středa 11. prosince 2013

Posvátné kánony o vztahu biskupů k metropolitovi



Pravidlo 34. (apoštolské)
Biskupové každého národa musí míti svého prvního biskupa a uznávati jej jakožto hlavu a nesmí ničeho podnikati, co ty přesahovalo jejich pravomoc bez jeho schválení.

Pravidlo 9. (antiochijského sněmu)
V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v čele metropolie, který pečuje o celou oblast, neboť do metropolie přicházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl předním a aby ostatní biskupové bez něho nepodnikali ničeho zvláště důležitého.

Pravidlo 14. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
Jestliže některý biskup, klada za záminku provinění svého metropolity, před sněmovním vyšetřením odstoupí od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno dle zvyku v božském posvátném úkonu, o takovém svatý sněm stanovil: budiž svržen, bude-li pouze usvědčen, že odstoupil od svého metropolity a vytvořil rozkol. Neboť každý má znáti svou míru, a ani kněz nemá opomíjeti svého biskupa, ani biskup svého metropolitu.

pondělí 9. prosince 2013

Praktické rady pro duchovní život od sv. Theolepta z Filadelfie



Sv. Theoleptos z Filadelfie patří k méně známým autorům Filokalie. Ve své době se ovšem těšil značné úctě, jak o tom svědčí např. slova jeho přímého žáka, sv. Řehoře Palamy: „Slyšel jsi o Theoleptovi, jehož jméno značí ´inspirován Bohem´ a jenž je i za našich časů považován za opravdového teologa a důvěrného vizionáře pravdy Božích mystérií – biskupa z Filadelfie či spíše toho, jenž z Filadelfie jako z lampády osvěcoval svět.“ (Obrana svatých hésychastů)

Předtím, než se stal biskupem, prožil Theoleptos pohnutý život. Tento rodák z Nicey byl nejprve ženatý, ale manželství bylo rozvázáno a Theoleptos byl ještě v poměrně mladém věku postřižen na mnicha. Jelikož – stejně jako např. sv. Nikeforos Hesychasta – nesouhlasil s unií mezi pravoslavnou a římskou církví, mocensky prosazenou byzantským císařem Michaelem VIII. a uzavřenou v roce 1274 na Lyonském sněmu, byl režimem uvězněn. Po Michaelově smrti však byl propuštěn na svobodu a v roce 1284 rukopoložen na biskupa v maloasijské Filadelfii. I když se věnoval pastorační službě a správě eparchie, byl zároveň vyhledávaným duchovním otcem.

V této krátké úvaze se proto zastavme u Theoleptových myšlenek, týkajících se praktických otázek duchovního života, jak je zachytil ve svém spise O vnitřním díle v Kristu a o mnišském povolání.  Jsou míněny jako rady Ireně-Evlogii Choumnaině, představené monastýru Krista Spasitele v Konstantinopoli. Můžeme je však číst i jako aktuální pro naše dnešní potřeby věřících, usilujících o autentickou pravoslavnou duchovnost.

O čtení Písma
Theoleptos radí obrátit se ke čtení Písma a děl svatých otců kdykoliv, kdy začneme ochabovat v modlitbě (myšlena Ježíšova modlitba v srdci člověka). V tu chvíli máme vzít do rukou knihu a pozorně číst vybrané pasáže. Četba by neměla být letmá, ale mysl by naopak měla zkoumat hlubší význam slov. Jen tak se čtenáři odkryje „duchovní poklad“ skrytý v jednotlivých textech. Proto je vhodné při čtení ustávat a přemýšlet o přečteném textu, který se stává postupně srozumitelným a zapamatovatelným. „Tak v tobě vzplane touha po uvažování o Božích věcech, neboť ´roznícen jest oheň v přemyšlování mém´ (Ž 39, 4)." Theoleptos, jehož styl oplývá různými příměry a metaforami, přirovnává čtení k dobrému jídlu, které musíme nejprve podržet v ústech, než oceníme jeho chuť. „Tudíž musíš ve své duši přemítat o posvátných textech, než obohatí a potěší mysl. Řečeno s žalmistou: ´Jak jsou sladké dásním mým výmluvnosti tvé, nad med ústům mým.´ (Ž 119, 103).“ Theoleptos dále doporučuje naučit se některé verše z Evangelií nebo výroky svatých otců nazpaměť, což umožní o nich  přemýšlet v jakékoli situaci – zejména během nočního bdění. Velmi vhodné je také studovat životy svatých.

