středa 11. prosince 2013
Posvátné kánony o vztahu biskupů k metropolitovi
Pravidlo 34. (apoštolské)
Biskupové každého národa musí míti svého prvního biskupa a uznávati jej jakožto hlavu a nesmí ničeho podnikati, co ty přesahovalo jejich pravomoc bez jeho schválení.
Pravidlo 9. (antiochijského sněmu)
V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v čele metropolie, který pečuje o celou oblast, neboť do metropolie přicházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl předním a aby ostatní biskupové bez něho nepodnikali ničeho zvláště důležitého.
Pravidlo 14. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
Jestliže některý biskup, klada za záminku provinění svého metropolity, před sněmovním vyšetřením odstoupí od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno dle zvyku v božském posvátném úkonu, o takovém svatý sněm stanovil: budiž svržen, bude-li pouze usvědčen, že odstoupil od svého metropolity a vytvořil rozkol. Neboť každý má znáti svou míru, a ani kněz nemá opomíjeti svého biskupa, ani biskup svého metropolitu.
pondělí 9. prosince 2013
Praktické rady pro duchovní život od sv. Theolepta z Filadelfie
Sv. Theoleptos z Filadelfie patří k méně známým autorům Filokalie.
Ve své době se ovšem těšil značné úctě, jak o tom svědčí např. slova jeho
přímého žáka, sv. Řehoře Palamy: „Slyšel jsi o Theoleptovi, jehož jméno značí
´inspirován Bohem´ a jenž je i za našich časů považován za opravdového teologa
a důvěrného vizionáře pravdy Božích mystérií – biskupa z Filadelfie či spíše
toho, jenž z Filadelfie jako z lampády osvěcoval svět.“ (Obrana svatých
hésychastů)
Předtím, než se stal biskupem, prožil Theoleptos pohnutý
život. Tento rodák z Nicey byl nejprve ženatý, ale manželství bylo rozvázáno a
Theoleptos byl ještě v poměrně mladém věku postřižen na mnicha. Jelikož –
stejně jako např. sv. Nikeforos Hesychasta – nesouhlasil s unií mezi pravoslavnou a
římskou církví, mocensky prosazenou byzantským císařem Michaelem VIII. a
uzavřenou v roce 1274 na Lyonském sněmu, byl režimem uvězněn. Po Michaelově
smrti však byl propuštěn na svobodu a v roce 1284 rukopoložen na biskupa v
maloasijské Filadelfii. I když se věnoval pastorační službě a správě eparchie,
byl zároveň vyhledávaným duchovním otcem.
V této krátké úvaze se proto zastavme u Theoleptových
myšlenek, týkajících se praktických otázek duchovního života, jak je zachytil
ve svém spise O vnitřním díle v Kristu a o mnišském povolání. Jsou míněny jako rady Ireně-Evlogii
Choumnaině, představené monastýru Krista Spasitele v Konstantinopoli. Můžeme je
však číst i jako aktuální pro naše dnešní potřeby věřících, usilujících o autentickou
pravoslavnou duchovnost.
O čtení Písma
Theoleptos radí obrátit se ke čtení Písma a děl svatých otců
kdykoliv, kdy začneme ochabovat v modlitbě (myšlena Ježíšova modlitba v srdci
člověka). V tu chvíli máme vzít do rukou knihu a pozorně číst vybrané pasáže. Četba
by neměla být letmá, ale mysl by naopak měla zkoumat hlubší význam slov. Jen
tak se čtenáři odkryje „duchovní poklad“ skrytý v jednotlivých textech. Proto
je vhodné při čtení ustávat a přemýšlet o přečteném textu, který se stává
postupně srozumitelným a zapamatovatelným. „Tak v tobě vzplane touha po uvažování
o Božích věcech, neboť ´roznícen jest oheň v přemyšlování mém´ (Ž 39, 4)."
Theoleptos, jehož styl oplývá různými příměry a metaforami, přirovnává čtení k
dobrému jídlu, které musíme nejprve podržet v ústech, než oceníme jeho chuť. „Tudíž
musíš ve své duši přemítat o posvátných textech, než obohatí a potěší mysl.
Řečeno s žalmistou: ´Jak jsou sladké dásním mým výmluvnosti tvé, nad med ústům
mým.´ (Ž 119, 103).“ Theoleptos dále doporučuje naučit se některé verše z
Evangelií nebo výroky svatých otců nazpaměť, což umožní o nich přemýšlet v jakékoli situaci – zejména během
nočního bdění. Velmi vhodné je také studovat životy svatých.
