Archimandrita Zachariáš: Slovo útěchy v pandemii

Archimandrita Zachariáš, duchovní žák starce Sofronije, je autorem řady teologických děl a hlavně vyhledávaným rádcem v praktických otázkách duchovního života. Z jeho delšího textu pro web Pemptousia vybírám stěžejní pasáže. 

Svatí otcové viděli ve všech věcech, které se kolem nich odehrávaly, Boží dobrotu a láskyplnou péči. Ve 4. století došlo v egyptské poušti k podobné epidemii jako dnes, která zahubila víc než třetinu mnichů. A otcové říkali, že „Bůh sklízí duše pro své království” a nezakolísali ve víře. Sám Pán mluví v evangeliu o posledních dnech, o zkouškách a utrpeních, kterými svět projde před Jeho druhým příchodem. V Jeho slovech však nerozeznáváme ani morbidní smutek, ani zoufalství. Pán, který se modlil v Getsemanské zahradě v potu krve za spásu celého světa, říká, že když uvidíme strašlivé věci, které budou předcházet Jeho druhému příchodu, měli bychom zvednout hlavu, protože naše vykoupení je blízko (srov. Lukáš 21, 28). Někteří lidé mi říkají: „Ať nám Bůh podá svou pomocnou ruku.” Ale přesně to, co se nyní děje, je onou Boží rukou. Bůh touží po naší spáse a pracue s ní „v různých dobách a různými způsoby” (Žid. 1, 1). Tento virus může být prostředkem, který Bůh používá k tomu, aby přivedl mnohé k sobě a k pokání a aby sklidil mnoho připravených duší pro své věčné Království. Proto pro ty, kdo se odevzdají a svěří Boží prozřetelnosti, všechno přispívá k jejich dobru: „Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8, 28).

Není tedy namístě nějaké morbidní zděšení. Neměli bychom také bránit vládním nařízením, které mají omezit šíření lidského utrpení. Bylo by špatné vystupovat proti úřadům. Měli bychom dělat to, co vláda říká, protože po nás nechce, abychom popírali svoji víru. Pouze nás žádá, abychom podnikli několik opatření ke společnému prospěchu všech lidí, aby tato zkouška odezněla. A to není vůbec nepřiměřené. Někteří to berou příliš konfesně, pozvedají vlajky a hrají si na mučedníky a vyznavače. Pro nás není pochyb: jednoduše se podřídíme vládním nařízením. (…)

Takový je Kristův étos, který zjevil Bůh v Jeho pozemském životě a takové je apoštolské přikázání, které jsme přijali: „Buďte podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a poslouchejte je. Buďte vždy hotovi jednat dobře. Nikoho nepomlouvejte, nepřete se, buďte mírní a vždycky se ke všem chovejte vlídně.“ (Tit. 3, 1–2); a „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím…“ (1. Petr. 2, 13–14). Když neposloucháme naše vládce, kteří toho po nás nechtějí zas tak moc, jak poslechneme Boha, který nám dal Boží zákon – mnohem vytříbenější než lidské zákony? (…)

Požádá-li nás vláda, abychom přestali sloužit bohoslužby, tak se jednoduše podřiďme a velebme Boží prozřetelnost. Kromě toho nám to připomene starou tradici palestinských Otců: ti na Syropostní neděli odešli po vzájemném odpuštění do pouště na čytřicet dnů, které strávili bez svaté liturgie. Pouze se postili a modlili, aby se připravili na návrat. Vrátili se na Květnou neděli, aby zbožně oslavovali Umučení a Vzkříšení Páně. Naše současné okolnosti nás tedy nutí znovu žít to, co už existuje v lůně církve. To znamená, že nás nutí žít více hesychastickým způsobem životem, s intenzivnější modlitbou, která však nahradí nedostatek svaté liturgie a připraví nás, abychom s větší touhou oslavili Utrpení a Vzkříšení Pána Ježíše. Tímto proměníme mor v triumf hesychasmu. Každopáně cokoli Bůh dopouští v našem životě, pochází z Jeho dobroty a slouží pro blaho člověka. Protože Bůh nechce, aby bylo Jeho stvoření ublíženo. 

A pokud budeme připraveni o svatou liturgii na delší dobu, můžeme to vydržet. Co přijímáme v liturgii? Účastníme se Těla a Krve Kristovy, které jsou naplněny Jeho milostí. Je to pro nás velká čest a výsada, ale Boží milost přijímáme také mnoha jinými způsoby. Když praktikujeme hesychastickou modlitbu, zůstáváme v Boží přítomnosti s myslí v srdci a vzýváme svaté jméno Kristovo. Božské jméno nám přináší Kristovu milost, protože je neoddělitelné od Jeho osoby a vede nás do Jeho přítomnosti. Tato spásná Kristova přítomnost nás očišťuje od našich přestoupení a hříchů, obnovuje a osvěcuje naše srdce, aby v něm mohl být vytvořen obraz Boha, našeho Spasitele, Ježíše Krista. 