O zpěvu žalmů
Zpěv žalmů by měl být pronášen nízkým hlasem a s myslí neustále pozornou k textu tak, aby ani jeden verš neuplynul bez porozumění. Když se to přesto stane a nějaká pasáž unikne naší pozornosti, je lepší se vrátit zpátky, než pokračovat ve čtení dál. Je klidně možné text zopakovat i několikrát, hlavně abychom plně rozuměli tomu, co čteme. To nijak nebrání naší pozornosti vůči Bohu, protože „mysl se může soustředit na zpěv a zároveň pamatovat na Boha.“

O poklonách
Theoleptos radí nevynechávat poklony z osobního duchovního života. Poklony jsou totiž ztělesněným obrazem pádu člověka do hříchu a skrze ně vyjadřujeme naši zpověď z vlastní hříšnosti. Povstání naopak vystihuje pokání a příslib Bohu, že povedeme ctnostný život. Theoleptos doporučuje doprovodit každou poklonu vzýváním Ježíšova jména, abychom svým „pádem před Pánem duší i tělem znovu obdrželi Boží milost pro duši a tělo.“

O chování v chrámu
Do chrámu bychom měli vcházet se sklopeným zrakem a s myslí upřenou k Bohu. Měli bychom se vyhýbat všem planým řečem, stejně jako myšlenkám rozptylujícím naše nitro. „Soustřeď svůj jazyk na zpěv a svou mysl na modlitbu.“

Modlitbou radí Theoleptos doprovázet naše chování nejen v chrámu, ale i v ostatním životě. Tato praxe „tříbí mysl, zbavuje lhostejnosti, dodává mladistvou sílu duši a činí mysl pohotovější a dychtivější po duchovní činnosti.“

pondělí 2. prosince 2013

Starci dnešní doby: Amfilochios (Makris) z Patmosu



Úryvek z knihy metropolity Kallista z Diokleie The Inner Kingdom (Vnitřní království):

Otec Amfilochios (†1970) byl igumenem monastýru Svatého Jana Teologa na ostrově Patmos a později starcem pro společenství monašek, jež založil nedaleko tohoto místa. Jeho povahu nejvíce charakterizovala jemnost, vřelá náklonnost k lidem a tichá, přesto zřetelná radost. Jeho úsměv byl plný lásky, ale zbavený veškeré sentimentality. Život v Kristu, jak ho chápal, není těžkým břemenem, jež se má nést s mrzutou odevzdaností, ale osobním vztahem, jež má být veden dychtivým srdcem. Vystupoval rázně proti jakémukoli duchovnímu násilí a bezcitnosti. Bylo pro něj typické, že když umíral a měl opustit sestry, o něž pečoval, naléhal na igumenku, aby na ně nebyla příliš přísná: „Nechaly všeho ve světě jen, aby sem přišli. Nesmí být proto nešťastné.“

Mám na něj zvláště dvě vzpomínky. Tou první byla jeho láska k přírodě a zejména ke stromům. „Víte, že,“ říkával, „nám Bůh dal ještě jedno přikázání, které není v Písmu? Je to přikázání Milujte stromy.“ Byl přesvědčen, že kdo nemiluje stromy, nemiluje Krista. Když naslouchal zpovědím místních rolníků, jako epitimii jim dával za úkol zasadit strom; a jeho prostřednictvím se tak mohly kdysi holé kopce na Patmosu opět každé léto zazelenat.

