Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti

Člověk byl stvořen k „Božímu obrazu a podobě.“ Avšak po svém odvrácení se od Boha se jeho stav změnil. Nyní žijeme a existujeme – jak poznamenává starec Josef – „k obrazu Zlého.“[1] Naše původní povolání, jímž bylo svobodné nazírání Boha a účast na Jeho stvořitelském díle, bylo nahrazeno nedůstojným zotročením. Z něho nás vyvádí jedině nekonečná Boží láska, s níž se k nám náš nebeský Otec sklání a skrze svého Syna obnovuje naši padlou přirozenost.

Opětovná proměna „obrazu Zlého“ na „Boží obraz“ je uskutečňována působením Boží milosti v nás, pakliže se jí sami otevřeme a přijmeme ji:

Milost přichází postupně (…) Potom rez odpadá. Pečeť je odňata. „Starý člověk“ umírá. Původní krev je odstraněna. Celý člověk je obnoven. Osoba neprodělává tělesnou změnu, ale její přirozené talenty a dary jsou osvíceny, posíleny a obnoveny milostí. A starý Adam, který byl stvořen k Božímu obrazu, je oživen (Monastic Wisdom, s. 221).

Obnova původního lidského stavu tedy znamená transformaci našich duševních schopností a sil, které přestávají sloužit Zlému a začínají skrze svou zduchovněnou činnost oslavovat Boha. Tělo přitom nadále zakouší různé změny, související s přírodou. Ustává jen duševní neklid, charakteristický pro padlý stav. „Jakmile jednou jednáme pod Boží milostí (…) tělo si nadále zachovává své elementární a přirozené změny (a to: zimu, horko, váhu, únavu, hlad, žízeň, nemoci atd.), avšak duše zůstává neměnná ve svých přirozených, Božích darech, které jí byly dány.“[2]

Milost vyhání z duše projevy zla, vnáší do ní pokoj a pozvedá ji k Bohu.[3] Ten, kdo Boží milost jednou poznal a zakusil, dokáže ji bezpečně rozeznat od démonského působení. Jejich projevy jsou zcela rozdílné. Starec Josef k tomu používá trefné přirovnání: Kdo někdy ochutnal víno, pozná, když místo něho dostane ocet. Podobně je tomu i s Boží milostí:

„Člověk, který zakusil milost, rozezná oklamání. I když ji démoni napodobují, ten, kdo jedl ovoce pravdy, pozná ovoce oklamání. Neboť jestliže by mu jeho mysl věnovala jen trochu pozornosti, okamžitě rozruší jeho srdce a naplní ho neklidem. Jeho mysl pak bude zatemněná (…) Zatímco Boží milost je sladká, pokojná, pokorná, tichá, očišťující, osvěcující, radostná a není ani trochu pochyb o tom, že je Boží milostí“ (Monastic Wisdom, s. 351).

           

Tím, že v nás obnovuje Boží obraz, je milost nezbytná pro náš život. Jinými slovy: teprve jejím přijetím se stáváme plně lidmi. Starec Josef říká přímo: „Nepovažuj se za člověka, pokud jsi nepřijal milost. Jestliže neobdržíš milost, nadarmo ses narodil do tohoto světa.“[4]

Bůh dává svou milost všem lidem bez rozdílů. Záleží na každém z nás, zda ji přijmeme, nebo odmítneme. Avšak její udělení nemůžeme žádným způsobem „diktovat“ nebo ovlivnit. Milost je svrchovaným Božím darem a závisí pouze na Hospodinu, komu, kdy a jak ji udělí. Jediným lidským měřítkem zůstává, jakým způsobem člověk duchovně zápasí. „Milost závisí na Bohu a je dána člověku podle vroucnosti víry, pokory a dobrých úmyslů.“[5] Sama délka duchovního zápasu (počet let vykonávání askeze) je důležitá pro získání zkušenosti, nikoli však milosti.

Přesto se milost ve vztahu k člověku liší podle úrovně jeho duchovního života. Starec Josef rozlišuje tři způsoby milosti, jež odpovídají jednotlivým stupňům na cestě připodobňování se k Bohu – očišťující, osvěcující a zdokonalující milost. Každá z nich je člověku dána, aby vedl svůj „dobrý a vítězný boj“ o spásu své duše.

            

Očišťující milost pomáhá tomu, kdo činí pokání, odvrací se od svého dosavadního hříšného života a vydává se za Bohem, aby přestál těžkosti duchovního boje. Bez ní se nemůže člověk zbavit svých „vášnivých návyků“ a dojít spásy. Tato milost mu dává „útěchu a radost, zármutek, potěšení a sladkost z Božího slova, které čte, stejně jako sílu a odvahu v duchovním zápase.“[6] Provází ho v jeho snaze očistit se od vášní a žít bezhříšný život podle Božích přikázání. Takto člověk může postupně dosáhout svého „přirozeného stavu“[7]: tzn. žít v souladu s Božím zákonem, aniž by znovu a znovu upadal do hříchu.

V našem duchovním zápase, říká starec Josef, je milost vždy určitým varováním, že přijdou další zkoušky a pokušení.[8] Pokud ji zakoušíme, vězme, že se zase vzdálí a budou následovat nové těžkosti. Milost je znamením, abychom se připravili démonským nástrahám odvážně čelit. Jen tak se můžeme Bohu více přiblížit. Může se stát, že na chvíli podlehneme. Pak se ale musíme opět vzchopit a s pomocí Boží milosti, která se opět vrátí, vytrvat v boji. Pokud však odmítneme pro spásu trpět, nemůžeme Boží milost očekávat.[9] 

Když v nás milost působí, měli bychom v klidu setrvat na svém místě. Pokud stojíme, neměli bychom se hýbat, pokud sedíme, měli bychom zůstat sedět. Jestliže pracujeme, neměli bychom odejít se modlit. Pokud se ale už modlíme, měli bychom pokračovat bez toho, aby nás rozptylovaly rušivé myšlenky. Každá chvíle milosti je velkým darem nebes, který nás utěšuje a povzbuzuje. „Déšť milosti poskytne v jednom dnu tolik vody pro věci, vysazené v duši člověka, že to vystačí na celou dobu, kdy zase milost odejde.“[10]

Očišťující milost koná své dílo, dokud se neoprostíme od vášní, jež nás poutají ke zlu a uvrhují nás do „stavu proti přirozenosti“.[11] Těžkosti duchovního boje přitom narůstají. „Čím více milosti člověk obdrží, tím větší pokušení bude mít.“[12] Pokud jim však odolá a obnoví svůj „stav podle přirozenosti“, Bůh mu dá milost svého poznání.