O zpěvu žalmů
Zpěv žalmů by měl být pronášen nízkým hlasem a s myslí
neustále pozornou k textu tak, aby ani jeden verš neuplynul bez porozumění.
Když se to přesto stane a nějaká pasáž unikne naší pozornosti, je lepší se
vrátit zpátky, než pokračovat ve čtení dál. Je klidně možné text zopakovat i několikrát,
hlavně abychom plně rozuměli tomu, co čteme. To nijak nebrání naší pozornosti
vůči Bohu, protože „mysl se může soustředit na zpěv a zároveň pamatovat na
Boha.“
O poklonách
Theoleptos radí nevynechávat poklony z osobního duchovního
života. Poklony jsou totiž ztělesněným obrazem pádu člověka do hříchu a skrze
ně vyjadřujeme naši zpověď z vlastní hříšnosti. Povstání naopak vystihuje
pokání a příslib Bohu, že povedeme ctnostný život. Theoleptos doporučuje
doprovodit každou poklonu vzýváním Ježíšova jména, abychom svým „pádem před
Pánem duší i tělem znovu obdrželi Boží milost pro duši a tělo.“
O chování v chrámu
Do chrámu bychom měli vcházet se sklopeným zrakem a s myslí
upřenou k Bohu. Měli bychom se vyhýbat všem planým řečem, stejně jako myšlenkám
rozptylujícím naše nitro. „Soustřeď svůj jazyk na zpěv a svou mysl na
modlitbu.“
Modlitbou radí Theoleptos doprovázet naše chování nejen v
chrámu, ale i v ostatním životě. Tato praxe „tříbí mysl, zbavuje lhostejnosti,
dodává mladistvou sílu duši a činí mysl pohotovější a dychtivější po duchovní
činnosti.“
pondělí 2. prosince 2013
Starci dnešní doby: Amfilochios (Makris) z Patmosu
Úryvek z knihy metropolity Kallista z Diokleie The Inner Kingdom (Vnitřní království):
Otec Amfilochios (†1970) byl igumenem monastýru Svatého Jana
Teologa na ostrově Patmos a později starcem pro společenství monašek, jež
založil nedaleko tohoto místa. Jeho povahu nejvíce charakterizovala jemnost,
vřelá náklonnost k lidem a tichá, přesto zřetelná radost. Jeho úsměv byl
plný lásky, ale zbavený veškeré sentimentality. Život v Kristu, jak ho
chápal, není těžkým břemenem, jež se má nést s mrzutou odevzdaností, ale
osobním vztahem, jež má být veden dychtivým srdcem. Vystupoval rázně proti jakémukoli
duchovnímu násilí a bezcitnosti. Bylo pro něj typické, že když umíral a měl
opustit sestry, o něž pečoval, naléhal na igumenku, aby na ně nebyla příliš
přísná: „Nechaly všeho ve světě jen, aby sem přišli. Nesmí být proto
nešťastné.“
Mám na něj zvláště dvě vzpomínky. Tou první byla jeho láska
k přírodě a zejména ke stromům. „Víte, že,“ říkával, „nám Bůh dal ještě
jedno přikázání, které není v Písmu? Je to přikázání Milujte stromy.“ Byl přesvědčen, že kdo nemiluje stromy, nemiluje
Krista. Když naslouchal zpovědím místních rolníků, jako epitimii jim dával za
úkol zasadit strom; a jeho prostřednictvím se tak mohly kdysi holé kopce na
Patmosu opět každé léto zazelenat.
