Pravoslavní Pygmejové

Pygmejové byli prvními lidmi, kteří začali obývat málo dostupné oblasti rozsáhlých deštných pralesů střední Afriky. Nejstarším historicky dochovaným dokumentem o nich je starověký nápis na Harkhufově hrobce v Egyptě. O Pygmejích později psali Homér a Hérodotos, jenž umístil jejich zemi do míst kolem bájného pramene Nilu. Ostatně Řekové dali tomuto lidu s charakteristickým vzhledem (malý vzrůst, světlejší kůže) jméno, odvozené od slova pygmos, což značí délku předloktí. „Pygmejové“ je tedy souhrnným označením pro různé kmeny (Babongo, Bagyeli, Batwa, Aka, Bambuti, Babenga ad.), žijící na území několika afrických států. 

Většina těchto kmenů praktikuje svoje původní náboženství, spjaté s přírodním způsobem života. (Pygmejové – na rozdíl od převládajícího afrického obyvatelstva Bantu – byli výhradně lovci závislými na ekosystému pralesa, nikoli zemědělci). Ve východní části Republiky Kongo (tedy nejdál od „civilizace“) však místní kmen Baâka v poslední době hromadně přijímá pravoslaví, aniž by se zříkal tradičního způsobu obživy. Kromě obyvatel, kteří přesídlili do dvou okrajových čtvrtí města Impfondo, žijí Pygmejové dál v malých vesnicích v džungli a živí se lovem zvěře (od ryb po antilopy) a sběrem tropického ovoce a medu z divokých včel.

Pygmejové přestupují na pravoslaví spontánně, protože nijak nezasahuje do jejich přirozeného prostředí a v obřadech, oslavujících Stvořitele uprostřed nedotčené nádhery stvoření, vidí smysl odpovídající jejich životu. Zcela jiná situace je v zemích jako Uganda, Rwanda či Burundi, kde musely původní pralesy ustoupit zemědělské činnosti, a Pygmejové se – zbaveni zdroje obživy a vytrženi ze svého prostředí – nedokáží vyrovnat s novými podmínkami. V Kongu naopak otevřeně přijímají pravoslavnou tradici, kterou včleňují do svých zvyků. Jeromonach Theologos, který mezi  Pygmeji působí, například popisuje, jak se vydal do jedné z vesnic, aby sloužil panychidu za zesnulou ženu. Celá vesnice (přibližně sto padesát lidí) byla shromážděna kolem její chýše. Zesnulá ležela uvnitř na skromném loži, obklopena svými nejbližšími a s ikonou Přesvaté Bohorodice po svém boku. Jedna z žen odháněla z její tváře dotírající tropický hmyz pomocí vějíře, čerstvě spleteného ze zelených listů pralesa. Po modlitbě, vyprovázející duši zesnulé z tohoto světa, začaly vesničanky, oděné do sukní z listoví, tančit a zpívat pohřební písně.

Pygmejové se sjednocují s pravoslavím prostřednictvím hromadných křtů v řece Oubangui, jež pramení u hranic se Středoafrickou republikou a vlévá se několik set kilometrů jižně do Konga. Během nich se křtí obvykle několik desítek katechumenů – Pygmejů i dalších obyvatel oblasti dohromady. Obřad, trvající přibližně tři hodiny, vykonává otec Theologos a někdy osobně biskup Panteleimon, který cestuje do Impfonda ze vzdálené metropole Brazzaville vnitrostátním letem. Jiná cesta do džungle není možná.

Vladyka Panteleimon spravuje eparchii o rozloze čtyřikrát větší než Česká republika, přičemž většina území je pokryta neprostupným pralesem. Snaží se adaptovat pravoslaví na zdejší podmínky, aniž by ztratilo cokoli ze své osobitosti. Naopak – působením v Africe se pravoslaví navrací k přirozenosti prvotní církve. Křtí se v místních řekách, káže na každé bohoslužbě, probíhají poctivé katecheze. Křest smývá osobní hříchy člověka, ne však celou kulturu, jíž stejně jako okolní stvoření prozařuje Boží milost. Vladyka Panteleimon takto vzpomíná na své setkání s Pygmeji: „Během liturgie na neděli Uctívání svatého kříže bylo podáno svaté přijímání sedmadvaceti nově pokřtěným a po té téměř všem věřícím. Po kázání následovalo pohoštění. Pygmejové během něho tančili a vyzpívali všechnu svou radost ve své vlastní, jedinečné tradici.“