Druhou vzpomínkou na tohoto starce je rada, kterou mi dal, když jsem se měl jako nově vysvěcený kněz vrátit z Patmosu zpátky do Oxfordu, kde jsem začínal učit na univerzitě. I když osobně na Západě nikdy nebyl, přesně vnímal situaci pravoslaví v diaspoře. „Neboj se,“ trval na svém. „Neměj strach z toho, že jsi pravoslavný. Že budeš často osamocen a vždycky v menšině. Nedělej kompromisy, ale nikdy neútoč na jiné křesťany; nebuď ani v defenzivě, ale ani agresivní; zkrátka buď sám sebou.“

úterý 19. listopadu 2013

Modlitební praxe podle sv. Nikefora Hesychasty



Nikeforos Hesychasta (někdy také nazýván Athoský, Samotář či Mnich) byl prostým monachem na Svaté hoře Athos v druhé polovině 13. století, kde se věnoval modlitebnímu životu v ústraní své kelie. Později byl za svůj postoj proti politice císaře Michaela VIII., usilujícího o formální sjednocení s latinskou církví, vězněn a poslán do vyhnanství. Velkou autoritu na křesťanském Východě si vydobyl svým osobním příkladem a následně spisem O bdělosti s strážení srdce, který koloval v mnoha opisech a patří dnes k základním dílům hésychastické duchovní tradice. Zvláštní pozornost mu ve svých výkladech věnuje i hlavní teolog hésychasmu, sv. Řehoř Palama: „Svatý Nikeforos strávil mnoho let v tichosti a pokoji v těch nejizolovanějších částech Svaté hory, kde se také věnoval shromažďování svatootcovských textů o bdělosti, aby tuto praxi následně předal i nám.“ (Obrana svatých hésychastů)

Nikeforův spis je skutečně jakousi „malou Filokalií“ – tedy antologií dosavadních patristických komentářů, vztahujících se k tématu duchovního strážení srdce, které je předpokladem k dosažení hlubší modlitby. Najdeme zde seřazeny výroky sv. Antonína, pouštních otců i pozdějších mystických autorů od Jana Klimaka přes Izáka Syrského až po Simeona Nového Teologa. Nikéforos chce tímto způsobem – „skrze napodobování našich otců“ – zaučit své čtenáře ve „vědě věčného a nebeského života“, tedy nejvyššího povolání, kterého je člověk schopen. Proto je mnišský život podle Nikefora nazýván „vědou věd“ či „uměním všech umění“. Vede člověka k tomu jedinému podstatnému: pokladu, ukrytému uvnitř lidského srdce (Mt 13, 44). Praktikováním duchovní bdělosti a následnou modlitbou člověk poznává a přímo zakouší „království nebeské, které je ve vás“ (L 17, 21).

Na závěr antologie pak Nikeforos přidává své osobní rady, jak dospět k bdělosti srdce. Zachytil tak – podobně jako autor staršího díla Tři způsoby modlitby (zde) – určitou praxi, jež je charakteristická přesnou psychosomatickou metodou, vedoucí k vnitřnímu zklidnění, pokoji (hésychia), čisté modlitbě a v konečném důsledku ke sjednocení člověka s Bohem. 

Tato metoda opět předpokládá vedení od zkušeného duchovního, který křesťana provede všemožnými nástrahami, jež tento modlitební způsob života skýtá (včetně vážných fyzických poruch). „Většina, pokud ne všichni, dosáhla největšího z darů (tj. duchovního bdění – pozn. red.) skrze učení. Jistě, někteří ho – aniž by byli vyučeni – obdrželi přímo od Boha díky horlivosti svých snah a vroucnosti víry; ale co je vzácné, není ještě normou. Proto bychom měli hledat neochvějného průvodce, pod jehož vedením se můžeme naučit, jak se vypořádat s nedostatky a naopak se zveličováním, jež nám ponouká ďábel, kdykoli se odkloníme od osy duchovní pozornosti. Neboť takovýto průvodce sám prošel mnohými zkouškami a bude schopen nám tyto věci objasnit a zřetelně vymezit naši duchovní cestu, po níž pak budeme moci pokojně kráčet.“ 

Nadto Nikeforos – jako jeden z mála – řeší i situaci, k níž může rovněž dojít: totiž absenci duchovního vedení. Může se stát, že z jakýchkoli důvodů není podobný zkušený průvodce k dispozici. Přesto by ho měl věřící za všech okolností dál „horlivě hledat.“ A pokud ho ani potom nenajde, radí Nikeforos následující: „Musíš se zříct všech pozemských vazeb, volat k Bohu se zkroušeným duchem a slzami a dělat, co ti řeknu.“

Následuje vlastní Nikeforova metoda (či spíše metoda, kterou převzal, písemně zachytil a předal dál).