Druhou vzpomínkou na tohoto starce je rada, kterou mi dal,
když jsem se měl jako nově vysvěcený kněz vrátit z Patmosu zpátky do Oxfordu,
kde jsem začínal učit na univerzitě. I když osobně na Západě nikdy nebyl, přesně
vnímal situaci pravoslaví v diaspoře. „Neboj se,“ trval na svém. „Neměj
strach z toho, že jsi pravoslavný. Že budeš často osamocen a vždycky
v menšině. Nedělej kompromisy, ale nikdy neútoč na jiné křesťany; nebuď
ani v defenzivě, ale ani agresivní; zkrátka buď sám sebou.“
úterý 19. listopadu 2013
Modlitební praxe podle sv. Nikefora Hesychasty
Nikeforos Hesychasta (někdy také nazýván Athoský, Samotář či
Mnich) byl prostým monachem na Svaté hoře Athos v druhé polovině 13. století,
kde se věnoval modlitebnímu životu v ústraní své kelie. Později byl za svůj
postoj proti politice císaře Michaela VIII., usilujícího o formální sjednocení
s latinskou církví, vězněn a poslán do vyhnanství. Velkou autoritu na
křesťanském Východě si vydobyl svým osobním příkladem a následně spisem O
bdělosti s strážení srdce, který koloval v mnoha opisech a patří dnes k
základním dílům hésychastické duchovní tradice. Zvláštní pozornost mu ve svých
výkladech věnuje i hlavní teolog hésychasmu, sv. Řehoř Palama: „Svatý Nikeforos
strávil mnoho let v tichosti a pokoji v těch nejizolovanějších částech Svaté
hory, kde se také věnoval shromažďování svatootcovských textů o bdělosti, aby
tuto praxi následně předal i nám.“ (Obrana svatých hésychastů)
Nikeforův spis je skutečně jakousi „malou Filokalií“ – tedy
antologií dosavadních patristických komentářů, vztahujících se k tématu
duchovního strážení srdce, které je předpokladem k dosažení hlubší modlitby.
Najdeme zde seřazeny výroky sv. Antonína, pouštních otců i pozdějších
mystických autorů od Jana Klimaka přes Izáka Syrského až po Simeona Nového
Teologa. Nikéforos chce tímto způsobem – „skrze napodobování našich otců“ –
zaučit své čtenáře ve „vědě věčného a nebeského života“, tedy nejvyššího
povolání, kterého je člověk schopen. Proto je mnišský život podle Nikefora
nazýván „vědou věd“ či „uměním všech umění“. Vede člověka k tomu jedinému
podstatnému: pokladu, ukrytému uvnitř lidského srdce (Mt 13, 44). Praktikováním
duchovní bdělosti a následnou modlitbou člověk poznává a přímo zakouší
„království nebeské, které je ve vás“ (L 17, 21).
Na závěr antologie pak Nikeforos přidává své osobní
rady, jak dospět k bdělosti srdce. Zachytil tak – podobně jako autor staršího
díla Tři způsoby modlitby (zde) – určitou praxi, jež je charakteristická
přesnou psychosomatickou metodou, vedoucí k vnitřnímu zklidnění, pokoji
(hésychia), čisté modlitbě a v konečném důsledku ke sjednocení člověka s
Bohem.
Tato metoda opět předpokládá vedení od zkušeného duchovního,
který křesťana provede všemožnými nástrahami, jež tento modlitební způsob
života skýtá (včetně vážných fyzických poruch). „Většina, pokud ne všichni,
dosáhla největšího z darů (tj. duchovního bdění – pozn. red.) skrze
učení. Jistě, někteří ho – aniž by byli vyučeni – obdrželi přímo od Boha díky horlivosti
svých snah a vroucnosti víry; ale co je vzácné, není ještě normou. Proto bychom
měli hledat neochvějného průvodce, pod jehož vedením se můžeme naučit, jak se
vypořádat s nedostatky a naopak se zveličováním, jež nám ponouká ďábel,
kdykoli se odkloníme od osy duchovní pozornosti. Neboť takovýto průvodce sám
prošel mnohými zkouškami a bude schopen nám tyto věci objasnit a zřetelně
vymezit naši duchovní cestu, po níž pak budeme moci pokojně kráčet.“
Nadto Nikeforos – jako jeden z mála – řeší i situaci, k níž
může rovněž dojít: totiž absenci duchovního vedení. Může se stát, že z
jakýchkoli důvodů není podobný zkušený průvodce k dispozici. Přesto by ho měl
věřící za všech okolností dál „horlivě hledat.“ A pokud ho ani potom nenajde,
radí Nikeforos následující: „Musíš se zříct všech pozemských vazeb, volat k Bohu
se zkroušeným duchem a slzami a dělat, co ti řeknu.“
Následuje vlastní Nikeforova metoda (či spíše metoda, kterou
převzal, písemně zachytil a předal dál).