Chrám svatého Marka, apoštola Afriky, v Impfondu je velmi skromný. Jedná se vlastně o dům, jehož největší místnost slouží jako svatyně. Svými rozměry už dávno přestal stačit počtu věřících. Proto biskup Panteleimon usiluje o vybudování většího chrámu spolu se školou přímo v centru města. Tomuto spojení duchovního života se vzděláváním se nebrání ani politická reprezentace, která biskupův záměr podpořila. Vladyka chce, aby chrám odrážel ráz místní krajiny. I v tom vnímá odkaz prvních století: tedy jednoduchá stavba z červených afrických cihel s taškovou střechou a nízkým dřevěným ikonostasem, vyřezaným zdejšími řezbáři. Zároveň v něm budou slouženy svaté tajiny ve své liturgické plnosti tak, aby byla země Pygmejů dále posvěcována. 

Kukuřičný ostrov

Hlavní cena karlovarského festivalu – Křišťálový glóbus – byla po zásluze a dle očekávání udělena umělecky nejvýraznějšímu filmu soutěže: Kukuřičnému ostrovu gruzínského režiséra George Ovašviliho.

Snímek zaujme svým krajně oproštěným příběhem, jenž v sobě s vypravěčskou nenuceností a téměř beze slov koncentruje několik vzájemně se prostupujících témat. Veškeré dění se odehrává na malém území řeky Inguri, tvořící hranice mezi Gruzií a Abcházií. Každé jaro se díky tajícím sněhům kavkazského masívu řeka rozlije z břehů, zaplaví okolí a nechá vystoupit ostrovům, jejichž úrodnou půdu využívají místní zemědělci k pěstování kukuřice, která jim vystačí na živobytí po zbytek roku. Generacemi udržovaný způsob obživy je však v současnosti narušen probíhajícím gruzínsko-abcházským konfliktem: vojska obou znepřátelených stran brání úzkostlivě svoje hranice a právě říční ostrovy a koryta se stávají epicentrem ostrých přestřelek.

Hlavní postavou příběhu je starý abcházský rolník, který vyjíždí na lodi hledat nejvhodnější místo pro svoje pole. Po té, co nalezne malý ostrůvek uprostřed rozvodněné řeky, vrátí se pro svoji vnučku, která mu pomůže postavit dřevěné obydlí a připravit půdu pro setbu. Motiv životodárné země se pojí s motivem zrání mladé dívky, která uprostřed nedotčené přírody začíná pociťovat svoji sexualitu. Její křehká krása přitom ztělesňuje duchovní čistotu, vyplývající z pokory a poslušnosti. Dívka zcela přirozeně a prostě následuje svého dědečka, protože ví (nebo spíš bytostně zakouší), že to tak má být. V její tváři a gestech není ani stopa po rafinovanosti, vzdoru či pochybnosti. Ovašvili jde až na samou hranu únosnosti při zobrazování jejího mladého, sotva ženského těla, které cudně skrývá ve vodě či za listy rostlin před zraky vojáků. Panenská čistota – v duchovním slova smyslu – kontrastující s běžným herectvím současnosti přiměje diváka odvrátit svůj zrak, i když kamera třeba snímá dívčino tělo o zlomek vteřiny déle.

Ovašvili předkládá západnímu divákovi svět, na který už není zvyklý. Je to svět souladu mezi přírodou, náboženstvím a lidskou kulturou. Stařec před tím, než začne ostrov obdělávat, zapálí v zemi svíčku a pomodlí se za dobrou úrodu. Země nepatří žádné z bojujících stran, ale Stvořiteli, odpovídá vnučce podle tradice, kterou přijal a nyní předává dál. Vše – půda, voda, déšť, obživa, dítě, rodina – je darem od Boha, který člověk nezaslouženě přijímá. Může klidně o všechno přijít, ale zůstane dál vnitřně pevný, pokud nepřijde o svůj vztah s Bohem. A naopak, pokud se Boha zřekne, jeho duše se přimkne k pozemským věcem, na které si bude činit nárok a jejichž ztrátu neunese.