V ní je lidská mysl, jež má dospět k pozornosti, těsně navázána na dech člověka. Podle Nikefora je dech spjat přímo se srdcem, duchovním a tělesným centrem organismu. Vdechováním se k srdci dostává vzduch (moderní věda by řekla okysličená krev) a srdce se tak stává „zdrojem života a tepla pro celé tělo.“ Skrze dech tedy může do srdce nakonec dospět i lidská mysl tím, že se začne koncentrovat na jednotlivé vdechy a výdechy.

„Posaď se, soustřeď svoji mysl a veď ji dýchacím ústrojím, jímž prochází tvůj dech až do srdce. Přinuť svoji mysl, aby taktéž sestoupila spolu s vdechováním do srdce. Jakmile tam vstoupí, to co bude následovat, není ani ponuré ani stísněné. Jako muž, který se po návratu z dlouhých cest domů raduje ze setkání se svou ženou, je i mysl, konečně sjednocená s duší, naplněna nepopsatelnou radostí.

Proto, můj bratře, cvič svoji mysl, aby srdce hned neopouštěla, neboť nejdřív není ochotná zůstat takto sevřená a omezená. Ale jakmile si jednou zvykne v srdci přebývat, nesnese už být mimo něj. Neboť království nebeské je uvnitř nás a když mysl soustředí svou pozornost v srdci a skrze čistou modlitbu hledá toto království, všechny vnější věci se jí stávají odporné a protivné. Po té, co vstoupíš skrze svoji mysl do příbytku srdce, jak jsem tě učil, vzdávej díky a slávu Bohu a raduj se v něm. Zůstávej neustále v této praxi a ona tě naučí tomu, co ještě nevíš.“

Důležité je, že od vášní očištěná a soustředěná mysl po té, co sestoupí do srdce, nezůstává prázdná. Není negována, ale naopak dochází svého pravého smyslu, jenž jí byl dán při stvoření: oslavovat a kontemplovat Boha. „Když je tvá mysl pevně usazena v srdci, nemůže v něm zůstávat mlčenlivá a nečinná; neustále by měla opakovat a rozjímat o modlitbě: ´Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou´ a nikdy by v tom neměla ustát. Neboť tato modlitba chrání mysl od rozptýlení, činí ji odolnou vůči ďábelským útokům a každým dnem zvyšuje lásku a touhu po Bohu.“

Na koncentraci, dech a sladění slov s tělesným rytmem náročná psychosomatická technika, kterou Nikeforos Hesychasta ve svém spisu doporučuje, však není výhradním způsobem, jak se modlit Ježíšovu modlitbu. Svatí otcové nikdy nekladli důraz na tělesný postoj jako takový, ale spíše na samotný fakt modlitby. Řehoř Palama, který si Nikefora jinak velmi považoval, podotýká, že mysl nelze svázat s tělem absolutně, uzavřít ji do něho „jako do nádoby“, neboť mysl je „netělesná“ – ale zároveň „nikoli zcela mimo nás, protože je s námi sjednocená.“ Ježíšovu modlitbu lze tedy pronášet jak za použití psychosomatické techniky (současní autoři i starci přitom zdůrazňují podmínku duchovního vedení), tak zcela nezávisle na něm, v samotné mysli člověka. To ostatně uznává i sám Nikeforos v závěru svého pojednání, když radí těm, kdo si přes veškerou snahu nedokáží osvojit jím navržený způsob modlitby: „I když naše rty mlčí, můžeme v tichosti vyslovovat modlitby, žalmy a další věci. Vyžeň proto ze své mysli všechny myšlenky – a to dokážeš, když chceš – a na jejich místo dosaď Ježíšovu modlitbu. Pokud v tom budeš nějakou dobu pokračovat, jistě ti to otevře dveře do tvého srdce způsobem, jaký jsme ti objasnili a jaký známe ze zkušenosti.“

pondělí 11. listopadu 2013

Tři způsoby modlitby



Byzantský spis Tři způsoby modlitby patří do pokladnice pravoslavné duchovní literatury. Byl a je dosud čten v mnišských i laických kruzích, kde slouží jako vodítko v modlitebním životě křesťana – ať už samostatně či v rámci různých antologií, z nichž nejpoužívanější zůstává Filokalia. Přibližně od čtrnáctého století začal být připisován sv. Simeonu Novému Teologovi. I když se dosud nepodařilo jeho autora přesvědčivě určit, je možné, že vzešel z okruhu Simeonových žáků a následovníků.