V ní je lidská mysl, jež má dospět k pozornosti, těsně
navázána na dech člověka. Podle Nikefora je dech spjat přímo se srdcem,
duchovním a tělesným centrem organismu. Vdechováním se k srdci dostává vzduch
(moderní věda by řekla okysličená krev) a srdce se tak stává „zdrojem života a
tepla pro celé tělo.“ Skrze dech tedy může do srdce nakonec dospět i lidská
mysl tím, že se začne koncentrovat na jednotlivé vdechy a výdechy.
„Posaď se, soustřeď svoji mysl a veď ji dýchacím ústrojím,
jímž prochází tvůj dech až do srdce. Přinuť svoji mysl, aby taktéž sestoupila
spolu s vdechováním do srdce. Jakmile tam vstoupí, to co bude následovat, není
ani ponuré ani stísněné. Jako muž, který se po návratu z dlouhých cest domů
raduje ze setkání se svou ženou, je i mysl, konečně sjednocená s duší, naplněna
nepopsatelnou radostí.
Proto, můj bratře, cvič svoji mysl, aby srdce hned
neopouštěla, neboť nejdřív není ochotná zůstat takto sevřená a omezená. Ale
jakmile si jednou zvykne v srdci přebývat, nesnese už být mimo něj. Neboť
království nebeské je uvnitř nás a když mysl soustředí svou pozornost v srdci a
skrze čistou modlitbu hledá toto království, všechny vnější věci se jí stávají odporné
a protivné. Po té, co vstoupíš skrze svoji mysl do příbytku srdce, jak jsem tě
učil, vzdávej díky a slávu Bohu a raduj se v něm. Zůstávej neustále v této
praxi a ona tě naučí tomu, co ještě nevíš.“
Důležité je, že od vášní očištěná a soustředěná mysl po té,
co sestoupí do srdce, nezůstává prázdná. Není negována, ale naopak dochází
svého pravého smyslu, jenž jí byl dán při stvoření: oslavovat a kontemplovat
Boha. „Když je tvá mysl pevně usazena v srdci, nemůže v něm zůstávat mlčenlivá
a nečinná; neustále by měla opakovat a rozjímat o modlitbě: ´Pane Ježíši
Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou´ a nikdy by v tom neměla ustát. Neboť
tato modlitba chrání mysl od rozptýlení, činí ji odolnou vůči ďábelským útokům
a každým dnem zvyšuje lásku a touhu po Bohu.“
Na koncentraci, dech a sladění slov s tělesným rytmem
náročná psychosomatická technika, kterou Nikeforos Hesychasta ve svém spisu
doporučuje, však není výhradním způsobem, jak se modlit Ježíšovu modlitbu.
Svatí otcové nikdy nekladli důraz na tělesný postoj jako takový, ale spíše na
samotný fakt modlitby. Řehoř Palama, který si Nikefora jinak velmi považoval,
podotýká, že mysl nelze svázat s tělem absolutně, uzavřít ji do něho „jako do
nádoby“, neboť mysl je „netělesná“ – ale zároveň „nikoli zcela mimo nás,
protože je s námi sjednocená.“ Ježíšovu modlitbu lze tedy pronášet jak za
použití psychosomatické techniky (současní autoři i starci přitom zdůrazňují
podmínku duchovního vedení), tak zcela nezávisle na něm, v samotné mysli
člověka. To ostatně uznává i sám Nikeforos v závěru svého pojednání, když radí
těm, kdo si přes veškerou snahu nedokáží osvojit jím navržený způsob modlitby:
„I když naše rty mlčí, můžeme v tichosti vyslovovat modlitby, žalmy a další
věci. Vyžeň proto ze své mysli všechny myšlenky – a to dokážeš, když chceš – a
na jejich místo dosaď Ježíšovu modlitbu. Pokud v tom budeš nějakou dobu
pokračovat, jistě ti to otevře dveře do tvého srdce způsobem, jaký jsme ti
objasnili a jaký známe ze zkušenosti.“
pondělí 11. listopadu 2013
Tři způsoby modlitby
Byzantský spis Tři způsoby modlitby patří do
pokladnice pravoslavné duchovní literatury. Byl a je dosud čten v mnišských i
laických kruzích, kde slouží jako vodítko v modlitebním životě křesťana – ať už
samostatně či v rámci různých antologií, z nichž nejpoužívanější zůstává Filokalia.
