Hlavní cena karlovarského festivalu – Křišťálový glóbus –
byla po zásluze a dle očekávání udělena umělecky nejvýraznějšímu filmu soutěže:
Kukuřičnému ostrovu gruzínského režiséra George Ovašviliho.
Snímek zaujme
svým krajně oproštěným příběhem, jenž v sobě s vypravěčskou nenuceností a téměř
beze slov koncentruje několik vzájemně se prostupujících témat. Veškeré dění se
odehrává na malém území řeky Inguri, tvořící hranice mezi Gruzií a Abcházií.
Každé jaro se díky tajícím sněhům kavkazského masívu řeka rozlije z břehů,
zaplaví okolí a nechá vystoupit ostrovům, jejichž úrodnou půdu využívají místní
zemědělci k pěstování kukuřice, která jim vystačí na živobytí po zbytek roku.
Generacemi udržovaný způsob obživy je však v současnosti narušen probíhajícím
gruzínsko-abcházským konfliktem: vojska obou znepřátelených stran brání
úzkostlivě svoje hranice a právě říční ostrovy a koryta se stávají epicentrem
ostrých přestřelek.
Hlavní postavou příběhu je starý abcházský rolník, který
vyjíždí na lodi hledat nejvhodnější místo pro svoje pole. Po té, co nalezne
malý ostrůvek uprostřed rozvodněné řeky, vrátí se pro svoji vnučku, která mu
pomůže postavit dřevěné obydlí a připravit půdu pro setbu. Motiv životodárné
země se pojí s motivem zrání mladé dívky, která uprostřed nedotčené přírody
začíná pociťovat svoji sexualitu. Její křehká krása přitom ztělesňuje duchovní
čistotu, vyplývající z pokory a poslušnosti. Dívka zcela přirozeně a prostě
následuje svého dědečka, protože ví (nebo spíš bytostně zakouší), že to tak má
být. V její tváři a gestech není ani stopa po rafinovanosti, vzdoru či
pochybnosti. Ovašvili jde až na samou hranu únosnosti při zobrazování jejího
mladého, sotva ženského těla, které cudně skrývá ve vodě či za listy rostlin
před zraky vojáků. Panenská čistota – v duchovním slova smyslu – kontrastující
s běžným herectvím současnosti přiměje diváka odvrátit svůj zrak, i když kamera
třeba snímá dívčino tělo o zlomek vteřiny déle.
Ovašvili předkládá západnímu divákovi svět, na který už není
zvyklý. Je to svět souladu mezi přírodou, náboženstvím a lidskou kulturou.
Stařec před tím, než začne ostrov obdělávat, zapálí v zemi svíčku a pomodlí se
za dobrou úrodu. Země nepatří žádné z bojujících stran, ale Stvořiteli,
odpovídá vnučce podle tradice, kterou přijal a nyní předává dál. Vše – půda,
voda, déšť, obživa, dítě, rodina – je darem od Boha, který člověk nezaslouženě
přijímá. Může klidně o všechno přijít, ale zůstane dál vnitřně pevný, pokud
nepřijde o svůj vztah s Bohem. A naopak, pokud se Boha zřekne, jeho duše se
přimkne k pozemským věcem, na které si bude činit nárok a jejichž ztrátu
neunese.
Nacionalistické nároky na kus země nejsou ničím jiným než
plodem této odbožštěné kultury. Ztráta země rovná se prohře. Naopak stařec a
jeho vnučka, i když přijdou po záplavách na konci příběhu téměř o vše
materiální, duchovně nic neztrácejí, protože žijí dál vsazeni do Božího řádu.
Ovašviliho film lze číst i v souvislosti s novým snímkem Andreje Zvjaginceva Leviatan,
oceněném letos v Cannes a uvedeném rovněž v Karlových Varech. Jeho hrdina marně bojuje s místním politikem a i když je v právu, nakonec ztratí
všechno: majetek, ženu, dítě i svobodu. Ztrátu nevnímá – jako Ovašviliho
postavy a starozákonní Jób, na něhož odkazuje název filmu – v rámci Božího
plánu s ním, ale naopak Boha přímo obviňuje. I když je dědicem téže kultury
(židovské, křesťanské, pravoslavné), vědomě se jí zřekl, a vydal se vlastní
duchovní cestou moderního Joba, přesvědčeného o své síle, jež může leviatana
nakonec spoutat. Namísto pokoje však nachází zmar, který marně utápí v litrech
alkoholu, neschopen dát svému životu smysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat