Arcibiskup Anastasios: Pandemii porazí solidarita

Arcibiskup tiranský Anastasios je bezesporu velkou duchovní autoritou v současném pravoslavném světě. Výčet jeho aktivit by byl dlouhý – od práce s mládeží v padesátých a šedesátých letech přes dlouhodobé misijní působení v Africe až po vyučování na univerzitách a teologickou činnost. Po pádu komunismu byl povolán do Albánie, kde prakticky z ničeho vybudoval živou místní církev. Vladyka poskytl nedávno webu Pemptousia rozhovor, v němž se vyjádřil k současné pandemii nemoci COVID-19. Vybírám z něho některé myšlenky:

Také v Albánii se přizpůsobujeme vládním příkazům a pokynům lékařských úřadů. Po diskuzi s členy Posvátného synodu jsme rychle učinili patřičná rozhodnutí týkající se liturgických, vzdělávacích, katechetických a charitativních služeb naší církve. Během svého dlouhého života jsem se naučil s pomocí Boží hledat cestu ven z útrap.

Nenese povinná sociální distance, kterou musí nyní občané podstupovat, určité rysy mnišství?

Je třeba připomenout, že pravoslavné mnišství, o kterém hovoříte, je inspirováno třemi základními principy: poslušností, čistotou a chudobou. Z této velké tradice bychom si mohli osvojit například poslušnost: poslušnost vůči těm, kdo se zabývají krizí, poslušnost vůči odborníkům pracujícím na léčbě a výzkumu nemoci, poslušnost vůči příkazu „zůstat doma“. Ať se náš domov stane naší poustevnou. Není to lehké. Nebezpečí konfliktu a sporů vyplývajících z omezení je stále přítomné. Když zůstáváme doma, nenechme se izolovat. Podpořme se navzájem slovy, láskyplným tichem, veselou náladou.

Musíme však dbát o to, abychom neomezili své zájmy jen na vlastní rodinu. Mnoho lidí čelí větším obtížím. Moderní elektronická média nám umožňují být jim nablízku. Musíme se zapojit do boje, abychom vyhnali strach, který nad námi visí. Nakonec se v našem každodenním životě staneme umírněnějšími. Vaše zmínka o mnišství mi připomíná obdivuhodnou definici z Filokalie: „Mnich je ten, kdo je odloučen ode všech a zároveň spojen se všemi“.

Jak můžeme bojovat proti neustálému strachu, který přišel s pandemií?

Strach je opravdu velmi nebezpečný rádce. Vniká do našich myšlenek a naší vůle mnoha různými způsoby a podrývá naši vytrvalost. Věřím, že syndromu strachu lze čelit vírou v Boha lásky a přímým praktikováním lásky. Jak řekl svatý Jan: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání“ (1. Jan 4:18). Jako křesťané věříme, že nás Boží přítomnost osvobozuje od všech strachů: „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi,“ říká žalmista. A básník Ioannis Polemis dodává: „Neboj se toho, kdo založil svou naději na víře; v životě jsem ho viděl bojovat, ale nikdy jsem ho neviděl poraženého.“

I když někdo překoná úzkost z viru, může mít pochmurné myšlenky týkající se budoucnosti ekonomiky. Jak tomu můžeme čelit?

Například tím, že nedovolíme, aby tyto chmury ovládly naši mysl. Ten problém samozřejmě existuje. Pandemie nejen šíří nemoc, ale také způsobuje širší ekonomické potíže. Je to zvláště katastrofální pro země, které nedávno prošly finanční krizí, jako je Řecko, a pro země s omezeným hospodářstvím, jako je Albánie. Doufáme, že všechny vlády učiní správná rozhodnutí. Bohatší země by měly pomáhat chudším, kde budou ekonomické a sociální problémy, které pramení z krize, naléhavější. Globální držitelé bohatství – nadnárodní korporace, skupiny, organizace, nadace, jednotlivci – by měli jednat s velkorysostí.

V tuto chvíli jako by nám koronavirus radil: „Podívejte se znovu na hodnoty a typ humanismu, kterými se chlubíte. Vy, všichni lidé, jste jedna rodina.“ Pokud jde o léčbu a řešení nového ohniska pandemie, žádná země nemůže uspět sama. Stejný princip by měl platit i při překonávání hospodářské krize. Tuto jistotu samozřejmě podkopávají různé individuální, sociální a národní zájmy. Osobně věřím, že pravda má svou vlastní dynamiku, a to jak ve vědě, tak ve společenském životě, a nakonec převládne.