Pokud nebudeme mít letos Paschu, nezapomeňme, že každý kontakt s Kristem je Paschou. Přijímáme Boží milost ve svaté liturgii, protože je v ní přítomen Pán Ježíš. On vykonává svatou tajinu a zároveň je Tím, kdo je udělován věřícím. Když však vzýváme Jeho jméno, vstupujeme do téže Kristovy přítomnosti a přijímáme tutéž milost. Pokud jsme tedy zbaveni liturgie, vždy máme Jeho jméno, nejsme zbaveni Pána. Navíc máme také Jeho slovo, zejména Jeho evangelium. Pokud Jeho slovo přebývá nepřetržitě v našem srdci, pokud ho studujeme a modlíme se s ním, pokud se stane naším jazykem, kterým hovoříme s Bohem tak, jak mluvil On k nám, pak opět budeme mít milost Pána. Protože jsou Jeho slova slovy věčného života (Jan 6, 68) a protože je vykonáváno totéž tajemství, přijímáme Jeho milost a jsme posvěcováni.

Navíc pokaždé, když projevíme laskavost vůči svým bližním, potěšíme Pána, který nás odmění svou milostí. To je další způsob, jak můžeme žít v Jeho přítomnosti. Můžeme obdržet Jeho milost skrze půst, almužnu a každý dobrý skutek. Pokud jsme nuceni neshromažďovat se v chrámu, můžeme být duchovně sjednoceni právě v těchto svatých ctnostech. Vše, co děláme pro Boha, je liturgií, protože to slouží naší spáse. Liturgie je velkou událostí života církve, kdy věřící mají možnost vyměnit své malé životy za bezmezný život v Bohu. Síla této události však závisí na přípravě, kterou provádíme dříve, skrze všechny věci, které jsme zmínili – skrze modlitbu, dobré skutky, půst, lásku k bližnímu a pokání.

Proto, moji drazí, není nutné činit heroická provolání proti vládě za její preventivní opatření, která jsou prijímána pro dobro všech lidí. Neměli bychom ale ani zoufat, nýbrž moudře rozmýšlet způsoby, jak neztratit živou komunikaci s Kristem. Nic nám nemůže ublížit, musíme být jen po určitou dobu trpěliví.  A Bůh uvidí naši trpělivost, odstraní každou překážku, každé pokušení a znovu uzříme úsvit radostných dnů a oslavíme naši společnou naději a lásku, které máme v Kristu Ježíši.

Zdroj 

Mohou se zavřít chrámy?

Krátké zamyšlení nad současnou situací od archimandrity Vasiliose Bakoyannise – teologa, kazatele, autora více než padesáti knih s širokým tematickým záběrem.

V 19. století se dostal ekumenický patriarcha Dionýsios do ostrého sporu se sultánem, který omezil jeho pravomoci a další věci. A sultán byl neústupný! Jak reagoval patriarcha? Nařídil zavřít všechny chrámy.

To znamená, že na jeho příkaz (!) nebylo v roce 1890 dovoleno sloužit ani liturgie, ani žádné jiné bohoslužby. Jednalo se o akt smutku v nastalé situaci.

Takže jestliže pro to existuje důvod, mohou být chrámy zavřené. A současná pandemie je vážným důvodem!

Konec konců 80. pravidlo Páto-šestého sněmu „trestá“ věřící – laiky i duchovní – za to, když bez vážného důvodu absentují v chrámu po tři neděle za sebou. Takže pokud existuje vážný důvod, můžou absentovat další tři neděle. A opět: pandemie je vážný důvod!

Ano, naši otcové a praotcové se během epidemií (cholery a dalších nemocí) utíkali do chrámu. Ale kdo tak činil? Ti, kdo byli zdraví. Nemocní zůstávali v izolaci!

Jenže my dnes nevíme, kdo má a kdo nemá koronavirus, takže bychom měli být všichni v karanténě, abychom se nestali vrahy!

Někteří říkají: „Když máte víru, nic se vám nestane.“ Ale kdo má víru? Kdo z věřících by se odvážil bez ochrany navštívit nemocného s koronavirem? Kdo?

Taky říkají: „Dokonalá láska zahání strach.“ (1. Jan 4, 18) Ne jenom láska, ale dokonalá láska.

Jenže kdo má takovou lásku, myslí nejdřív na druhé a potom na sebe. Takže mu jde v prvé řadě o to, aby druzí neonemocněli, a teprve potom řeší sebe. A opět, kdo má takovou dokonalou lásku?

Takže strach je v každém z nás, dokonce i v těch, kteří říkají, že se nebojí.