Druhý stupeň milosti – osvěcující – znamená získat dar Božího osvícení, které umožňuje poznat pravdu, duchovně rozlišovat a teologizovat. Bůh ho uděluje člověku po té, co neustává v duchovním boji, nepodléhá vášním, nestává se nedbalým a nevrací se do předchozího nepřirozeného stavu. Místo toho vytrvává, aby mohl nést ovoce noetického poznání.[13]

I v tomto případě ovšem milost nepřebývá v člověku trvale, ale po určitém čase mizí. Opět se objevují démonická pokušení, snažící se zvrátit náš duchovní stav. „Světlo je následováno temnotou.“[14] V podmínkách padlé přirozenosti, jíž provází neustálé změny, musí člověk zůstat trpělivý a dále s důvěrou prosit Boha o pomoc.

Nepodlehne-li novým pokušením, Bůh mu dá ještě vyšší milost, jež je nazývána zdokonalující. Starec Josef ji označuje rovněž slovem „nadpřirozená“, neboť spolu s dokonalostí povznáší člověka do „stavu nad přirozeností“, tedy do stavu úplné bezvášnivosti. V něm přebýval první člověk Adam před tím, než „porušil Boží přikázání a odpadl od božské milosti a nevinnosti.“[15]

Nyní je tedy Boží obraz v člověku plně obnoven. Lidská mysl je osvobozena od vášní, které na ni už neútočí ve formě různých pokušení, a může se plně zabývat duchovním nazíráním – kontemplovat Boha v jeho stvořitelském díle i nestvořených energiích. „Člověk pak kráčí nad přirozeností jako král prostřednictvím Božího poznání.“[16]

Poznámky:

---

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 221.

[2] Tamtéž, s. 385.

[3] Tamtéž, s. 264.

[4] Tamtéž, s. 69.

[5] Tamtéž, s. 93.

[6] Tamtéž, s. 380.

[7] Tamtéž, s. 379.

[8] Tamtéž, s. 80, 129.

[9] Tamtéž, s. 127.

[10 Tamtéž, s. 181.

[11] Tamtéž, s. 380.

[12] Tamtéž, s. 82.

[13] Tamtéž, s. 380–381.

[14] Tamtéž, s. 381.

[15] Tamtéž, s. 380.

[16] Tamtéž, s. 383.

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání

V létě 2015 jsem napsal několik textů o učení starce Josefa Hesychasty, zachyceném v jeho dopisech, s tím, že se k nim později vrátím a upravím je k vydání. Mezitím přišly různé životní starosti a radosti, ale hlavně vyšla kniha Václava Ventury Dej krev a získáš ducha, která přiblížila starcovo učení v plnosti českým čtenářům. Ke svým textům se tedy dostávám až teď a po drobných úpravách je předkládám těm, které zajímá starcovo dílo.

Sebepoznání

Na začátku duchovního života musí člověk nejprve poznat sám sebe. Podle starce Josefa je prvním krokem přiznání našeho skutečného stavu před Bohem: kým jsme a jakými nás Bůh stvořil. Nevysnívat si o sobě – jak to často děláme – falešné představy a nepovažovat se za něco víc, než kým doopravdy jsme. Tyto iluze totiž v našem vztahu k Bohu vytváří překážky, které nás od Něho zbytečně vzdalují. Naopak upřímné sebepoznání bariéry odstraňuje a umožňuje nám plně se otevřít působení Boží milosti.[1]

Každý, kdo touží po milosti a chce, aby mu ji Bůh svobodně udělil, musí nejprve správně chápat svou vlastní existenci – „poznej sám sebe.“ To je skutečná pravda, neboť každá věc má svůj původ, a pokud nezjistíš její počátek, nezmění se pro tebe ani v dobrý konec. (Monastic Wisdom, s. 74)

Pravda o naší existenci je prostá: nejsme nic. „Člověk si musí uvědomit, že je nic – nula – a že všechno povstalo k bytí z ničeho.“[2] Stvoření člověka z ničeho je počátkem našeho sebepoznání. Bez Boha by neexistoval vesmír, svět a ani nikdo z nás. Bůh stvořil nejprve zemi a z ní pak člověka. „Bůh řekl a byla země. Vzal z ní hlínu a zformoval člověka. Bez duše, bez mysli; jenom člověka z hlíny. To je naše existence. To je to, čím všichni jsme – prachem a bahnem.“[3]

Toto vědomí vlastního stavu před Bohem v člověku vytváří prostor pro pokoru, jež je počátkem skutečného duchovního života. Podle starce Josefa vzal „Bůh zemi, ten nejpokornější materiál, abychom i my byli pokorní; není nic pokornějšího než země.“[4] Avšak místo toho, aby člověk realisticky nahlédl svůj pravý stav a obracel se ke svému Stvořiteli, opájí se pyšně sám sebou a považuje se za něco víc, než kým ve skutečnosti je. Vzniká až směšně absurdní situace, kterou starec Josef vystihuje slovy:

Hlína okrádá hlínu. Hlína uráží hlínu. Hlína vraždí hlínu. Hlína se povyšuje nad hlínu. Hlína se obohacuje hlínou. Hlína vládne hlíně. Hlína mlátí hlínu. Hlína vězní hlínu. A obecně: hlína se považuje za moudřejší, silnější, bohatší, šlechetnější a čestnější, než je hlína. Jaké nahromaděné bohatství hlouposti a neznalosti o své existenci! (Monastic Wisdom, s. 207–208)

Člověk, stvořený z hlíny, nemá žádnou zásluhu na svém životě. Vše pochází od Boha, vše žije v Bohu. Bůh stvořil člověka ze země, ale zároveň mu vdechl život. Naší životní silou, jak říká starec Josef, je sám Boží dech.[5] Žijeme proto, že v nás dýchá Bůh.