Přibližně od čtrnáctého století začal být připisován sv. Simeonu Novému
Teologovi. I když se dosud nepodařilo jeho autora přesvědčivě určit, je možné,
že vzešel z okruhu Simeonových žáků a následovníků.
Spis je důležitý popisem psychosomatické modlitební
techniky, která se vžila na křesťanském Východě a používá se dodnes. Nutno
říct, že autor spisu není jejím původcem – pouze slovně zachytil dlouhodobou
praxi, která byla v mnišském prostředí běžná. Tato technika ovšem není cílem
sama o sobě, ale pouze prostředkem k dosažení jednoty s Bohem – tedy tím, co
východokřesťanská tradice nazývá theosí,
zbožštěním.
Křesťan tak svým modlitebním způsobem života odpovídá na
Boží milost, jež mu byla dána ve křtu a v dalších tajinách církve. S její
pomocí odkládá „starého člověka“, který se od Boha odvrátil, a opět vstupuje do
obnoveného vztahu Boho-lidské jednoty. Celá jeho bytost – tedy i tělo – je
prostoupena touto metanoiou, obratem od světa k Bohu, od stvoření ke
Stvořiteli.
Z toho důvodu přibližuje autor spisu jednotlivé fáze
v(ý)stupu do obecenství s Bohem. Nejprve je potřeba zbavit se vášní, jež nás poutají ke světu, znemožňují duchovní
nazírání a zabraňují Boží přítomnosti. Od vášní očištěná a soustředěná mysl pak
bdí nad srdcem, které je centrem člověka a v němž dochází k vlastnímu poznání
Boha. Zklidněná mysl začne pociťovat skutečnou touhu po Bohu, kterou je možné
naplnit „zpěvem žalmů“ či šířeji – oslavou Boha. Posílena touto touhou, dokáže
mysl odhánět všechny rušivé myšlenky, které mohou ještě „kroužit kolem“ srdce.
Neustálou pozorností tak mysl ochraňuje srdce, jež je připraveno na další
stupeň duchovního života – modlitbu.
Autor rozeznává tři druhy modlitby. U prvního pozvedá člověk
hlavu k nebesům a naplňuje mysl ušlechtilými představami božského světa. U
druhého rovněž odhlíží od stvoření, ale poutá svou pozornost k nitru, myšlenkám
a slovům modlitby. Ani jeden ze způsobů, jak píše autor, ovšem nevede k pravému
poznání Boha a naopak ústí do sebeklamu, pýchy a iluze. Pouze ten, kdo dokáže
očistit svou mysl od všech vášní, myšlenek a obrazů, může přistoupit k
autentické modlitbě, jež nasměrovává
člověka k poslednímu stádiu duchovního života – setkání s Bohem tváří v tvář.
Ocitujme tedy onu slavnou pasáž, týkající se právě modlitby:
Posaď se do rohu své kelie a dělej, co ti řeknu. Zavři
dveře a zbav se ve své mysli všeho bezcenného a pomíjivého. Nech spočinout svou
bradu na hrudi a zaměř svůj fyzický pohled spolu s myslí doprostřed břicha.
Zadržuj vdechování skrze své chřípí a prohledávej myslí své nitro, dokud
nenajdeš místo srdce, v němž spočívají všechny mohutnosti duše. Zpočátku v něm
objevíš temnou a neproniknutelnou hustotu. Později, když vytrváš a budeš tento
postup cvičit dnem i nocí, v něm najdeš jakoby zázrakem neutuchající radost.
Jakmile dosáhne mysl srdce, najednou uvidí věci, o kterých až dosud nic
nevěděla. Uvidí v něm otevřený prostor a spatří samu sebe duchovně osvícenou a
obdařenou rozlišováním. Od této chvíle, když se náhle z jakékoli strany objeví
rozptylující myšlenka, je myslí ihned zapuzena a zničena ještě předtím, než se
stačí zformovat a dotvořit. To se děje pomocí vzývání Ježíšova jména. Od tohoto
bodu dále začne mysl klást odpor démonům a podněcujíc přirozený hněv vůči svým
duchovním nepřátelům, pronásleduje je a poráží. Vše ostatní se s Boží pomocí
naučíš sám tím, že budeš strážit svoji mysl a uchováš ve svém srdci Ježíše. Jak
praví přísloví: „Posaď se ve své kélii a ta tě všemu naučí.“
Psychosomatická technika zde popsaná se odvíjí od tělesného
postoje. Člověk praktikující Ježíšovu modlitbu má nejprve sklonit hlavu a
ustálit svůj pohled doprostřed svého těla. Poté má zklidnit a zpravidelnit svůj
dech a začít soustředit se na činnost mysli. V tomto usebrání mysl prozkoumává
nitro člověka a hledá v něm tělesné, duševní a zároveň duchovní centrum –
srdce. Poté, co vstoupí mysl do srdce, začíná se modlit Ježíšovu modlitbu,
která chrání před rozptylujícími myšlenkami, odhání zlé duchy a umožňuje
setkání s pravým Bohem.