Nacionalistické nároky na kus země nejsou ničím jiným než plodem této odbožštěné kultury. Ztráta země rovná se prohře. Naopak stařec a jeho vnučka, i když přijdou po záplavách na konci příběhu téměř o vše materiální, duchovně nic neztrácejí, protože žijí dál vsazeni do Božího řádu. Ovašviliho film lze číst i v souvislosti s novým snímkem Andreje Zvjaginceva Leviatan, oceněném letos v Cannes a uvedeném rovněž v Karlových Varech. Jeho hrdina marně bojuje s místním politikem a i když je v právu, nakonec ztratí všechno: majetek, ženu, dítě i svobodu. Ztrátu nevnímá – jako Ovašviliho postavy a starozákonní Jób, na něhož odkazuje název filmu – v rámci Božího plánu s ním, ale naopak Boha přímo obviňuje. I když je dědicem téže kultury (židovské, křesťanské, pravoslavné), vědomě se jí zřekl, a vydal se vlastní duchovní cestou moderního Joba, přesvědčeného o své síle, jež může leviatana nakonec spoutat. Namísto pokoje však nachází zmar, který marně utápí v litrech alkoholu, neschopen dát svému životu smysl.

O pokušení

Duchovní cesta křesťana je prostoupena zápasy s pokušeními, která odvádějí od vzájemné jednoty člověka s Bohem. Svatí Otcové na základě dlouhé asketické tradice a osobní zkušenosti popsali celou „fenomenologii“ zla, která je podrobnější a rafinovanější, než se na první pohled zdá. Může nám být k užitku i dnes, stejně jako byla prospěšná generacím našich předků. Jak vlastně funguje zlo, vybízející člověka k tomu, aby v sobě porušil Boží obraz?

Svatí Otcové si všímají několika stádií, skrze které pokušení působí, aby postupně uchvátilo člověka. Na začátku celého procesu se nachází dráždění či provokace (προσβολή), projevující se v mysli jako „simulace bez obrazu.“[1] „Pokud není provokace doprovázena obrazy, nemá na ní člověk žádnou vinu. Tyto provokace, pocházející od ďábla, útočí na člověka zvenčí, nezávisle na jeho svobodné vůli, a proto za ně není morálně odpovědný. Jeho náchylnost k nim není důsledkem pádu: dokonce v ráji, tvrdí sv. Marek Mnich, byl Adam zasažen ďábelskými provokacemi.“[2] Člověk jim tedy nemůže zabránit, může však zamezit jejich dalšímu působení tím, že je svou myslí nejprve rozpozná (ještě předtím, než nabudou konkrétnějších forem a usadí se v srdci) a poté je rychle zapudí. Tuto schopnost, kterou je potřeba si trpělivě osvojit, nazývají Otcové duchovním bděním či strážením srdce.

„Jakmile se provokace objeví v naší mysli, naše vlastní myšlenky je začnou pronásledovat a vstoupí s nimi do bezvášnivého styku.“ „Není bezpečné nechat vstoupit provokace do srdce jen proto, aby mysl nabyla větší zkušenosti v duchovním zápase (…) Ale jakmile je začneme vnímat, měli bychom proti nim ihned zaútočit a zahnat je pryč.“[3]

Člověk však nedokáže při duchovní bdělosti čelit provokacím sám. Pomocníkem v tomto zápase je mu jedině Bůh skrze Ježíšovu modlitbu:

„Ti, jimž schází zkušenost, by měli vědět, že pouze skrze neustálou bdělost naší mysli a trvalé vzývání Ježíše Krista, našeho Stvořitele a Boha, můžeme – hrubí a neotesaní v mysli i těle – překonat naše beztělesné a neviditelné nepřátele. Neboť oni jsou nejen jemní, hbití, zlovolní a obratní v zášti, ale mají i zkušenost v duchovním zápase, již nabyli za všechny ty roky od dob Adama. Nezkušení mají jako zbraně Ježíšovu modlitbu a podnět prověřit a rozlišovat, co pochází od Boha. Zkušení pak mají ze všeho nejlepší metodu a učitele: činnost, rozlišování a pokoj samého Boha.“

„Bdělost a Ježíšova modlitba se vzájemně posilňují. Neboť blízká pozornost působí zároveň s trvalou modlitbou, zatímco modlitba působí spolu s blízkou bdělostí a pozorností mysli.“

„Kdykoli jsme plni zlých myšlenek, měli bychom mezi ně vhodit vzývání našeho Pána Ježíše Krista. Potom se naráz rozplynou jako kouř ve vzduchu. Jakmile je mysl opět ponechána sama sobě, můžeme obnovit naši pozornost a modlitbu. Takto bychom měli jednat vždycky, když jsme roztržití.“[4] 

Pokud se nám ovšem nepodaří provokace rozehnat, pokušení se rozvíjí dál. Jeho druhým způsobem, kterým zasahuje mysl člověka, je její chvilkové rozrušení (παραρριπισμός). Sv. Marek Mnich popisuje, že se objevuje znenadání „bez jakéhokoli pohybu či činnosti těla.“[5] Jedná se o zneklidňující stav, kterým pokušení narušuje Boží pokoj v nás, aby bylo srdce náchylnější ke zlu. Sv. Marek dodává, že lze tento stav odvrátit opět modlitbou a mocí Ducha svatého, ačkoli člověk nezůstane ušetřen dalších provokací, popsaných výše.