Pomohly zkoušky, kterým nyní procházíme, k probuzení solidarity? A vydrží to do budoucna?

Velké katastrofy přinášejí úžasné ctnosti vycházející z hlubin svědomí našich lidí – vlastnosti, jako jsou slušnost, solidarita a sebeobětování. Jak vidíte, DNA našich lidí, ovlivněná křesťanskou vírou, v sobě soustředila jedinečné hodnoty. Často si všímám, že skutečným nepřítelem jakékoli formy míru není válka, ale egocentrismus – osobní, rasový, etnický a náboženský. A protilátkou je solidarita inspirovaná láskou, jejíž naplnění bylo zjeveno v Kristu. Rozkvět solidarity je nadějí. Jak dlouho ale vydrží, nevím. Jsem však přesvědčen, že všichni jsme povinni usilovat o podporu univerzálních křesťanských hodnot.

(…)

V dobách zkoušek hledá lidská duše spontánně útočiště před bolestí, hledá ochranu a útěchu v náboženské víře. Pro ty z nás, kteří věříme, není člověk tvůrcem sebe sama. Existuje nejvyšší realita. A tou je pro křesťany nepředstavitelné, a přesto existující Bytí, trojjediný Bůh lásky. Jeho vztah k lidstvu se nemění a On nám dal právo požádat Ho o pomoc „v každé době“ a zvláště v dobách „nebezpečí a zármutku“. Náboženská zkušenost je lidstvu vrozená. Stejně jako voda existuje ve všech živých organismech v různých formách, tak náboženství existuje ve všech civilizacích světa. Existuje ve své známé formě, nebo jako vodní pára v atmosféře lhostejných nebo nenáboženských společenství. Víra, která se, zdá se, vynořuje z hlubin křesťanského vědomí, určitě pomůže lidem vypořádat se se strachem generovaným pandemií. Ti z nás, kteří mají dar víry, by o něj měli pečovat, s pokorou, skrze studium a modlitbu, a prosit, stejně jako učedníci, „Pane, dej nám více víry“. Víra je nejúčinnější protijed na jakýkoli druh strachu. Nezapomínejme ale ani na modlitby za ty, kteří mají s vírou problémy. To je povinnost lásky a úcty k jejich hledání.

S blížícími se Velikonocemi se pokusme žít hlouběji naši křesťanskou zkušenost, která vede od bolesti Kříže k oslavě Vzkříšení. Potom i v našich srdcích zazáří požehnaná Pascha světlem pokoje a naděje.

Celý rozhovor najdete zde.

Paschální poselství ekumenického patriarchy Bartoloměje

Velký půst se opět uzavřel… Vstupujeme do Svatého týdne s lítostí a pokorou, neboť jsme prošli postním obdobím, které bylo odlišné od těch předchozích. Pandemie nového koronaviru změnila náš každodenní i církevní život. Chrámy jsou pro věřící zavřené. Nemohou okusit posvátné chuti Eucharistie. Nemohou vidět tváře svých bratrů a sester v Kristu. Jsou připraveni o jímavé bohoslužby a vůni kadidla. To vše vyvolává pocit odcizení. Zůstáváme ve svých domovech, abychom se uchránili od smrtícího viru; přesto nám chybí „domov Otce“, ve kterém se cítíme nejen „doma“, ale který je také „naším domovem“.

Přesto jsme museli učinit bolestné rozhodnutí a rozšířit tato pravidla na Svatý týden. Kvůli ochraně každého bez výjimky (…) Ujišťuji vás, že neexistoval žádný jiný způsob. V této kritické době pandemie navrhují lékaři a vědci povinná opatření vynucovaná státem. Také my musíme přispět k ochraně svých bližních. Modlíme se k Bohu lásky, lékaři našich duší a těl, aby posílil nemocné v jejich utrpení a byl oporou v obtížné práci lékařům, zdravotním sestrám a všem, kdo se obětavě snaží tento obrovský problém vyřešit. Tato bezprecedentní krize odhalila sílu a hodnotu lásky a solidarity, které překračují všechny lidské standardy a nesou pečeť Boží milosti.