            
Toto poznání je pro nás zcela zásadní. Na jedné straně jsme od Boha velmi vzdáleni, neboť nejsme nic. Na straně druhé jsme mu tak blízko, jak jen lze být: Bůh dýchá přímo v nás. A starec Josef jde ještě dál, když říká: „Jsi dech Boha.“[6] To vytváří největší paradox naší existence a zároveň nejpozoruhodnější úkaz celého stvoření. „Jaká nebeská velkolepost! Jaká sláva a čest pro člověka! Je pokornou hlínou a zároveň božským dechem.“[7]

            
Boha nelze najít v racionálních spekulacích, ale lze Ho bytostně zakoušet ve vlastním nitru. Stvořitel nám vdechl živou duši, v níž se „materiální sjednocuje s Nemateriálním; člověk s Bohem do té míry, co může naše pozemská přirozenost snést. Tato jednota je tou nejkrásnější věcí a je velmi dobrá.“[8] Vdechnutím rozumové duše stvořil Bůh – podle starce Josefa – člověka ke svému obrazu. Biblický výraz „a ke své podobě“ (Gen 1, 26) pak odpovídá jednotlivým ctnostem, kterými se člověk připodobňuje svému Stvořiteli: láskou, dobrotou, milosrdenstvím atd.[9]

            
My se však způsobem života, který vedeme, nejen že nepřipodobňujeme Bohu, ale navíc zatemňujeme samotný Jeho obraz. Ničíme svou duši a dusíme Boží dech v nás. Vzdalujeme se od Boha, který je Život, a sloužíme Knížeti světa, skrze něhož přichází smrt. Smrtí pak dochází k oddělení pomíjivého od věčného, tělesné „hlíny“ od živé duše:

„Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gen 3, 19) Slova našeho Stvořitele se naplní. Ale co se stane s Božím vdechnutím, Božím dechem? Jako se prach navrátí k prachu, tak se duše, jež je vdechnutím Boha, navrátí k Bohu. Ano, ale jak? Když vyšla od Boha, byla vonným božským dechem, ale je teď taky taková? Ne, není. Tak co se stane? Je nezbytné očišťování – slzy, zármutek, bolest. Neboť jsi zarmoutil Boha, svého Dobrodince a Otce, jenž je dobrý, tolik tě – hlínu – oslavil a dal ti svůj božský dech. Mohou tě očistit skutky pokání skrze Jeho milost. Tak plač a teskni, aby tě Bůh obnovil ve tvém původním stavu.“ (Monastic Wisdom, s. 284)

Náš duchovní život tedy začíná návratem k sobě samému. Teprve po té, co si uvědomíme, kým jsme, můžeme vykročit dál. Poznáme-li, že jsme nic, a zároveň, že toto nic povstává k životu Božím dechem, můžeme uskutečnit své bytí k Božímu obrazu a podobě. Bůh je v nás a všude kolem nás. V Něm žijeme a pohybujeme se (Sk 17, 28). „Dýcháme Boha, jíme Boha, odíváme se do Boha. Všechno chválí a velebí Boha. Celé stvoření Mu vzdává chválu. Všechno živé a neživé tajemně vypovídá o Stvořiteli a oslavuje Ho. Všeliký duch chval Hospodina! (Ž 150, 5)“[10]

Poznat sám sebe znamená nalézt své skutečné místo v kráse stvoření. Znamená to pokorně přijmout nepatrnost a zároveň nesmírnou hodnotu, kterou v něm máme. Bůh nás svých vdechnutím stvořil ke svému obrazu. Existujeme proto, abychom se podíleli na Jeho stvořitelském díle. Žijeme proto, abychom se stali bohy Jeho milostí.[11]

Avšak místo toho jsme se ve své pyšné, slepé nevědomosti od Boha odvrátili a začali realizovat své vlastní představy o světě. Výsledkem je společenská, přírodní a duchovní katastrofa. Jedinou nadějí je pokorný návrat k sobě samému a k Božímu dechu v nás. Čistota prostředí, v němž žijeme, není možná bez osobní očisty každého z nás. A ta je uskutečnitelná pouze nezměrnou Boží milostí.

Poznámky:

---

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 50.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž, s. 284

[5] Tamtéž, s. 112.

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž, s. 284.

[8] Tamtéž, s. 220.

[9] Tamtéž, s. 391.

[10] Tamtéž, s. 325

[11] Tamtéž, s. 112.

Archimandrita Zachariáš: Slovo útěchy v pandemii

Archimandrita Zachariáš, duchovní žák starce Sofronije, je autorem řady teologických děl a hlavně vyhledávaným rádcem v praktických otázkách duchovního života. Z jeho delšího textu pro web Pemptousia vybírám stěžejní pasáže. 