Ježíšova modlitba přivádí člověka do posledního stádia
duchovního života – nazírání Boží slávy. To autor přirovnává ke zkušenému věku
stáří, v němž je dosavadní úsilí člověka završeno a celá životní pouť již
dospěla ke svému cíli. Člověk konečně dosáhl „plného lidství“ a nachází se v
„dokonalém stavu“. Pozdější
hésychastická tradice – zejména u sv. Řehoře Palamy – na toto učení naváže
svojí teologií o nestvořených Božích energiích, na kterých má člověk – skrze
modlitbu – svou účast. Tato teologie se ovšem opírala o každodenní mnišskou
praxi a vycházela z žité zkušenosti jednoty člověka s Bohem.
Ačkoli bylo praktikování Ježíšovy modlitby u hésychastů
často spjaté s psychosomatickou technikou, popsanou v tomto spisu, nutno říct,
že se na ni neomezuje zcela. Jiní autoři nejdou ve svých popisech do takových
podrobností a někteří naopak zdůrazňují, že Ježíšovu modlitbu lze v plnosti
praktikovat, aniž by člověk užíval jakékoli fyzické metody. V čem se však
všichni shodují je, že každý křesťan by měl mít vedení od zkušeného duchovního,
který ho provede všemi nástrahami, jež při tomto způsobu modlitby nastávají.
I sám autor spisu zmiňuje trojí úctu, jež je zapotřebí mít
jako podmínku před tím, než přistoupíme k modlitbě: úctu k Bohu, ke svému
duchovnímu otci a ke všem lidem a materiálním věcem. Pouze tak budeme schopni
vejít do reality Božího království, jež se nám otvírá již zde na zemi.
středa 2. října 2013
Ct. Maxim Vyznavač - Čtyři sta kapitol o lásce (2)
11. Všechny ctnosti podporují
mysl ve snaze o božskou lásku, ale nade všechny tak činí čistá modlitba. Pomocí
ní jsou mysli dány křídla, aby mohla vyjít vstříc Bohu a stát se cizí všem
věcem.
12. Když je mysl skrze lásku
uchvácena božským poznáním a v opouštění stvoření dosahuje vnímání Boží
nekonečnosti, potom podle božského Izaiáše přichází v úžas
z uvědomění si vlastní nízkosti a pronáší s přesvědčením prorokova
slova:
Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a
mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina
zástupů.
13. Ten, kdo miluje Boha, nemůže
než milovat rovněž každého člověka jako sebe sama, i když ho netěší vášně těch,
kdo ještě nejsou očištěni. Když pak vidí jejich obrácení a nápravu, raduje se
nespoutanou a nevyslovitelnou radostí.
14. Vášnivá duše je nečistá, plná
myšlenek na chtíč a nenávist.
15. Ten, kdo kráčí po stopě
nenávisti ve svém srdci, přes všechny viny vůči komukoli, odcizuje se cele
lásce k Bohu, protože láska k Bohu nijak nepřipouští nenávist
k člověku.
16. „Milujete-li mne“, říká
Pán, „budete zachovávat má přikázání“ a „to je mé přikázání, abyste se milovali
navzájem.“ Tudíž, ten, kdo nemiluje svého bližního, nezachovává přikázání, a
ten, kdo nezachovává přikázání, není schopen milovat Pána.
17. Blahoslavený je ten, kdo se naučil milovat všechny stejně.
18. Blahoslavený je ten, kdo se neoddává pomíjitelným a přechodným věcem.
19. Blahoslavená je mysl, která přesáhla všechna
jsoucna a ustavičně se raduje v božské kráse.