Musíme uznat a přijmout, že tato opatření neovlivňují naši víru. V životech našich věřících nijak nesnižují ústřední význam chrámu a posvátných služeb. Tato dočasná omezující opatření nejsou rozhodnutími proti církvi. Netýkají se naší identity jako věřících, nýbrž pouze naší identity jako lidských bytostí, které „nesou tělo a přebývají ve světě.“

Proto také tato mimořádná opatření důsledně provádíme. V naší tradici není Pascha jediným „vyvoleným a posvátným dnem“. Celý život církve je Pascha. Vzkříšení je „sláva církve“ a „pokladnice Království“. Vzkříšení je celá víra, étos a kultura pravoslaví. Každá božská liturgie je Pascha. Vzkříšení je každá skromná kaple, každý posvátný chrám. Svatí a mučedníci víry, posvátné ikony, které uctíváme, jakož i každý akt lásky a dobročinnosti: všechno toto vydává vůni Vzkříšení. Život našich věřících je každodenní Pascha. Známe význam Vzkříšení, protože známe význam Kříže. Jsme církev Kříže a Vzkříšení. Máme zkušenost Kříže a Vzkříšení, a proto hlásáme: „Hle, skrze Kříž vzešla radost celému světu.“

(…) Tato doba rychle uběhne; pandemie zmizí; rány se Boží milostí uzdraví. Modlím se, abychom tuto krizi překonali a objevili v ní hloubku všech věcí; abychom zakusili proměnění, pochopili sílu obecenství s Bohem, který je „život a světlo“; a abychom ocenili hodnotu Božích darů zdraví a života, oběti a vzdání se individuálních práv pro lásku.

Celý text je dostupný zde.

Jean-Claude Larchet: Prorocká role Svaté hory Athos v dnešním světě

Mnišství je v podstatě způsob křesťanského života, který spočívá v naprostém zřeknutí se světa a odevzdání se Bohu. Z tohoto hlediska je mnišství všude stejné a každý monastýr, skit či poustevna jsou výsadním místem, centrem mnišského a křesťanského způsobu života. To, co je řečeno o mnišství obecně, platí do značné míry i o Svaté hoře Athos a naopak.

Přesto zůstává Athos fascinujícím místem, které přitahuje pozornost nejen pravoslavných, ale i jinoslavných, a dokonce nevěřících. Důkazem je množství knih a článků, které o Athose vznikají, stejně jako poutníků a návštěvníků z celého světa. Tato fascinace není sice nová, zato je dnes větší než v minulosti. Existuje pro to více důvodů.

1)      Prvním z nich je fakt, že Athos je samostatnou republikou – tedy zemí, jež je obývána pouze mnichy a jež je cele oddána mnišskému způsobu života. I když v každé pravoslavné zemi najdeme alespoň jeden region s několika monastýry, neexistuje žádný region s tolika monastýry, skity a poustevnami, který by byl zároveň zemí řízenou mnichy a ohraničenou skutečnými hranicemi, které ji oddělují od ostatních států a regionů. Athos je chráněnou oblastí nejen politicky, úředně a geograficky (neboť je poloostrovem), ale rovněž duchovně, neboť je nazýván „Zahradou přesvaté Bohorodice“ a je považován za místo, které patří Boží Matce a v němž je Boží Matka přítomná. A protože je zemí obydlenou mnichy, Athos neumožňuje „volný pohyb osob“ vyžadovaný evropskou legislativou, není zasažen přívalem turistů a nedovoluje vstup ženám. Naopak rozšiřuje mnišskou působnost po celém svém území a zůstává zcela jedinečnou zemí.

2)      Svatá hora Athos je svědectvím o tom, že Království Boží je mezi námi. Nachází se zde nejvíce svatých ostatků z celého pravoslavného světa. Tyto ostatky a jejich zázraky zpřítomňují téměř všechny velké křesťanské světce.

Sám Athos pak – jakožto místo vyhrazené mnišskému životu a zvláště příznivé pro posvěcení – vydal tisíce svatých, ať už známých, či neznámých. Někteří z nich mají i v dnešní době celosvětový vliv, jako např. sv. Silván Athoský, Josef Hesychasta a jeho duchovní synové či sv. Paisij. Skrze množství současných i minulých světců se Athos jeví být – slovy Žalmisty – „úrodnou“ či „plodnou horou“, na níž se „zatoužil usadit Bůh“ a v níž „Hospodin bude přebývat natrvalo.“ (Ž 67, 16–17 podle Septuaginty).

3)      Athos odkazuje ke ztracenému Ráji a ohlašuje Ráj znovunalezený.

