacemi, abychom mu podlehli. Nadto
je naše schopnost čelit jeho útokům oslabena malou nebo dokonce žádnou bdělostí
mysli. „Člověk si v principu zachovává svou svobodnou volbu a může odmítnout
démonské provokace; ale v praxi činí síla zvyku stále těžší jim odolat.“[11]
Celková duchovní ochablost pak způsobí, že se zaujetí lehce
zvrhne ve vášeň (πάθος). Svatí
Otcové věnovali množství úvah a traktátů, odrážejících jejich neutuchající
zápas s vášněmi, kterých nebyli ani oni ušetřeni. Pro nás to však nemá být
útěchou, ale spíše povzbuzením, pokračovat v našem osobním zápase dál a vytrvat
až do konce. Proti všem formám pokušení existuje účinný nástroj – modlitba v
pokorném srdci: „Modli se, aby na tebe nepřišlo pokušení. A pokud přijde,
přijmi ho jako to, co ti náleží, a ne jako to, co sis nezasloužil.“[12]
Poznámky:
[1]
Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 140.
[2]
G. E. H. Palmer – Philip Sherrard – Kallistos Ware (eds.): The Philokalia.
Faber and Faber, New York, 1983, s. 366 (komentář k textu).
[3]
Sv. Hésychios Sinajský: O bdělosti a svatosti, 2, 44.
[4]
Tamtéž, 42, 94, 98.
[5]
Sv. Marek Mnich: Dopis Mikuláši Samotářovi.
[6]
Palmer et al, cit. d., s. 366.
[7]
Sv. Hésychios Sinajský, cit. d., 153.
[8]
Tamtéž, 46.
[9]
Palmer et al, cit. d., s. 366-7.
[10]
Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 139.
[11]
Palmer et al, cit, d., s. 367.
[12]
Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 164.
Žádné komentáře:
Okomentovat