20. Ten, kdo vyhovuje touhám těla a nevraží vůči
svému bližnímu kvůli pomíjejícím věcem – takový člověk slouží spíše tvorstvu
než Stvořiteli.
pondělí 26. srpna 2013
Pravoslaví v Tanzanii
Tanzanie je překrásná, Bohem
obdarovaná země. Na západě trojice velkých afrických jezer Victoria, Tanganyika
a Nyassa, uprostřed několik národních parků, na východě pak nekonečné pláže
Indického oceánu. A Kilimandžáro, samozřejmě.
Svatí otcové umísťovali biblický
Ráj do míst za Etiopií, jež je napájena z jeho bohatých vod (viz např. sv. Řehoř
Sinajský ve spise O přikázáních a naukách...). Pokud bychom tento názor
promítli do dnešních map, pak rajské zemi odpovídá oblast mezi Ugandou, Keňou a
právě Tanzanií – tedy etnicky a kulturně kompaktní část Afriky, rozdělená uměle
po první světové válce kolonialistickými velmocemi Velké Británie a Německa.
Přírodní bohatství je pro Tanzanii
hlavní devizou – s ohledem jak na turistiku, tak na mezinárodní obchod, vázaný na
tropické zemědělství či ložiska diamantů, zlata a zemního plynu. Přesto většina
obyvatel dosud žije v nesmírné bídě. Ještě v 80. letech minulého století
patřila Tanzanie k pěti nejchudším zemím světa – zásluhou necitlivé vlády výše
zmíněných kolonizátorů a následně od 60. let socialistických zásahů prezidenta
Julia Nyerereho, jež vedly k totálnímu kolapsu země. Několik málo desetiletí
nestačilo na to, aby se Tanzanie hospodářsky vyrovnala byť jen svému
bezprostřednímu sousedu, Keni.
V této nelehké situaci zastávají
důležitou roli náboženské instituce (v Africe obecně se ateismus vyskytuje
zcela minimálně), jež přispívají k důstojnějším podmínkám života. Mezi tradiční
patří i pravoslavná církev, jež se těší určité úctě jednak díky své nesvázanosti
s koloniální mocí a jednak díky své dlouhodobé přítomnosti v zemi. To ji činí
důvěryhodnou jak oproti „starým“ evropským církvím, tak oproti současným
evangelikálním hnutím, rychle se šířícím po celém kontinentu.
Pravoslaví je v Tanzanii přítomno
od počátku dvacátého století (tedy nedlouho po katolictví a protestantismu)
zásluhou zejména řeckého kněze Nikodema Sarikase, který sem přišel po svém
působení z Jižní Afriky. Jeho pastýřská činnost se vztahovala jak na tradiční
pravoslavné věřící (řecká, indická či arabská komunita), tak na neofyty z
černošského obyvatelstva. Z centra v Dar es Salaamu se v 50. letech stala
metropolie Iranopolis (což je řecký překlad „Místa/města míru“), která pod svou
jurisdikci zahrnovala celou (tehdejší) Tanganiku, Ugandu a Keňu.
Dnes se v Tanzanii (název
odkazuje ke sjednocení Tanganiky a Zanzibaru v roce 1964) nacházejí dvě
metropolie – Iranopolisu a Mwenzy. První spravuje oblast na východě, druhá pak
na severozápadě země. Obě se starají o stovky farností, zdravotní střediska,
sirotčince či teologický seminář v Kasikizi.
Při své letošní cestě po Tanzanii
jsem navštívil dva chrámy – ve městě Tanga na severním pobřeží a pak
katedrálu v Dar es Salaamu. V prvním případě šlo o velmi příjemné
překvapení. O pravoslaví v Tanze jsem neměl žádné informace. Když jsem se
vracel z katolického kostela – jedné z nejstarších budov
v německé kolonialistické baště – všiml jsem si při focení v dálce
typické byzantské věže.
Zájem mě přivedl k malému
chrámu obklopenému parkem, ve kterém pár místních výrostků hrálo fotbal. Nově
omítnutá stavba byla vedena v klasickém byzantském stylu, který svou
jednoduchostí dobře zapadal do africké krajiny i prosté okolní výstavby.
Byzantský styl přitom nemá upozorňovat na vnější kolonialistickou moc, ale
spíše odráží celkový přístup Alexandrijského patriarchátu k africké misii.