Svatá hora nejen skrze své světce, ale také tím, že je to požehnané místo, prorocky zjevuje jiný svět, který dává naší přítomnosti smysl. Athos, nazývaný též „Zahradou Bohorodice“ je obrazem Ráje, připomínkou Ráje, který naši první rodiče ztratili, a zároveň je předzvěstí Ráje přislíbeného spravedlivým.

a)      Svatá hora nabízí obraz rajské přírody s rozmanitými krajinami od mořských břehů až po dvoutisícový vrchol athoského štítu a s množstvím živočišných a rostlinných druhů, tvořících mikrokosmos světa. Dalším důvodem je, že athoská příroda zůstává nedotknutá, chráněná od ekonomického zužitkování a průmyslového znečištění. Samotná její existence v moderním světě je exemplárním příkladem. Je modelem duchovní ekologie; představuje integritu stvoření, které svěřil Bůh člověku k užitku a zároveň ke kontemplaci a díkuvzdání.

b)      Prostor Svaté hory rovněž vypovídá o prostoru Ráje a předjímá prostor Království nebeského. Na rozdíl od ostatních zemí světa (rozdělené na posvátné a profánní, někdy dokonce zcela profánní) se prostor Athosu jeví být cele posvátný, nikoli pouze přítomností monastýrů, skitů, pousteven, chrámů a kaplí, ale také skrze světce, kteří jím procházeli, naplnili ho svými modlitbami a zaplavili božskými energiemi, které z nich vyzařovaly. Pokaždé, když kráčíme po athoských stezkách, jdeme ve stopách světců, kteří nás předešli. Mnoho míst v přírodě uchovává památku na zjevení Krista, Boží Matky nebo svatých. Není zde monastýru, poustevny, kaple, pramene či studánky, jejichž přítomnost by se nedala vysvětlit nějakým nebeským viděním či zázrakem.

c)      Je třeba říct i pár slov o prorockém významu athoského času. Jedna z věcí, které materiálně dopadají na návštěvníka Athosu a které ho do určité míry dezorientují, je změna času. Většina monastýrů zachovává byzantský čas, podle něhož se už dnes nikde na světě neřídí. Náš čas mniši nazývají „kosmiki ora“, světský čas. Byzantský čas však není pouze reliktem doby dávno minulé – ukazuje na jinou časovou modalitu, na duchovní čas, jenž je posvěcený, neboť je cele odevzdaný Bohu a je rozdělený a organizovaný tak, aby odpovídal Jeho vůli. Tento čas opět symbolicky připomíná čas v Ráji a ohlašuje čas Království nebeského.   

4)      Čtvrtým důležitým bodem je to, že kolektivní život na celém Athose i v každém monastýru zvlášť je povoláním k jednotě všech lidí a že svědectví o této jednotě je možné v Kristu. Ve světě poznamenaném válkami, nacionalismem, etnickými konflikty a rasismem se toto svědectví stává skutečně prorockým.

Svatá hora jako celek svědčí po mnoho století o dobrých vztazích mezi komunitami různých etnik, které nejen pokojně koexistují vedle sebe, ale žijí harmonicky v poutu lásky.

V tomto poutu lásky vládne na Athosu Svaté společenství, jež se skládá ze zástupců hlavních monastýrů a jež řídí Svatou horu nikoli podle demokratických principů, ale v duchu křesťanské sborovosti (sobornost). Každý z athoských monastýrů pak podává podobné svědectví tím, že v jeho čele stojí rada starců vedená igumenem, který je volený mnichy.

5)      Jako pátý bod musíme zmínit zásadní roli, kterou sehrála Svatá hora v dějinách pravoslaví a jež se jeví dnes – více než kdy jindy – obzvláště důležitá. Tato role spočívá v uchování Tradice a v obraně pravoslavné víry. Stále se jedná o prorockou roli, neboť prorok je tradičně tím, kdo připomíná lidem jejich věrnost Bohu a kdo je obráncem víry proti čemukoli, co ji chce změnit nebo překroutit.     

Ve světě vystaveném stále četnějším a rychlejším změnám je Svatá hora příkladem stabilního, neměnného světa, jenž je obrazem světa Božího. Athoští mniši – chráněni od touhy po změně a závratě z pohybu, jež zaneprázdňují lidi ve světě, a ušetřeni společenského tlaku, jemuž podléhá moderní životní styl –, úzkostlivě zachovávají kanonická pravidla, liturgický typikon a asketický způsob života, které naši Otcové předávali z generace na generaci.

Úzkostlivé dodržování těch nejmenších tradic bylo přes tisíc let podmínkou dokonalého uchování pravoslavné Tradice. Athoští mniši rovněž velmi přispěli k zachování pravoslavné víry, která byla – a stále je – ohrožena v těžkých okamžicích dějin. A za to požívají zvláštní úcty a velké autority.

Prorocká role stáže a majáku, kterou Athos v pravoslavném světě tradičně zastává tím, že připomíná lidem pravou víru, je obzvláště důležitá dnes, kdy můžeme pozorovat značné oslabení dogmatického povědomí. 

