Sláva Bohu za vše!

Na sklonku loňského roku vyšla formátem nenápadná, leč obsahem zásadní kniha. Pod názvem Sláva Bohu za vše! v ní vydavatel b. Jiří Přeučil a překladatel o. Antonij Drda zveřejnili výbor z duchovních poučení svatých otců ruského pravoslaví 19. století – Ambrosije Optinského, Ignatije Brjančaninova, Serafima Sarovského a Jana Kronštadtského. Český čtenář se tak může tímto prostřednictvím seznámit s náboženským myšlením, jež utvářelo jedinečné duchovní klima předrevolučního Ruska (s jeho celospolečenským vlivem od kultury po politiku), a jež zůstává – navzdory komunistickému pokusu o jeho definitivní vyhlazení – inspirativní dodnes. Texty těchto autorů jsou stále častěji překládány do světových jazyků, češtinu nevyjímaje (viz zejména servery pravoslavi.org a orthodoxia.cz). Pravoslavný věřící pak v útlé, hustě popsané knížce, již může s sebou kamkoli vzít, najde povzbuzení, jak prohloubit svůj osobní duchovní život.

Kniha je nám potřebná zvláště proto, že přináší věrohodné svatootcovské učení, jak žít pravdu Evangelia a dojít spásy. Jednotlivé rady, v ní popsané, nám mohou pomoci v našem úsilí přiblížit se skrze modlitbu a ztišení k Bohu, a tím pádem i k lidem kolem nás. „Usilujte o vnitřní pokoj a tisíce kolem vás naleznou spásu,“ říká Serafim Sarovský. On a další autoři antologie přitom nenabízí nějaké abstraktní, akademické postuláty, ale sdělují čtenářům mystérium víry, jež poznali vlastní zkušeností. Kniha je prodchnutá příklady – často pozoruhodnými – z „praxe“, z každodenní reality neúnavných pastýřů církve. Jejich prostřednictvím připravil Bůh velké duchovní oživení v ruském pravoslaví, z něhož můžeme čerpat dodnes.

Toto oživení v 19. a na začátku 20. století spočívalo v návratu k hésychastické tradici nejprve v mnišských kruzích a později napříč celou společností (vzpomeňme jen na Bratry Karamazovy od Dostojevského). V roce 1793 – pouhých jedenáct let po originále – publikuje v Petrohradě svůj překlad Filokalie svatých neptických otců, sumarizující v několika svazcích mystické učení pravoslavné církve, sv. Paisij Veličkovskij, jenž sám byl „vyučen“ vnitřní modlitbě na Svaté hoře Athos. Skrze jeho přímé žáky i vlivem Dobrotoljubije (jak zněl jeho slovanský překlad Filokalie) se začala hésychastická duchovnost šířit do severního Balkánu (Rumunsko) a celé východní Evropy. V Rusku se jejími nejvýznačnějšími svědky stali zejména optinští starci, sv. Serafim Sarovský, neznámý autor díla Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, ale také vzdělaní biskupové Ignatij Brjančaninov a Teofan Zatvornik, kteří přeložili Filokalii do moderní ruštiny. Období nebývalé duchovní obnovy, jež působila na intelektuály typu Gogola, Tolstého či Solovjeva, ale hlavně na „tisíce“ věřících, jež tvoří Kristovu církev, završuje osobnost charismatického (tj. naplněného Duchem Svatým) kněze Jana Kronštadtského, zesnulého devět let před bolševickou revolucí.