Svatí otcové viděli ve všech věcech, které se kolem nich odehrávaly, Boží dobrotu a láskyplnou péči. Ve 4. století došlo v egyptské poušti k podobné epidemii jako dnes, která zahubila víc než třetinu mnichů. A otcové říkali, že „Bůh sklízí duše pro své království” a nezakolísali ve víře. Sám Pán mluví v evangeliu o posledních dnech, o zkouškách a utrpeních, kterými svět projde před Jeho druhým příchodem. V Jeho slovech však nerozeznáváme ani morbidní smutek, ani zoufalství. Pán, který se modlil v Getsemanské zahradě v potu krve za spásu celého světa, říká, že když uvidíme strašlivé věci, které budou předcházet Jeho druhému příchodu, měli bychom zvednout hlavu, protože naše vykoupení je blízko (srov. Lukáš 21, 28). Někteří lidé mi říkají: „Ať nám Bůh podá svou pomocnou ruku.” Ale přesně to, co se nyní děje, je onou Boží rukou. Bůh touží po naší spáse a pracue s ní „v různých dobách a různými způsoby” (Žid. 1, 1). Tento virus může být prostředkem, který Bůh používá k tomu, aby přivedl mnohé k sobě a k pokání a aby sklidil mnoho připravených duší pro své věčné Království. Proto pro ty, kdo se odevzdají a svěří Boží prozřetelnosti, všechno přispívá k jejich dobru: „Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8, 28).

Není tedy namístě nějaké morbidní zděšení. Neměli bychom také bránit vládním nařízením, které mají omezit šíření lidského utrpení. Bylo by špatné vystupovat proti úřadům. Měli bychom dělat to, co vláda říká, protože po nás nechce, abychom popírali svoji víru. Pouze nás žádá, abychom podnikli několik opatření ke společnému prospěchu všech lidí, aby tato zkouška odezněla. A to není vůbec nepřiměřené. Někteří to berou příliš konfesně, pozvedají vlajky a hrají si na mučedníky a vyznavače. Pro nás není pochyb: jednoduše se podřídíme vládním nařízením. (…)

Takový je Kristův étos, který zjevil Bůh v Jeho pozemském životě a takové je apoštolské přikázání, které jsme přijali: „Buďte podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a poslouchejte je. Buďte vždy hotovi jednat dobře. Nikoho nepomlouvejte, nepřete se, buďte mírní a vždycky se ke všem chovejte vlídně.“ (Tit. 3, 1–2); a „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím…“ (1. Petr. 2, 13–14). Když neposloucháme naše vládce, kteří toho po nás nechtějí zas tak moc, jak poslechneme Boha, který nám dal Boží zákon – mnohem vytříbenější než lidské zákony? (…)

Požádá-li nás vláda, abychom přestali sloužit bohoslužby, tak se jednoduše podřiďme a velebme Boží prozřetelnost. Kromě toho nám to připomene starou tradici palestinských Otců: ti na Syropostní neděli odešli po vzájemném odpuštění do pouště na čytřicet dnů, které strávili bez svaté liturgie. Pouze se postili a modlili, aby se připravili na návrat. Vrátili se na Květnou neděli, aby zbožně oslavovali Umučení a Vzkříšení Páně. Naše současné okolnosti nás tedy nutí znovu žít to, co už existuje v lůně církve. To znamená, že nás nutí žít více hesychastickým způsobem životem, s intenzivnější modlitbou, která však nahradí nedostatek svaté liturgie a připraví nás, abychom s větší touhou oslavili Utrpení a Vzkříšení Pána Ježíše. Tímto proměníme mor v triumf hesychasmu. Každopáně cokoli Bůh dopouští v našem životě, pochází z Jeho dobroty a slouží pro blaho člověka. Protože Bůh nechce, aby bylo Jeho stvoření ublíženo. 

A pokud budeme připraveni o svatou liturgii na delší dobu, můžeme to vydržet. Co přijímáme v liturgii? Účastníme se Těla a Krve Kristovy, které jsou naplněny Jeho milostí. Je to pro nás velká čest a výsada, ale Boží milost přijímáme také mnoha jinými způsoby. Když praktikujeme hesychastickou modlitbu, zůstáváme v Boží přítomnosti s myslí v srdci a vzýváme svaté jméno Kristovo. Božské jméno nám přináší Kristovu milost, protože je neoddělitelné od Jeho osoby a vede nás do Jeho přítomnosti. Tato spásná Kristova přítomnost nás očišťuje od našich přestoupení a hříchů, obnovuje a osvěcuje naše srdce, aby v něm mohl být vytvořen obraz Boha, našeho Spasitele, Ježíše Krista. 

Pokud nebudeme mít letos Paschu, nezapomeňme, že každý kontakt s Kristem je Paschou. Přijímáme Boží milost ve svaté liturgii, protože je v ní přítomen Pán Ježíš. On vykonává svatou tajinu a zároveň je Tím, kdo je udělován věřícím. Když však vzýváme Jeho jméno, vstupujeme do téže Kristovy přítomnosti a přijímáme tutéž milost. Pokud jsme tedy zbaveni liturgie, vždy máme Jeho jméno, nejsme zbaveni Pána. Navíc máme také Jeho slovo, zejména Jeho evangelium. Pokud Jeho slovo přebývá nepřetržitě v našem srdci, pokud ho studujeme a modlíme se s ním, pokud se stane naším jazykem, kterým hovoříme s Bohem tak, jak mluvil On k nám, pak opět budeme mít milost Pána. Protože jsou Jeho slova slovy věčného života (Jan 6, 68) a protože je vykonáváno totéž tajemství, přijímáme Jeho milost a jsme posvěcováni.

Navíc pokaždé, když projevíme laskavost vůči svým bližním, potěšíme Pána, který nás odmění svou milostí. To je další způsob, jak můžeme žít v Jeho přítomnosti. Můžeme obdržet Jeho milost skrze půst, almužnu a každý dobrý skutek. Pokud jsme nuceni neshromažďovat se v chrámu, můžeme být duchovně sjednoceni právě v těchto svatých ctnostech. Vše, co děláme pro Boha, je liturgií, protože to slouží naší spáse. Liturgie je velkou událostí života církve, kdy věřící mají možnost vyměnit své malé životy za bezmezný život v Bohu. Síla této události však závisí na přípravě, kterou provádíme dříve, skrze všechny věci, které jsme zmínili – skrze modlitbu, dobré skutky, půst, lásku k bližnímu a pokání.