6)      Šestým a posledním bodem je fakt, že Svatá hora rovněž přispívá zásadním způsobem k zachování pravoslavné duchovnosti v její nezměněné a živé podobě. Tato duchovnost byla rozvinuta mnichy v Palestině, v Syrii, na Sinaji a ve Studijském monastýru v Konstantinopoli, ale athoští otcové se stali od třináctého století dál jejími hlavními dědici a opatrovníky. Svatá hora se stala měřítkem v otázkách askeze a duchovnosti a přitahovala mnichy ze všech zemí. Tito mniši – ať už zde zůstali, nebo se vrátili zpět – výrazně přispěli k rozšíření pravoslavné duchovnosti. Svatá hora byla vždy centrem zejména praktikování Ježíšovy modlitby a hesychastické duchovnosti. A tímto centrem zůstala dodnes.

Úkolem athoských otců je prostředkovat toto prastaré dědictví současným lidem a předat je budoucím generacím. V tom spočívá prorocká a eschatologická role athoského mnišství.

Přednáška pronesená 21. září 2016 v Moskvě u příležitosti oslav „Milénia ruské přítomnosti na Svaté hoře.“ Přeloženo z francouzského originálu uveřejněného na webu Orthodoxie.       

Jean-Claude Larchet (1949) je francouzský pravoslavný teolog. Zabývá se zejména patristikou a pravoslavnou duchovností. Je autorem např. publikací La Divinisation de l’homme selon saint Maxime le Confesseur (Zbožštění člověka podle sv. Maxima Vyznavače, 1996), Théologie de la maladie (Teologie nemoci, 1991) nebo La Vie liturgique (Liturgický život, 2016).   

Archimandrita Efrém Vatopedský o Církvi

Církev je duchovním místem, v němž komunikujeme s Bohem. Jestliže chceme být pokojní a v klidu nalézt vnitřní harmonii, musíme správně komunikovat s Bohem. A jak toho dosáhnout? Dodržováním Božích přikázání. Boží přikázání nejsou morálním kodexem, který budeme-li dodržovat, tak bude všechno v pořádku. Vůbec ne. Přikázání jsou terapeutickou metodou, jak léčit lidi. Neboť jestliže je budou lidé dodržovat, obdrží – jak říká sv. Řehoř Palama – nestvořenou Boží energii. Lidem něco schází, jsou nemocní. Všichni jsme nemocní. Po Pádu je celé lidstvo nemocné. A míra nemoci každého člověka je odvislá od toho, jak moc je hříšný. A je to tato hříšná a nemocná osoba, kterou na sebe bere Kristus, dá ji plnost a oslaví ji.

V této době zakoušíme velkou radost, neboť Církev, náš ekumenický patriarchát se chystá oficiálně svatořečit otce Porfyria. To není obyčejná věc. Není to běžná událost. Uprostřed zmatku, který je kolem, přichází Církev a co říká? Že je živá a oddaná svému dílu. Co tedy dělá? Jak řekl jeden svatohorský starec: Církev je továrnou, která vyrábí světce. Toto dělá Církev. To je její misie a dílo, v němž pokračuje i nadále.

Svatý Porfyrios byl maličký, slepý stařec. Podívali jste se na něho a ihned ho odbyli – ne ovšem Církev. Vzpomínám si na jeho žáka z Kavsokalyvie, kam svatý Porfyrios odešel dožít: na místo, kde byl postřižen na mnicha. Otcové ho posadili na terasu v kelii svatého Jiří a starec řekl: „Jsem slepý, ale vidím na kilometry daleko. Vidím před sebou moře a ryby v jeho hloubce.“ A přitom byl slepý! Řečeno tělesnou terminologií, byl slepý. Sám svědčil o tom, že když stavěl velký monastýr v Milesi, šel do okolí hledat vodu. „Šel jsem a našel jsem vodu, a ve své mysli jsem mohl ochutnat, jestli je slaná, nebo dobrá.“ To jsou divy, které přináší Boží milost. Zázraky. Jaké zázraky? Zázraky Boží osoby, oslavené osoby, osoby, která touží po Bohu, která miluje Boha.

Svatý Porfyrios byl někdo, kdo miloval Boha, miloval lidi, sloužil jim a dnes je ozdobou Církve Kristovy.