Antologie Sláva Bohu za vše! přináší vybrané texty, věnované některým důležitým tématům této tradice. Editorům se podařilo – při nutné redukci – zachovat poměrně široký tematický rozsah, pokrývající různé aspekty křesťanského života, a tudíž otevřený potřebám věřících. Najdeme zde rady směřující k asketickému úsilí, zápasu s pokušeními, dodržování Božích přikázání, pomoci bližním, četbě Písma i vnitřnímu modlitebnímu ztišení. Velmi přínosné je, že byla do výboru zahrnuta stať Jana Kronštadtského O svatém přijímání, která dobře charakterizuje neoddělitelnost individuální modlitby od společného liturgického života v pravoslaví. S Kristem se sjednocujeme ve svatém přijímání i v modlitbě srdce, osobně i uprostřed společenství bližních. Ostatně přeložená pasáž pochází z knihy Můj život v Kristu, jejímž názvem Jan Kronštadtský záměrně odkazoval k dílu Nikolaose Kabasila Život v Kristu, jímž byl ve 14. století výklad hésychastické mystiky vsazen do liturgického rámce společné Eucharistie.

V českém kontextu je kniha důležitá nejen zpřístupněním dosud nepublikovaných textů, ale také kvalitou překladu. O. Antoniji Drdovi se podařilo zachovat kýženou rovnováhu mezi jazykovou normou a jejím ozvláštněním. To bylo nutné zejména u obratů a termínů, jež jsou klíčové pro pravoslavné prostředí, ovšem pro většinu uživatelů češtiny zůstávají okrajové, a tudíž nezahrnuté do oficiální kodifikace. Jedná se zejména o teologické specifikum slova blahodať (jeho užití je odůvodněno v Překladatelské poznámce) a o psaní velkých písmen v některých náboženských termínech. Překlad jinak přirozeně navazuje na dosavadní zavedenou praxi – jak prvorepublikovou (texty vl. Gorazda), tak novější (zejména v termínech vztahujících se k pravoslavné duchovnosti).

Drobné otazníky lze snad mít u používání slov mysl a rozjímání. V prvním případě se otevírá problematika, kterou bude potřeba v budoucnu ještě dopracovat. Termínem „mysl“ se obvykle překládá do češtiny řecké slovo „nús“, které v patristické literatuře znamená nejvyšší duchovní schopnost lidského poznání Boha. Od něho je jednoznačně odlišen termín „dianoia“, určený pro oblast diskurzivního myšlení – tedy „rozum“ nebo právě „mysl“ (tak s ním nakládají i překladatelé do jiných jazyků). V češtině se nabízejí i jiné varianty, které se nám přesto zdají nedostatečné: „intelekt“ konotuje v češtině diskurzivní činnost stejně jako „mysl“, „duch“ se váže k jinému řeckému slovu („pneuma“) a církevněslovanský „um“ je v našem jazyce nezavedený, nesrozumitelný nebo maximálně působí archaicky. Proto se kloníme k variantě „nús“ nepřekládat a vysvětlit jeho význam v příslušném komentáři; ponecháváme ovšem tuto otázku otevřenou dalším debatám.

Termín „rozjímání“ pak v pravoslavné duchovnosti odkazuje (opět) k rozumovému rozvažování nad Písmem (viz podrobněji o tom např. Teofan Zatvornik nebo Theoléptos z Filadelfie, který je přímo spojuje s „dianioia“ – myslí), odvozuje se z řeckého slovesa „meletao“, a neodpovídá tak výrazu „theoria“, o nějž se opírá příslušný výklad sv. Serafima Sarovského v antologii. „Theoria“ je spíše než „rozjímáním“ přímým „duchovním nazíráním“ nestvořených Božích energií, jež přesahuje jakékoliv poznání (termín „kontemplace“ není pro jeho konotace s latinským učením, neoperujícím s teologií Božích energií, také příliš vhodný). K těmto drobným výhradám, nezpochybňujícím jinak pečlivou redakční práci (až na obálku), ještě připojme poznámku, že výtečný český překlad je příliš závislý na ruském originále jen v přejímání jmen: Marek Podvižník (správně Asketa či Poustevník), Barsanofij (Barsanófios), Petr Damaskin (Damašský), Kyrill (Cyril) Alexandrijský či Makárij (Makarios) Veliký.

Tak už jen na závěr dodejme to podstatné: Sláva Bohu za tuto knihu!

P.S. Antologii lze objednat na adrese:  JPreucil@seznam.cz

Psáno pro Hlas pravoslaví