Spis je důležitý popisem psychosomatické modlitební techniky, která se vžila na křesťanském Východě a používá se dodnes. Nutno říct, že autor spisu není jejím původcem – pouze slovně zachytil dlouhodobou praxi, která byla v mnišském prostředí běžná. Tato technika ovšem není cílem sama o sobě, ale pouze prostředkem k dosažení jednoty s Bohem – tedy tím, co východokřesťanská tradice nazývá theosí, zbožštěním.

Křesťan tak svým modlitebním způsobem života odpovídá na Boží milost, jež mu byla dána ve křtu a v dalších tajinách církve. S její pomocí odkládá „starého člověka“, který se od Boha odvrátil, a opět vstupuje do obnoveného vztahu Boho-lidské jednoty. Celá jeho bytost – tedy i tělo – je prostoupena touto metanoiou, obratem od světa k Bohu, od stvoření ke Stvořiteli.

Z toho důvodu přibližuje autor spisu jednotlivé fáze v(ý)stupu do obecenství s Bohem. Nejprve je potřeba zbavit se vášní, jež nás poutají ke světu, znemožňují duchovní nazírání a zabraňují Boží přítomnosti. Od vášní očištěná a soustředěná mysl pak bdí nad srdcem, které je centrem člověka a v němž dochází k vlastnímu poznání Boha. Zklidněná mysl začne pociťovat skutečnou touhu po Bohu, kterou je možné naplnit „zpěvem žalmů“ či šířeji – oslavou Boha. Posílena touto touhou, dokáže mysl odhánět všechny rušivé myšlenky, které mohou ještě „kroužit kolem“ srdce. Neustálou pozorností tak mysl ochraňuje srdce, jež je připraveno na další stupeň duchovního života – modlitbu.

Autor rozeznává tři druhy modlitby. U prvního pozvedá člověk hlavu k nebesům a naplňuje mysl ušlechtilými představami božského světa. U druhého rovněž odhlíží od stvoření, ale poutá svou pozornost k nitru, myšlenkám a slovům modlitby. Ani jeden ze způsobů, jak píše autor, ovšem nevede k pravému poznání Boha a naopak ústí do sebeklamu, pýchy a iluze. Pouze ten, kdo dokáže očistit svou mysl od všech vášní, myšlenek a obrazů, může přistoupit k autentické modlitbě, jež   nasměrovává člověka k poslednímu stádiu duchovního života – setkání s Bohem tváří v tvář.

Ocitujme tedy onu slavnou pasáž, týkající se právě modlitby:

Posaď se do rohu své kelie a dělej, co ti řeknu. Zavři dveře a zbav se ve své mysli všeho bezcenného a pomíjivého. Nech spočinout svou bradu na hrudi a zaměř svůj fyzický pohled spolu s myslí doprostřed břicha. Zadržuj vdechování skrze své chřípí a prohledávej myslí své nitro, dokud nenajdeš místo srdce, v němž spočívají všechny mohutnosti duše. Zpočátku v něm objevíš temnou a neproniknutelnou hustotu. Později, když vytrváš a budeš tento postup cvičit dnem i nocí, v něm najdeš jakoby zázrakem neutuchající radost. Jakmile dosáhne mysl srdce, najednou uvidí věci, o kterých až dosud nic nevěděla. Uvidí v něm otevřený prostor a spatří samu sebe duchovně osvícenou a obdařenou rozlišováním. Od této chvíle, když se náhle z jakékoli strany objeví rozptylující myšlenka, je myslí ihned zapuzena a zničena ještě předtím, než se stačí zformovat a dotvořit. To se děje pomocí vzývání Ježíšova jména. Od tohoto bodu dále začne mysl klást odpor démonům a podněcujíc přirozený hněv vůči svým duchovním nepřátelům, pronásleduje je a poráží. Vše ostatní se s Boží pomocí naučíš sám tím, že budeš strážit svoji mysl a uchováš ve svém srdci Ježíše. Jak praví přísloví: „Posaď se ve své kélii a ta tě všemu naučí.“