(…)

Všichni bychom se měli probudit a slyšet alarm, neboť duchovní budíček je rovněž důležitý. Máme nesmrtelnou duši. Musíme pokročit, musíme najít Krista. Víte, svatý Porfyrios říkal, že Kristus je všechno. Kristus je láska. Je náš otec, náš přítel, podstata našeho života. Proto také jeden starec řekl správně a výstižně, že žijeme v době deprese. Lidé dnes trpí depresí. Proč myslíte, že tomu tak je? Protože lidé nemají v sobě Ducha Svatého, jenž je radostí a my všichni chceme mít radost. Podívejte se na pohlednice – všichni si na Vánoce přejeme všechno nejlepší. Dnes už sice ne tolik, protože máme email, ale přece: přejeme si „veselé Vánoce a šťastný nový rok“. Všichni chceme mít radost, nebo ne? Ale kolik z nás ji najde? Radost není psychologická věc, není to psychologický stav, ale duchovní stav – ovoce Ducha Svatého. A víte, kdy a kde najdeme radost? Když najdeme Krista.

Podívejte se na svaté, mučedníky, vyznavače, na blažené, kteří tolik trpěli ve svých životech, ale za tím vším se skrývala radost, něha, povznesení, protože to je přesně ovoce Ducha Svatého.

To jsem vám chtěl dnes říct. Musíme najít Krista. Musíme si uvědomit, že nejprve je třeba hledat Království nebeské a jak řekl Kristus: „všechno ostatní vám bude přidáno.“ Nesrovnávejte proto Církev s klerikou. Někteří lidé, kteří nosí kleriku, nás mohou pohoršovat, nemusí mít tolik účasti. To ale neznamená, že bychom kvůli několika špatným doktorům měli odmítat lékařskou vědu. Kristova Církev je nestvořeným prostředím, v němž jsme oslaveni. Proto se modlím, aby nám Boží milost v těchto těžkých dnech byla nápomocna, protože vím, že přijdou těžké časy. Nic není jednoduché.

(…) Budeme muset přetrpět mnohé těžkosti, ale nepřestaneme věřit v Boha. A Bůh nás nikdy neopustí.

Přeloženo z kázání 10. prosince 2013. Zdroj: Pemptousia.com 

Starec Tadeáš Vitovnický – O pokání

Existuje mnoho druhů slz. Někteří lidé pláčou ze vzteku, jiní ze záště vůči bližnímu, další proto, že jsou uražení. Někteří pláčou, protože ztratili milovaného člověka. Existuje mnoho druhů slz. Jsou také slzy pokání, když člověku poví jeho svědomí, že spáchal mnoho hříchů. Když si uvědomí svou hříšnost, tak pláče. Je to čin Boží milosti – duše se kaje a hřích je smýván slzami. Jsou to slzy pokání, které jsou darem od Boha. Když si člověk uvědomí svou hříšnost, postupně se osvobozuje a ponechává všechny své starosti Pánu. Jeho duše je pokořena a dochází k tomu ve stavu milosti. Modlitba vyžaduje život bez jakýchkoli starostí, protože i ta nejmenší starost narušuje naši modlitbu, jak říkají svatí otcové. Tak jako může být náš pohled rozmazán drobnou částečkou prachu, i ta nejmenší starost překáží našemu soustředění v modlitbě. Když jsme spojeni s Pánem, naše duše je v klidu a sestupuje na nás milost. Ten, kdo přebývá ve stavu milosti, je připraven plakat pro každého. Pláče, když vidí utrpení zvířete, rostliny, člověka... Takový člověk je vždycky připraven prolévat slzy za celý svět. To znamená, že je v něm Boží milost a že jeho slzy jsou darem od Boha. Jsou to slzy spásy. Přivádějí duši k dokonalosti. Dokonalosti nelze dosáhnout staráním se o věci tohoto světa. Pán řekl, ať se nezatěžujeme jídlem, pitím a péčí o tento svět.

***

Všichni neustále hřešíme. Uklouzneme a padáme. Ve skutečnosti padáme do pastí, nastražených démony. Svatí otcové a světci nám vždycky říkají, že „je důležité po pádu ihned vstát a kráčet dál k Bohu.“ I kdybychom padli stokrát za den, nevadí; musíme vstát a jít k Bohu, aniž bychom se ohlíželi nazpět. Co se stalo, stalo se – je to minulost. Jen jdi dál a celou dobu pros o Boží pomoc.

***

Pamatovat si hřích, který jsme spáchali, neznamená, že nebyl odpuštěn. Toto upamatování je jen varováním, abychom nezpychli a znovu nezhřešili. Ve skutečnosti jsme to my – a ne Bůh –, kdo si nemůže odpustit. Nemůžeme si odpustit pro svou pýchu. Pravé znamení toho, že byl hřích odpuštěn, je, že se už neopakuje a že jsme nabyli klidu. Také je důležité, jak strávíme poslední roky svého života. Bohulibý život ve stáří zahlazuje hříchy mládí.