Proto, moji drazí, není nutné činit heroická provolání proti vládě za její preventivní opatření, která jsou prijímána pro dobro všech lidí. Neměli bychom ale ani zoufat, nýbrž moudře rozmýšlet způsoby, jak neztratit živou komunikaci s Kristem. Nic nám nemůže ublížit, musíme být jen po určitou dobu trpěliví.  A Bůh uvidí naši trpělivost, odstraní každou překážku, každé pokušení a znovu uzříme úsvit radostných dnů a oslavíme naši společnou naději a lásku, které máme v Kristu Ježíši.

Zdroj 

Mohou se zavřít chrámy?

Krátké zamyšlení nad současnou situací od archimandrity Vasiliose Bakoyannise – teologa, kazatele, autora více než padesáti knih s širokým tematickým záběrem.

V 19. století se dostal ekumenický patriarcha Dionýsios do ostrého sporu se sultánem, který omezil jeho pravomoci a další věci. A sultán byl neústupný! Jak reagoval patriarcha? Nařídil zavřít všechny chrámy.

To znamená, že na jeho příkaz (!) nebylo v roce 1890 dovoleno sloužit ani liturgie, ani žádné jiné bohoslužby. Jednalo se o akt smutku v nastalé situaci.

Takže jestliže pro to existuje důvod, mohou být chrámy zavřené. A současná pandemie je vážným důvodem!

Konec konců 80. pravidlo Páto-šestého sněmu „trestá“ věřící – laiky i duchovní – za to, když bez vážného důvodu absentují v chrámu po tři neděle za sebou. Takže pokud existuje vážný důvod, můžou absentovat další tři neděle. A opět: pandemie je vážný důvod!

Ano, naši otcové a praotcové se během epidemií (cholery a dalších nemocí) utíkali do chrámu. Ale kdo tak činil? Ti, kdo byli zdraví. Nemocní zůstávali v izolaci!

Jenže my dnes nevíme, kdo má a kdo nemá koronavirus, takže bychom měli být všichni v karanténě, abychom se nestali vrahy!

Někteří říkají: „Když máte víru, nic se vám nestane.“ Ale kdo má víru? Kdo z věřících by se odvážil bez ochrany navštívit nemocného s koronavirem? Kdo?

Taky říkají: „Dokonalá láska zahání strach.“ (1. Jan 4, 18) Ne jenom láska, ale dokonalá láska.

Jenže kdo má takovou lásku, myslí nejdřív na druhé a potom na sebe. Takže mu jde v prvé řadě o to, aby druzí neonemocněli, a teprve potom řeší sebe. A opět, kdo má takovou dokonalou lásku?

Takže strach je v každém z nás, dokonce i v těch, kteří říkají, že se nebojí.

Říkají: „Bůh nás ochrání.“ Jak si mohou být tak jistí? Měli bychom si uvědomit to, co říkával jeden starec: „Nemáme Boha v kapse.“

Zesilme tedy naše modlitby k předobrému a všemohoucímu Bohu, aby ochránil náš národ a celý svět od tohoto „pokušení“.

Zdroj

Arcibiskup Anastasios: Pandemii porazí solidarita

Arcibiskup tiranský Anastasios je bezesporu velkou duchovní autoritou v současném pravoslavném světě. Výčet jeho aktivit by byl dlouhý – od práce s mládeží v padesátých a šedesátých letech přes dlouhodobé misijní působení v Africe až po vyučování na univerzitách a teologickou činnost. Po pádu komunismu byl povolán do Albánie, kde prakticky z ničeho vybudoval živou místní církev. Vladyka poskytl nedávno webu Pemptousia rozhovor, v němž se vyjádřil k současné pandemii nemoci COVID-19. Vybírám z něho některé myšlenky:

Také v Albánii se přizpůsobujeme vládním příkazům a pokynům lékařských úřadů. Po diskuzi s členy Posvátného synodu jsme rychle učinili patřičná rozhodnutí týkající se liturgických, vzdělávacích, katechetických a charitativních služeb naší církve. Během svého dlouhého života jsem se naučil s pomocí Boží hledat cestu ven z útrap.

Nenese povinná sociální distance, kterou musí nyní občané podstupovat, určité rysy mnišství?

Je třeba připomenout, že pravoslavné mnišství, o kterém hovoříte, je inspirováno třemi základními principy: poslušností, čistotou a chudobou. Z této velké tradice bychom si mohli osvojit například poslušnost: poslušnost vůči těm, kdo se zabývají krizí, poslušnost vůči odborníkům pracujícím na léčbě a výzkumu nemoci, poslušnost vůči příkazu „zůstat doma“. Ať se náš domov stane naší poustevnou. Není to lehké. Nebezpečí konfliktu a sporů vyplývajících z omezení je stále přítomné. Když zůstáváme doma, nenechme se izolovat. Podpořme se navzájem slovy, láskyplným tichem, veselou náladou.

Musíme však dbát o to, abychom neomezili své zájmy jen na vlastní rodinu. Mnoho lidí čelí větším obtížím. Moderní elektronická média nám umožňují být jim nablízku. Musíme se zapojit do boje, abychom vyhnali strach, který nad námi visí. Nakonec se v našem každodenním životě staneme umírněnějšími. Vaše zmínka o mnišství mi připomíná obdivuhodnou definici z Filokalie: „Mnich je ten, kdo je odloučen ode všech a zároveň spojen se všemi“.

Jak můžeme bojovat proti neustálému strachu, který přišel s pandemií?