Ten se snaží budovat africkou
církev na patristických základech. Svatootcovská tradice prostupuje věroukou,
bohoslužebnou praxí, pastýřskou péčí, spiritualitou a současně „vnějšími“
projevy od malování ikon, přes zpěv až po architekturu chrámů. Jejich dílčí
členění na chrámovou loď, oltář a prestol odpovídá svatootcovskému pojetí
církve jako obrazu světa (viditelný a neviditelný) a zároveň člověka (tělo –
duše – nús), který účastí na bohoslužbě předkládá sebe – a skrze sebe celé
stvoření – Bohu.
Základy pro církev prvních
století zůstávají základy i pro církev století jednadvacátého. Takto budovaná
církev pak do sebe přijímá různé národy světa s jejich vlastními
kulturními zvyky. Promítnuto do architektury chrámu v Tanze: po jeho pravé
straně se venku nachází kamenná křtitelnice. Nově pokřtění vstupují do budovy
církve – zanechavše za sebou „starého člověka“ – , kde se „oblečeni
v Krista“ sjednocují s Bohem. Svahilská liturgie je pak dalším
střípkem v mozaice „byzantských“ liturgií světa. Přitom byzantismus zde
není totožný s řeckou kulturou, ale znamená kulturu různých národů
v jednom křesťanském světě – tak, jak se rozvíjela před stoletími (v
tehdejší byzantské říši), i dnes.
Tyto úvahy se mně honily hlavou,
když jsem si zvenku prohlížel onen malý – žel zavřený – chrám. Smířen
s tím, že už se do něj nepodívám, prohodil jsem pár slov o anglických
klubech s místními „fotbalisty“ a měl se k odchodu. Vtom ke mně
přistoupila drobná žena a začala mi ve svahilštině cosi vysvětlovat. Pochopil
jsem, že mi chce ukázat chrám. Spolu s jejími dětmi jsme vstoupili
dovnitř. V prázdné lodi chyběly lavice, avšak interiér byl připraven na
bohoslužbu – včetně podsvíčníků a bohoslužebných knih v oltáři. Škoda, že
má úroveň svahilštiny se nezmohla na víc než na základní fráze. Ale aspoň mi na
památku zůstala fotka z tohoto milého setkání.
Bližší kontakty jsem mohl navázat
až v Dar es Salaamu. Místní chrám byl postaven původně pro pravoslavné
přistěhovalce z Řecka, Blízkého východu a Indie. Postupně se ale do
komunity věřících začlenili i zdejší černošští obyvatelé. Ti dnes tvoří
duchovenstvo chrámu, ale věřící lid je stále velmi pestrý. Bohoslužebným
jazykem proto vedle svahilštiny zůstává řečtina a angličtina.
Všechny zpěvy jsou vedeny
v byzantském modu. Překvapila mě vysoká úroveň přednesu žalmistů. Jak jsem
se později dozvěděl, část duchovních má za sebou studium v teologickém
semináři v Nairobi. Ti nejnadanější jsou pak posíláni na pravoslavné
fakulty v Evropě. Po svém návratu pak slouží v nesrovnatelně těžších
podmínkách Afriky.
Při své návštěvě chrámu jsem se
blíž seznámil s jedním z žalmistů – Samuelem. Přátelství umožnila
angličtina. Samuel totiž pochází z Ugandy, kde je angličtina hlavním
jazykem. Uprchl ze severu země, kde žil, před místními rebely, jejichž kruté
praktiky zacházení s lidmi mi popisoval. V Tanzanii našel práci,
stará se o chrám, zpívá ison (spodní hlas) na bohoslužbách a touží po studiu
v Nairobi. Sám zatím nemá dostatek peněz, proto jsem mu slíbil, že mu
nějaké pomůžu sehnat. Kdyby měl kdokoli zájem se k této formě pomoci
přidat, neváhejte mě kontaktovat.
Pravoslaví v Tanzanii totiž
potřebuje naši podporu. I přes dosavadní značnou službu církve jsou potřeby
této země obrovské. Možností, kam zamířit naši pomoc, je mnoho. Ale
nejúčinnější je cílená podpora konkrétních lidí, místních pravoslavných.
Pravoslaví tvoří mezi zdejšími křesťanskými denominacemi menšinu, ale jedině
ono může předat africkému kontinentu tradici původní, nerozdělené církve. A
Afrika – na rozdíl od vyhořelé Evropy – má o ni živý zájem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)