***

My lidé vždycky sklízíme plody svých myšlenek a tužeb. Jestliže jsou naše myšlenky a touhy špatné, nemůžeme sbírat dobré ovoce. Celé lidstvo sklízí plody svých myšlenek a tužeb. Pán řekl o svém druhém příchodu: „Naleznu víru?“ (L 18, 8). Proto se musíme snažit zlepšit svůj charakter, dokud jsme ještě v tomto životě – vstoupíme totiž do věčnosti s týmž charakterem. Máme šanci změnit se k lepšímu, pokud se budeme kát ze všech svých zlozvyků, ale až vstoupí duše do věčnosti, nebude se moci za sebe modlit. Nevěděl jsem to, ale jednou jsem měl možnost zakusit, jak má duše opouští tělo. Cítil jsem, že už se za sebe nemůžu modlit. Modlil se za mě jeden mnich, ale já jsem nemohl. Můj čas na pokání skončil.

Přeloženo z knihy Our Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 103-105).

Jubileum vladyky Simeona

V pátek 12. února se dožívá požehnaných devadesáti let vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. Významný pravoslavný teolog, vysokoškolský pedagog, překladatel, spisovatel a hlavně duchovní pastýř má za sebou bohatý život a rozsáhlé dílo.

Vladyka Simeon, křestním jménem Radivoj Jakovljevič, se narodil v roce 1926 v Praze do smíšené srbsko-české rodiny. Dětství strávil spolu se svými dvěma bratry v Záhoří u Svatojánských proudů, kde měl jeho otec, inženýr Milutin Jakovljevič, pronajatý statek. Po obecné škole ve Slapech nad Vltavou chodil do reálného gymnázia v Karlíně, kde také maturoval. Doplňující maturitu z latiny a filozofie složil v roce 1945 na reálném gymnáziu v Praze – Truhlářské ulici. Hned poté nastoupil na studium teologie na Karlově Univerzitě. Letní semestr roku 1947 strávil na teologické fakultě Bělehradské univerzity, nicméně ještě téhož roku odešel studovat na Leningradskou duchovní akademii, kterou ukončil v roce 1953 obhájenou prací Pravoslavné učení o spáse v díle patriarchy Sergije. V době svého leningradského pobytu začal také veřejně publikovat. První článek vyšel v Hlasu pravoslaví v roce 1948 pod názvem Dopisy českého bohoslovce z SSSR.

Po návratu do vlasti se stal vladyka Simeon v roce 1953 hospodářským tajemníkem prešovské eparchie a zároveň začal vyučovat na tamní teologické fakultě. Mezi jedo předměty patřily zprvu patrologie a homiletika. Po onemocnění archimandrity Jana (Kuchtina) převzal rovněž výuku Starého zákona. Starozákonní biblistika se stala jeho výsostnou disciplínou. K jejímu rozvoji přispěl cennými studiemi, překlady do češtiny i samotnou pedagogickou prací. Jeho erudované přednášky a náročné zkoušky pomohly formovat generace studentů, kteří pod ním absolvovali starozákonní biblistiku od padesátých let až do nedávné minulosti, kdy vladyka Simeon navzdory svému věku bravurně přednášel na detašovaném pracovišti prešovské fakulty v Olomouci.

V září roku 1958 se vladyka oženil, v listopadu byl metropolitou Janem vysvěcen na diakona a 25. prosince v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na kněze. V létě následujícího roku byl donucen slovenskou státní správou k odchodu z prešovské fakulty. Nastoupil na kněžskou službu místo svého těžce nemocného tatínka v Mariánských Lázních. Kromě místní církevní obce, již tehdy složené z různých národností (vedle Čechů z Volyně ji tvořili Rusové, Ukrajinci a Bulhaři), pastýřsky pečoval o věřící z nedalekého Těšova a Teplé. Obzvláště rád se vladyka věnoval dětem. Vyučoval náboženství ve školách i rodinách, pořádal vánoční a velikonoční besídky, pro něž skládal program, organizoval poutě, výlety a letní tábory. V letech 1967 a 1976 musel vladyka čelit vyšetřování ze strany komunistické moci. Hrozilo mu odebrání státního souhlasu a zákaz služby. Teprve „Boží pomocí a intervencí věřících“ – jak napsal jeho přítel, otec Jan Křivka – se podařilo vladyku na místě mariánskolázeňského duchovního správce udržet.