Strach je opravdu velmi nebezpečný rádce. Vniká do našich myšlenek a naší vůle mnoha různými způsoby a podrývá naši vytrvalost. Věřím, že syndromu strachu lze čelit vírou v Boha lásky a přímým praktikováním lásky. Jak řekl svatý Jan: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání“ (1. Jan 4:18). Jako křesťané věříme, že nás Boží přítomnost osvobozuje od všech strachů: „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi,“ říká žalmista. A básník Ioannis Polemis dodává: „Neboj se toho, kdo založil svou naději na víře; v životě jsem ho viděl bojovat, ale nikdy jsem ho neviděl poraženého.“

I když někdo překoná úzkost z viru, může mít pochmurné myšlenky týkající se budoucnosti ekonomiky. Jak tomu můžeme čelit?

Například tím, že nedovolíme, aby tyto chmury ovládly naši mysl. Ten problém samozřejmě existuje. Pandemie nejen šíří nemoc, ale také způsobuje širší ekonomické potíže. Je to zvláště katastrofální pro země, které nedávno prošly finanční krizí, jako je Řecko, a pro země s omezeným hospodářstvím, jako je Albánie. Doufáme, že všechny vlády učiní správná rozhodnutí. Bohatší země by měly pomáhat chudším, kde budou ekonomické a sociální problémy, které pramení z krize, naléhavější. Globální držitelé bohatství – nadnárodní korporace, skupiny, organizace, nadace, jednotlivci – by měli jednat s velkorysostí.

V tuto chvíli jako by nám koronavirus radil: „Podívejte se znovu na hodnoty a typ humanismu, kterými se chlubíte. Vy, všichni lidé, jste jedna rodina.“ Pokud jde o léčbu a řešení nového ohniska pandemie, žádná země nemůže uspět sama. Stejný princip by měl platit i při překonávání hospodářské krize. Tuto jistotu samozřejmě podkopávají různé individuální, sociální a národní zájmy. Osobně věřím, že pravda má svou vlastní dynamiku, a to jak ve vědě, tak ve společenském životě, a nakonec převládne.

Pomohly zkoušky, kterým nyní procházíme, k probuzení solidarity? A vydrží to do budoucna?

Velké katastrofy přinášejí úžasné ctnosti vycházející z hlubin svědomí našich lidí – vlastnosti, jako jsou slušnost, solidarita a sebeobětování. Jak vidíte, DNA našich lidí, ovlivněná křesťanskou vírou, v sobě soustředila jedinečné hodnoty. Často si všímám, že skutečným nepřítelem jakékoli formy míru není válka, ale egocentrismus – osobní, rasový, etnický a náboženský. A protilátkou je solidarita inspirovaná láskou, jejíž naplnění bylo zjeveno v Kristu. Rozkvět solidarity je nadějí. Jak dlouho ale vydrží, nevím. Jsem však přesvědčen, že všichni jsme povinni usilovat o podporu univerzálních křesťanských hodnot.

(…)

V dobách zkoušek hledá lidská duše spontánně útočiště před bolestí, hledá ochranu a útěchu v náboženské víře. Pro ty z nás, kteří věříme, není člověk tvůrcem sebe sama. Existuje nejvyšší realita. A tou je pro křesťany nepředstavitelné, a přesto existující Bytí, trojjediný Bůh lásky. Jeho vztah k lidstvu se nemění a On nám dal právo požádat Ho o pomoc „v každé době“ a zvláště v dobách „nebezpečí a zármutku“. Náboženská zkušenost je lidstvu vrozená. Stejně jako voda existuje ve všech živých organismech v různých formách, tak náboženství existuje ve všech civilizacích světa. Existuje ve své známé formě, nebo jako vodní pára v atmosféře lhostejných nebo nenáboženských společenství. Víra, která se, zdá se, vynořuje z hlubin křesťanského vědomí, určitě pomůže lidem vypořádat se se strachem generovaným pandemií. Ti z nás, kteří mají dar víry, by o něj měli pečovat, s pokorou, skrze studium a modlitbu, a prosit, stejně jako učedníci, „Pane, dej nám více víry“. Víra je nejúčinnější protijed na jakýkoli druh strachu. Nezapomínejme ale ani na modlitby za ty, kteří mají s vírou problémy. To je povinnost lásky a úcty k jejich hledání.

S blížícími se Velikonocemi se pokusme žít hlouběji naši křesťanskou zkušenost, která vede od bolesti Kříže k oslavě Vzkříšení. Potom i v našich srdcích zazáří požehnaná Pascha světlem pokoje a naděje.

Celý rozhovor najdete zde.

Paschální poselství ekumenického patriarchy Bartoloměje

Velký půst se opět uzavřel… Vstupujeme do Svatého týdne s lítostí a pokorou, neboť jsme prošli postním obdobím, které bylo odlišné od těch předchozích. Pandemie nového koronaviru změnila náš každodenní i církevní život. Chrámy jsou pro věřící zavřené. Nemohou okusit posvátné chuti Eucharistie. Nemohou vidět tváře svých bratrů a sester v Kristu. Jsou připraveni o jímavé bohoslužby a vůni kadidla. To vše vyvolává pocit odcizení. Zůstáváme ve svých domovech, abychom se uchránili od smrtícího viru; přesto nám chybí „domov Otce“, ve kterém se cítíme nejen „doma“, ale který je také „naším domovem“.

Přesto jsme museli učinit bolestné rozhodnutí a rozšířit tato pravidla na Svatý týden. Kvůli ochraně každého bez výjimky (…) Ujišťuji vás, že neexistoval žádný jiný způsob. V této kritické době pandemie navrhují lékaři a vědci povinná opatření vynucovaná státem. Také my musíme přispět k ochraně svých bližních. Modlíme se k Bohu lásky, lékaři našich duší a těl, aby posílil nemocné v jejich utrpení a byl oporou v obtížné práci lékařům, zdravotním sestrám a všem, kdo se obětavě snaží tento obrovský problém vyřešit. Tato bezprecedentní krize odhalila sílu a hodnotu lásky a solidarity, které překračují všechny lidské standardy a nesou pečeť Boží milosti.