Psychosomatická technika zde popsaná se odvíjí od tělesného postoje. Člověk praktikující Ježíšovu modlitbu má nejprve sklonit hlavu a ustálit svůj pohled doprostřed svého těla. Poté má zklidnit a zpravidelnit svůj dech a začít soustředit se na činnost mysli. V tomto usebrání mysl prozkoumává nitro člověka a hledá v něm tělesné, duševní a zároveň duchovní centrum – srdce. Poté, co vstoupí mysl do srdce, začíná se modlit Ježíšovu modlitbu, která chrání před rozptylujícími myšlenkami, odhání zlé duchy a umožňuje setkání s pravým Bohem.

Ježíšova modlitba přivádí člověka do posledního stádia duchovního života – nazírání Boží slávy. To autor přirovnává ke zkušenému věku stáří, v němž je dosavadní úsilí člověka završeno a celá životní pouť již dospěla ke svému cíli. Člověk konečně dosáhl „plného lidství“ a nachází se v „dokonalém stavu“.  Pozdější hésychastická tradice – zejména u sv. Řehoře Palamy – na toto učení naváže svojí teologií o nestvořených Božích energiích, na kterých má člověk – skrze modlitbu – svou účast. Tato teologie se ovšem opírala o každodenní mnišskou praxi a vycházela z žité zkušenosti jednoty člověka s Bohem.

Ačkoli bylo praktikování Ježíšovy modlitby u hésychastů často spjaté s psychosomatickou technikou, popsanou v tomto spisu, nutno říct, že se na ni neomezuje zcela. Jiní autoři nejdou ve svých popisech do takových podrobností a někteří naopak zdůrazňují, že Ježíšovu modlitbu lze v plnosti praktikovat, aniž by člověk užíval jakékoli fyzické metody. V čem se však všichni shodují je, že každý křesťan by měl mít vedení od zkušeného duchovního, který ho provede všemi nástrahami, jež při tomto způsobu modlitby nastávají.

I sám autor spisu zmiňuje trojí úctu, jež je zapotřebí mít jako podmínku před tím, než přistoupíme k modlitbě: úctu k Bohu, ke svému duchovnímu otci a ke všem lidem a materiálním věcem. Pouze tak budeme schopni vejít do reality Božího království, jež se nám otvírá již zde na zemi.

středa 2. října 2013

Ct. Maxim Vyznavač - Čtyři sta kapitol o lásce (2)



11. Všechny ctnosti podporují mysl ve snaze o božskou lásku, ale nade všechny tak činí čistá modlitba. Pomocí ní jsou mysli dány křídla, aby mohla vyjít vstříc Bohu a stát se cizí všem věcem.

12. Když je mysl skrze lásku uchvácena božským poznáním a v opouštění stvoření dosahuje vnímání Boží nekonečnosti, potom podle božského Izaiáše přichází v úžas z uvědomění si vlastní nízkosti a pronáší s přesvědčením prorokova slova:

Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.

13. Ten, kdo miluje Boha, nemůže než milovat rovněž každého člověka jako sebe sama, i když ho netěší vášně těch, kdo ještě nejsou očištěni. Když pak vidí jejich obrácení a nápravu, raduje se nespoutanou a nevyslovitelnou radostí.

14. Vášnivá duše je nečistá, plná myšlenek na chtíč a nenávist.

15. Ten, kdo kráčí po stopě nenávisti ve svém srdci, přes všechny viny vůči komukoli, odcizuje se cele lásce k Bohu, protože láska k Bohu nijak nepřipouští nenávist k člověku.

16. „Milujete-li mne“, říká Pán, „budete zachovávat má přikázání“ a „to je mé přikázání, abyste se milovali navzájem.“ Tudíž, ten, kdo nemiluje svého bližního, nezachovává přikázání, a ten, kdo nezachovává přikázání, není schopen milovat Pána.