V roce 1962 absolvoval dálkové studium překladatelství na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Jeho odborné překlady začaly vycházet v církevním tisku. V roce 1969 ho pak vyzval profesor Miloš Bič k účasti na Starozákonní překladatelské komisi, která připravovala ekumenický překlad Písma svatého. Po jeho vydání skupina pracovala na překladu starozákonních pseudoepigrafů. V roce 1982 vladyka Simeon obhájil na pravoslavné teologické fakultě v Prešově disertační práci Izajášův Ebed Jahve a smysl jeho utrpení. Následně se pravidelně účastnil kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona a zastupoval československou pravoslavnou církev v dialogu se starokatolíky a luterány. Hned po pádu komunismu usiloval v roce 1990 o založení pravoslavné teologické fakulty v Čechách; po prvním ročníku, konaném v Mariánských Lázních, byl studijní obor pravoslavné teologie začleněn do programu Husitské teologické fakulty v Praze a vladyka Simeon se stal jejím řádným pedagogem se specializací na exegezi Starého zákona.

V roce 1996 ovdověl. O dva roky později byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie. Vysvěcen byl 21. června 1998 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. V neděli 9. dubna 2000 byl slavnostně intronizován v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na biskupa olomoucko-brněnského. Titul arcibiskup mu byl udělen v roce 2006. Během šestnácti let své biskupské služby na Moravě vladyka Simeon navázal plodně na své předchůdce: budoval chrámy, vysvětil mnoho nových kněží, staral se o věřící i v té nejzapadlejší obci. Do toho přednášel, psal, publikoval.

Jeho literární dílo zahrnuje pastorační listy, odborné studie, exegetické články, kázání, úvahy, vysokoškolská skripta, překlady, knižní monografie, ale i beletristické texty. Od konce čtyřicátých let publikoval vladyka v pravoslavném církevním tisku stovky článků. Podstatnou část z nich tvoří příspěvky na starozákonní témata a texty věnované dětem. Kromě toho však byly publikovany jeho články povahy liturgické (Svaté tajiny, Archijerejská svatá liturgie), misiologické (Křesťanská misie a evangelizace v dnešním světě), hagiografické (sv. Olga, sv. Makarios, sv. Sáva Srbský, Odkaz světců), bioetické (O přerušení těhotenství), historické (Češi na Athosu) ad. Stranou nemohou zůstat ani medialony osobností (patriarcha Sergij, archimandrita Sávva, prof. Jan Heller, otec Pavel Axman), zprávy z církevního života či úvahy na různá duchovní témata.

Již v padesátých letech vydal vladyka na prešovské fakultě exegetická skripta k téměř celé Bibli (kromě knih Mojžíšových). Z vladykových překladů uveďme články Georgije Florovského Pravoslavné bohoslužebné zpěvy a jejich skladatelé či archimandrity Vladimíra Evangelní zákon vydaný Spasitelem. Jeho stěžejní překlad studie patriarchy Sergije Pravoslavné pojetí spásy vyšel nedávno knižně. Z knih samotného vladyky jmenujme monografii Tajemství starozákonního proroctví (2005), evangelijní úvahy Ježíšův příchod (2003) či soubor vánočních povídek Doteky odjinud (2000). Kromě toho časopisecky publikoval i několik básní. V roce 1990 pak vladyka připravil k vydání knihu archimadrity Sávvy Život našeho Pána Ježíše Krista.  

Vladykovo celoživotní dílo – literární, teologické, pastorační – je důkazem o Boží věrnosti svému služebníku, přes všechna příkoří, zkoušky a těžkosti, kterými musel projít. Je naplněním slov proroka Izajáše, jež v ekumenickém překladu znějí:

„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43, 2–3)

Starec Nikon o Svaté Hoře Athos

Lidé jsou dnes přesyceni nejrůznějšími věcmi. Jsou bombardováni televizí, novinami, časopisy, mnoha informacemi – nikoli však poznáním. A protože tady nemáme elektřinu, rádio, televizi, ani noviny, tak žijeme svůj život. Nečteme o životě, nežijeme životy druhých tím, že se na ně díváme v televizi. Žijeme svůj skutečný život a lidem se to líbí, protože to je život, který ztratili. A teď znovu objevili, že není nutné mít všechny ty věci, o nichž se nás snaží televize přesvědčit, že je potřebujeme. Potřebujeme méně, než si myslíme. A tady lidé mohou najít útěchu. Zklidní se, znovu objeví sami sebe, svůj skutečný smysl života a zjistí, že mohou vést krásný a šťastný život s méně věcmi.        

Přehrát video