Musíme uznat a přijmout, že tato opatření neovlivňují naši víru. V životech našich věřících nijak nesnižují ústřední význam chrámu a posvátných služeb. Tato dočasná omezující opatření nejsou rozhodnutími proti církvi. Netýkají se naší identity jako věřících, nýbrž pouze naší identity jako lidských bytostí, které „nesou tělo a přebývají ve světě.“

Proto také tato mimořádná opatření důsledně provádíme. V naší tradici není Pascha jediným „vyvoleným a posvátným dnem“. Celý život církve je Pascha. Vzkříšení je „sláva církve“ a „pokladnice Království“. Vzkříšení je celá víra, étos a kultura pravoslaví. Každá božská liturgie je Pascha. Vzkříšení je každá skromná kaple, každý posvátný chrám. Svatí a mučedníci víry, posvátné ikony, které uctíváme, jakož i každý akt lásky a dobročinnosti: všechno toto vydává vůni Vzkříšení. Život našich věřících je každodenní Pascha. Známe význam Vzkříšení, protože známe význam Kříže. Jsme církev Kříže a Vzkříšení. Máme zkušenost Kříže a Vzkříšení, a proto hlásáme: „Hle, skrze Kříž vzešla radost celému světu.“

(…) Tato doba rychle uběhne; pandemie zmizí; rány se Boží milostí uzdraví. Modlím se, abychom tuto krizi překonali a objevili v ní hloubku všech věcí; abychom zakusili proměnění, pochopili sílu obecenství s Bohem, který je „život a světlo“; a abychom ocenili hodnotu Božích darů zdraví a života, oběti a vzdání se individuálních práv pro lásku.

Celý text je dostupný zde.

Jean-Claude Larchet: Prorocká role Svaté hory Athos v dnešním světě

Mnišství je v podstatě způsob křesťanského života, který spočívá v naprostém zřeknutí se světa a odevzdání se Bohu. Z tohoto hlediska je mnišství všude stejné a každý monastýr, skit či poustevna jsou výsadním místem, centrem mnišského a křesťanského způsobu života. To, co je řečeno o mnišství obecně, platí do značné míry i o Svaté hoře Athos a naopak.

Přesto zůstává Athos fascinujícím místem, které přitahuje pozornost nejen pravoslavných, ale i jinoslavných, a dokonce nevěřících. Důkazem je množství knih a článků, které o Athose vznikají, stejně jako poutníků a návštěvníků z celého světa. Tato fascinace není sice nová, zato je dnes větší než v minulosti. Existuje pro to více důvodů.

1)      Prvním z nich je fakt, že Athos je samostatnou republikou – tedy zemí, jež je obývána pouze mnichy a jež je cele oddána mnišskému způsobu života. I když v každé pravoslavné zemi najdeme alespoň jeden region s několika monastýry, neexistuje žádný region s tolika monastýry, skity a poustevnami, který by byl zároveň zemí řízenou mnichy a ohraničenou skutečnými hranicemi, které ji oddělují od ostatních států a regionů. Athos je chráněnou oblastí nejen politicky, úředně a geograficky (neboť je poloostrovem), ale rovněž duchovně, neboť je nazýván „Zahradou přesvaté Bohorodice“ a je považován za místo, které patří Boží Matce a v němž je Boží Matka přítomná. A protože je zemí obydlenou mnichy, Athos neumožňuje „volný pohyb osob“ vyžadovaný evropskou legislativou, není zasažen přívalem turistů a nedovoluje vstup ženám. Naopak rozšiřuje mnišskou působnost po celém svém území a zůstává zcela jedinečnou zemí.

2)      Svatá hora Athos je svědectvím o tom, že Království Boží je mezi námi. Nachází se zde nejvíce svatých ostatků z celého pravoslavného světa. Tyto ostatky a jejich zázraky zpřítomňují téměř všechny velké křesťanské světce.

Sám Athos pak – jakožto místo vyhrazené mnišskému životu a zvláště příznivé pro posvěcení – vydal tisíce svatých, ať už známých, či neznámých. Někteří z nich mají i v dnešní době celosvětový vliv, jako např. sv. Silván Athoský, Josef Hesychasta a jeho duchovní synové či sv. Paisij. Skrze množství současných i minulých světců se Athos jeví být – slovy Žalmisty – „úrodnou“ či „plodnou horou“, na níž se „zatoužil usadit Bůh“ a v níž „Hospodin bude přebývat natrvalo.“ (Ž 67, 16–17 podle Septuaginty).

3)      Athos odkazuje ke ztracenému Ráji a ohlašuje Ráj znovunalezený.

Svatá hora nejen skrze své světce, ale také tím, že je to požehnané místo, prorocky zjevuje jiný svět, který dává naší přítomnosti smysl. Athos, nazývaný též „Zahradou Bohorodice“ je obrazem Ráje, připomínkou Ráje, který naši první rodiče ztratili, a zároveň je předzvěstí Ráje přislíbeného spravedlivým.

a)      Svatá hora nabízí obraz rajské přírody s rozmanitými krajinami od mořských břehů až po dvoutisícový vrchol athoského štítu a s množstvím živočišných a rostlinných druhů, tvořících mikrokosmos světa. Dalším důvodem je, že athoská příroda zůstává nedotknutá, chráněná od ekonomického zužitkování a průmyslového znečištění. Samotná její existence v moderním světě je exemplárním příkladem. Je modelem duchovní ekologie; představuje integritu stvoření, které svěřil Bůh člověku k užitku a zároveň ke kontemplaci a díkuvzdání.