17. Blahoslavený je ten, kdo se naučil milovat všechny stejně.

18. Blahoslavený je ten, kdo se neoddává pomíjitelným a přechodným věcem.

19. Blahoslavená je mysl, která přesáhla všechna jsoucna a ustavičně se raduje v božské kráse.

20. Ten, kdo vyhovuje touhám těla a nevraží vůči svému bližnímu kvůli pomíjejícím věcem – takový člověk slouží spíše tvorstvu než Stvořiteli.



pondělí 26. srpna 2013

Pravoslaví v Tanzanii



Tanzanie je překrásná, Bohem obdarovaná země. Na západě trojice velkých afrických jezer Victoria, Tanganyika a Nyassa, uprostřed několik národních parků, na východě pak nekonečné pláže Indického oceánu. A Kilimandžáro, samozřejmě.

Svatí otcové umísťovali biblický Ráj do míst za Etiopií, jež je napájena z jeho bohatých vod (viz např. sv. Řehoř Sinajský ve spise O přikázáních a naukách...). Pokud bychom tento názor promítli do dnešních map, pak rajské zemi odpovídá oblast mezi Ugandou, Keňou a právě Tanzanií – tedy etnicky a kulturně kompaktní část Afriky, rozdělená uměle po první světové válce kolonialistickými velmocemi Velké Británie a Německa.

Přírodní bohatství je pro Tanzanii hlavní devizou – s ohledem jak na turistiku, tak na mezinárodní obchod, vázaný na tropické zemědělství či ložiska diamantů, zlata a zemního plynu. Přesto většina obyvatel dosud žije v nesmírné bídě. Ještě v 80. letech minulého století patřila Tanzanie k pěti nejchudším zemím světa – zásluhou necitlivé vlády výše zmíněných kolonizátorů a následně od 60. let socialistických zásahů prezidenta Julia Nyerereho, jež vedly k totálnímu kolapsu země. Několik málo desetiletí nestačilo na to, aby se Tanzanie hospodářsky vyrovnala byť jen svému bezprostřednímu sousedu, Keni.

V této nelehké situaci zastávají důležitou roli náboženské instituce (v Africe obecně se ateismus vyskytuje zcela minimálně), jež přispívají k důstojnějším podmínkám života. Mezi tradiční patří i pravoslavná církev, jež se těší určité úctě jednak díky své nesvázanosti s koloniální mocí a jednak díky své dlouhodobé přítomnosti v zemi. To ji činí důvěryhodnou jak oproti „starým“ evropským církvím, tak oproti současným evangelikálním hnutím, rychle se šířícím po celém kontinentu.

Pravoslaví je v Tanzanii přítomno od počátku dvacátého století (tedy nedlouho po katolictví a protestantismu) zásluhou zejména řeckého kněze Nikodema Sarikase, který sem přišel po svém působení z Jižní Afriky. Jeho pastýřská činnost se vztahovala jak na tradiční pravoslavné věřící (řecká, indická či arabská komunita), tak na neofyty z černošského obyvatelstva. Z centra v Dar es Salaamu se v 50. letech stala metropolie Iranopolis (což je řecký překlad „Místa/města míru“), která pod svou jurisdikci zahrnovala celou (tehdejší) Tanganiku, Ugandu a Keňu.

Dnes se v Tanzanii (název odkazuje ke sjednocení Tanganiky a Zanzibaru v roce 1964) nacházejí dvě metropolie – Iranopolisu a Mwenzy. První spravuje oblast na východě, druhá pak na severozápadě země. Obě se starají o stovky farností, zdravotní střediska, sirotčince či teologický seminář v Kasikizi.

Při své letošní cestě po Tanzanii jsem navštívil dva chrámy – ve městě Tanga na severním pobřeží a pak katedrálu v Dar es Salaamu. V prvním případě šlo o velmi příjemné překvapení. O pravoslaví v Tanze jsem neměl žádné informace. Když jsem se vracel z katolického kostela – jedné z nejstarších budov v německé kolonialistické baště – všiml jsem si při focení v dálce typické byzantské věže.

Zájem mě přivedl k malému chrámu obklopenému parkem, ve kterém pár místních výrostků hrálo fotbal. Nově omítnutá stavba byla vedena v klasickém byzantském stylu, který svou jednoduchostí dobře zapadal do africké krajiny i prosté okolní výstavby. Byzantský styl přitom nemá upozorňovat na vnější kolonialistickou moc, ale spíše odráží celkový přístup Alexandrijského patriarchátu k africké misii.