Hlubším kontaktem s pokušením je potom to, co Otcové nazývají rozmluvou, obecenstvím (όμιλία) či spojením (συνδυασμός). „Aniž by člověk plně přitakal démonické provokaci, může v ní nalézat zalíbení, rozmlouvat s ní či zaobírat se jí, převracet ji různě ve své mysli, a přesto stále váhat, jestli bude podle ní jednat, či nikoli. V tomto stádiu již není provokace ´bez obrazu´, ale stala se logismem nebo myšlenkou a člověk je morálně zodpovědný za to, že ji připustil.“[6]

Sv. Hésychios Sinajský tyto zhmotněné představy nazývá „mentálními obrazy“ a přibližuje způsob jejich odstranění:

„Je úkolem neustálé bdělosti – a velkým prospěchem a pomocí duše – spatřit mentální obrazy zlých myšlenek ihned, jak se zformují v mysli. Úkolem vyvracení je čelit a odhalit tyto myšlenky, když se pokoušejí proniknout do naší mysli ve formě obrazu nějaké materiální věci. To, co trvale hasí a ničí každý démonský koncept, myšlenku, fantazii, iluzi a modlu, je vzývání Pána. A sami ve své mysli můžeme pozorovat, jak náš velký Bůh, Ježíš, nad nimi vítězí a jak mstí nás – chudé, nízké a neužitečné.“[7]

Pokud však své zalíbení v mentálních obrazech či logismoi, kterému jsme se dobrovolně poddali, neukončíme, může nás vést k souhlasu (συγκατάθεσις) jednat podle nich. Pak už je velmi snadné provést konkrétní skutek, který sv. Hésychios nazývá hříchem.[8] Avšak i když nám okolnosti zabrání ve vykonání hříšného skutku, jsme vinni už tím, že jsem k němu svolili ve svém srdci a budeme podle toho také Bohem souzeni.[9]

Hříšný způsob života v nás zanechává trvalou stopu, která se zpětně vrací v podobě nových pokušení. Tento neustálý koloběh nás dostává do duchovního stavu, který svatí Otcové nazývají zaujetím (πρόληψις). Sv. Marek Mnich ho definuje jako „nedobrovolnou přítomnost předchozích hříchů v paměti.“[10] To znamená, že na základě svých minulých, často opakovaných skutků jsme náchylnější k pokušením, neboť v naší mysli stále vyvolávají vzpomínky na ně a ďábel nás ani nemusí zasáhnout novými provokacemi, abychom mu podlehli. Nadto je naše schopnost čelit jeho útokům oslabena malou nebo dokonce žádnou bdělostí mysli. „Člověk si v principu zachovává svou svobodnou volbu a může odmítnout démonské provokace; ale v praxi činí síla zvyku stále těžší jim odolat.“[11]

Celková duchovní ochablost pak způsobí, že se zaujetí lehce zvrhne ve vášeň (πάθος). Svatí Otcové věnovali množství úvah a traktátů, odrážejících jejich neutuchající zápas s vášněmi, kterých nebyli ani oni ušetřeni. Pro nás to však nemá být útěchou, ale spíše povzbuzením, pokračovat v našem osobním zápase dál a vytrvat až do konce. Proti všem formám pokušení existuje účinný nástroj – modlitba v pokorném srdci: „Modli se, aby na tebe nepřišlo pokušení. A pokud přijde, přijmi ho jako to, co ti náleží, a ne jako to, co sis nezasloužil.“[12]

Poznámky:

---

[1] Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 140.

[2] G. E. H. Palmer – Philip Sherrard – Kallistos Ware (eds.): The Philokalia. Faber and Faber, New York, 1983, s. 366 (komentář k textu).

[3] Sv. Hésychios Sinajský: O bdělosti a svatosti, 2, 44.

[4] Tamtéž, 42, 94, 98.

[5] Sv. Marek Mnich: Dopis Mikuláši Samotářovi.

[6] Palmer et al, cit. d., s. 366.

[7] Sv. Hésychios Sinajský, cit. d., 153.

[8] Tamtéž, 46.

[9] Palmer et al, cit. d., s. 366-7.

[10] Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 139.

[11] Palmer et al, cit, d., s. 367.

[12] Sv. Marek Mnich: O duchovním zákoně, 164.