b)      Prostor Svaté hory rovněž vypovídá o prostoru Ráje a předjímá prostor Království nebeského. Na rozdíl od ostatních zemí světa (rozdělené na posvátné a profánní, někdy dokonce zcela profánní) se prostor Athosu jeví být cele posvátný, nikoli pouze přítomností monastýrů, skitů, pousteven, chrámů a kaplí, ale také skrze světce, kteří jím procházeli, naplnili ho svými modlitbami a zaplavili božskými energiemi, které z nich vyzařovaly. Pokaždé, když kráčíme po athoských stezkách, jdeme ve stopách světců, kteří nás předešli. Mnoho míst v přírodě uchovává památku na zjevení Krista, Boží Matky nebo svatých. Není zde monastýru, poustevny, kaple, pramene či studánky, jejichž přítomnost by se nedala vysvětlit nějakým nebeským viděním či zázrakem.

c)      Je třeba říct i pár slov o prorockém významu athoského času. Jedna z věcí, které materiálně dopadají na návštěvníka Athosu a které ho do určité míry dezorientují, je změna času. Většina monastýrů zachovává byzantský čas, podle něhož se už dnes nikde na světě neřídí. Náš čas mniši nazývají „kosmiki ora“, světský čas. Byzantský čas však není pouze reliktem doby dávno minulé – ukazuje na jinou časovou modalitu, na duchovní čas, jenž je posvěcený, neboť je cele odevzdaný Bohu a je rozdělený a organizovaný tak, aby odpovídal Jeho vůli. Tento čas opět symbolicky připomíná čas v Ráji a ohlašuje čas Království nebeského.   

4)      Čtvrtým důležitým bodem je to, že kolektivní život na celém Athose i v každém monastýru zvlášť je povoláním k jednotě všech lidí a že svědectví o této jednotě je možné v Kristu. Ve světě poznamenaném válkami, nacionalismem, etnickými konflikty a rasismem se toto svědectví stává skutečně prorockým.

Svatá hora jako celek svědčí po mnoho století o dobrých vztazích mezi komunitami různých etnik, které nejen pokojně koexistují vedle sebe, ale žijí harmonicky v poutu lásky.

V tomto poutu lásky vládne na Athosu Svaté společenství, jež se skládá ze zástupců hlavních monastýrů a jež řídí Svatou horu nikoli podle demokratických principů, ale v duchu křesťanské sborovosti (sobornost). Každý z athoských monastýrů pak podává podobné svědectví tím, že v jeho čele stojí rada starců vedená igumenem, který je volený mnichy.

5)      Jako pátý bod musíme zmínit zásadní roli, kterou sehrála Svatá hora v dějinách pravoslaví a jež se jeví dnes – více než kdy jindy – obzvláště důležitá. Tato role spočívá v uchování Tradice a v obraně pravoslavné víry. Stále se jedná o prorockou roli, neboť prorok je tradičně tím, kdo připomíná lidem jejich věrnost Bohu a kdo je obráncem víry proti čemukoli, co ji chce změnit nebo překroutit.     

Ve světě vystaveném stále četnějším a rychlejším změnám je Svatá hora příkladem stabilního, neměnného světa, jenž je obrazem světa Božího. Athoští mniši – chráněni od touhy po změně a závratě z pohybu, jež zaneprázdňují lidi ve světě, a ušetřeni společenského tlaku, jemuž podléhá moderní životní styl –, úzkostlivě zachovávají kanonická pravidla, liturgický typikon a asketický způsob života, které naši Otcové předávali z generace na generaci.

Úzkostlivé dodržování těch nejmenších tradic bylo přes tisíc let podmínkou dokonalého uchování pravoslavné Tradice. Athoští mniši rovněž velmi přispěli k zachování pravoslavné víry, která byla – a stále je – ohrožena v těžkých okamžicích dějin. A za to požívají zvláštní úcty a velké autority.

Prorocká role stáže a majáku, kterou Athos v pravoslavném světě tradičně zastává tím, že připomíná lidem pravou víru, je obzvláště důležitá dnes, kdy můžeme pozorovat značné oslabení dogmatického povědomí. 

6)      Šestým a posledním bodem je fakt, že Svatá hora rovněž přispívá zásadním způsobem k zachování pravoslavné duchovnosti v její nezměněné a živé podobě. Tato duchovnost byla rozvinuta mnichy v Palestině, v Syrii, na Sinaji a ve Studijském monastýru v Konstantinopoli, ale athoští otcové se stali od třináctého století dál jejími hlavními dědici a opatrovníky. Svatá hora se stala měřítkem v otázkách askeze a duchovnosti a přitahovala mnichy ze všech zemí. Tito mniši – ať už zde zůstali, nebo se vrátili zpět – výrazně přispěli k rozšíření pravoslavné duchovnosti. Svatá hora byla vždy centrem zejména praktikování Ježíšovy modlitby a hesychastické duchovnosti. A tímto centrem zůstala dodnes.

Úkolem athoských otců je prostředkovat toto prastaré dědictví současným lidem a předat je budoucím generacím. V tom spočívá prorocká a eschatologická role athoského mnišství.

Přednáška pronesená 21. září 2016 v Moskvě u příležitosti oslav „Milénia ruské přítomnosti na Svaté hoře.“ Přeloženo z francouzského originálu uveřejněného na webu Orthodoxie.       

Jean-Claude Larchet (1949) je francouzský pravoslavný teolog. Zabývá se zejména patristikou a pravoslavnou duchovností. Je autorem např. publikací La Divinisation de l’homme selon saint Maxime le Confesseur (Zbožštění člověka podle sv. Maxima Vyznavače, 1996), Théologie de la maladie (Teologie nemoci, 1991) nebo La Vie liturgique (Liturgický život, 2016).