Ten se snaží budovat africkou církev na patristických základech. Svatootcovská tradice prostupuje věroukou, bohoslužebnou praxí, pastýřskou péčí, spiritualitou a současně „vnějšími“ projevy od malování ikon, přes zpěv až po architekturu chrámů. Jejich dílčí členění na chrámovou loď, oltář a prestol odpovídá svatootcovskému pojetí církve jako obrazu světa (viditelný a neviditelný) a zároveň člověka (tělo – duše – nús), který účastí na bohoslužbě předkládá sebe – a skrze sebe celé stvoření – Bohu.

Základy pro církev prvních století zůstávají základy i pro církev století jednadvacátého. Takto budovaná církev pak do sebe přijímá různé národy světa s jejich vlastními kulturními zvyky. Promítnuto do architektury chrámu v Tanze: po jeho pravé straně se venku nachází kamenná křtitelnice. Nově pokřtění vstupují do budovy církve – zanechavše za sebou „starého člověka“ – , kde se „oblečeni v Krista“ sjednocují s Bohem. Svahilská liturgie je pak dalším střípkem v mozaice „byzantských“ liturgií světa. Přitom byzantismus zde není totožný s řeckou kulturou, ale znamená kulturu různých národů v jednom křesťanském světě – tak, jak se rozvíjela před stoletími (v tehdejší byzantské říši), i dnes.

Tyto úvahy se mně honily hlavou, když jsem si zvenku prohlížel onen malý – žel zavřený – chrám. Smířen s tím, že už se do něj nepodívám, prohodil jsem pár slov o anglických klubech s místními „fotbalisty“ a měl se k odchodu. Vtom ke mně přistoupila drobná žena a začala mi ve svahilštině cosi vysvětlovat. Pochopil jsem, že mi chce ukázat chrám. Spolu s jejími dětmi jsme vstoupili dovnitř. V prázdné lodi chyběly lavice, avšak interiér byl připraven na bohoslužbu – včetně podsvíčníků a bohoslužebných knih v oltáři. Škoda, že má úroveň svahilštiny se nezmohla na víc než na základní fráze. Ale aspoň mi na památku zůstala fotka z tohoto milého setkání.

Bližší kontakty jsem mohl navázat až v Dar es Salaamu. Místní chrám byl postaven původně pro pravoslavné přistěhovalce z Řecka, Blízkého východu a Indie. Postupně se ale do komunity věřících začlenili i zdejší černošští obyvatelé. Ti dnes tvoří duchovenstvo chrámu, ale věřící lid je stále velmi pestrý. Bohoslužebným jazykem proto vedle svahilštiny zůstává řečtina a angličtina.

Všechny zpěvy jsou vedeny v byzantském modu. Překvapila mě vysoká úroveň přednesu žalmistů. Jak jsem se později dozvěděl, část duchovních má za sebou studium v teologickém semináři v Nairobi. Ti nejnadanější jsou pak posíláni na pravoslavné fakulty v Evropě. Po svém návratu pak slouží v nesrovnatelně těžších podmínkách Afriky.


Při své návštěvě chrámu jsem se blíž seznámil s jedním z žalmistů – Samuelem. Přátelství umožnila angličtina. Samuel totiž pochází z Ugandy, kde je angličtina hlavním jazykem. Uprchl ze severu země, kde žil, před místními rebely, jejichž kruté praktiky zacházení s lidmi mi popisoval. V Tanzanii našel práci, stará se o chrám, zpívá ison (spodní hlas) na bohoslužbách a touží po studiu v Nairobi. Sám zatím nemá dostatek peněz, proto jsem mu slíbil, že mu nějaké pomůžu sehnat. Kdyby měl kdokoli zájem se k této formě pomoci přidat, neváhejte mě kontaktovat.

Pravoslaví v Tanzanii totiž potřebuje naši podporu. I přes dosavadní značnou službu církve jsou potřeby této země obrovské. Možností, kam zamířit naši pomoc, je mnoho. Ale nejúčinnější je cílená podpora konkrétních lidí, místních pravoslavných. Pravoslaví tvoří mezi zdejšími křesťanskými denominacemi menšinu, ale jedině ono může předat africkému kontinentu tradici původní, nerozdělené církve. A Afrika – na rozdíl od vyhořelé Evropy – má o ni živý zájem.