Říkají: „Bůh nás ochrání.“ Jak si mohou být tak jistí? Měli bychom si uvědomit to, co říkával jeden starec: „Nemáme Boha v kapse.“

Zesilme tedy naše modlitby k předobrému a všemohoucímu Bohu, aby ochránil náš národ a celý svět od tohoto „pokušení“.

Zdroj

Arcibiskup Anastasios: Pandemii porazí solidarita

Arcibiskup tiranský Anastasios je bezesporu velkou duchovní autoritou v současném pravoslavném světě. Výčet jeho aktivit by byl dlouhý – od práce s mládeží v padesátých a šedesátých letech přes dlouhodobé misijní působení v Africe až po vyučování na univerzitách a teologickou činnost. Po pádu komunismu byl povolán do Albánie, kde prakticky z ničeho vybudoval živou místní církev. Vladyka poskytl nedávno webu Pemptousia rozhovor, v němž se vyjádřil k současné pandemii nemoci COVID-19. Vybírám z něho některé myšlenky:

Také v Albánii se přizpůsobujeme vládním příkazům a pokynům lékařských úřadů. Po diskuzi s členy Posvátného synodu jsme rychle učinili patřičná rozhodnutí týkající se liturgických, vzdělávacích, katechetických a charitativních služeb naší církve. Během svého dlouhého života jsem se naučil s pomocí Boží hledat cestu ven z útrap.

Nenese povinná sociální distance, kterou musí nyní občané podstupovat, určité rysy mnišství?

Je třeba připomenout, že pravoslavné mnišství, o kterém hovoříte, je inspirováno třemi základními principy: poslušností, čistotou a chudobou. Z této velké tradice bychom si mohli osvojit například poslušnost: poslušnost vůči těm, kdo se zabývají krizí, poslušnost vůči odborníkům pracujícím na léčbě a výzkumu nemoci, poslušnost vůči příkazu „zůstat doma“. Ať se náš domov stane naší poustevnou. Není to lehké. Nebezpečí konfliktu a sporů vyplývajících z omezení je stále přítomné. Když zůstáváme doma, nenechme se izolovat. Podpořme se navzájem slovy, láskyplným tichem, veselou náladou.

Musíme však dbát o to, abychom neomezili své zájmy jen na vlastní rodinu. Mnoho lidí čelí větším obtížím. Moderní elektronická média nám umožňují být jim nablízku. Musíme se zapojit do boje, abychom vyhnali strach, který nad námi visí. Nakonec se v našem každodenním životě staneme umírněnějšími. Vaše zmínka o mnišství mi připomíná obdivuhodnou definici z Filokalie: „Mnich je ten, kdo je odloučen ode všech a zároveň spojen se všemi“.

Jak můžeme bojovat proti neustálému strachu, který přišel s pandemií?

Strach je opravdu velmi nebezpečný rádce. Vniká do našich myšlenek a naší vůle mnoha různými způsoby a podrývá naši vytrvalost. Věřím, že syndromu strachu lze čelit vírou v Boha lásky a přímým praktikováním lásky. Jak řekl svatý Jan: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání“ (1. Jan 4:18). Jako křesťané věříme, že nás Boží přítomnost osvobozuje od všech strachů: „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi,“ říká žalmista. A básník Ioannis Polemis dodává: „Neboj se toho, kdo založil svou naději na víře; v životě jsem ho viděl bojovat, ale nikdy jsem ho neviděl poraženého.“

I když někdo překoná úzkost z viru, může mít pochmurné myšlenky týkající se budoucnosti ekonomiky. Jak tomu můžeme čelit?

Například tím, že nedovolíme, aby tyto chmury ovládly naši mysl. Ten problém samozřejmě existuje. Pandemie nejen šíří nemoc, ale také způsobuje širší ekonomické potíže. Je to zvláště katastrofální pro země, které nedávno prošly finanční krizí, jako je Řecko, a pro země s omezeným hospodářstvím, jako je Albánie. Doufáme, že všechny vlády učiní správná rozhodnutí. Bohatší země by měly pomáhat chudším, kde budou ekonomické a sociální problémy, které pramení z krize, naléhavější. Globální držitelé bohatství – nadnárodní korporace, skupiny, organizace, nadace, jednotlivci – by měli jednat s velkorysostí.

V tuto chvíli jako by nám koronavirus radil: „Podívejte se znovu na hodnoty a typ humanismu, kterými se chlubíte. Vy, všichni lidé, jste jedna rodina.“ Pokud jde o léčbu a řešení nového ohniska pandemie, žádná země nemůže uspět sama. Stejný princip by měl platit i při překonávání hospodářské krize. Tuto jistotu samozřejmě podkopávají různé individuální, sociální a národní zájmy. Osobně věřím, že pravda má svou vlastní dynamiku, a to jak ve vědě, tak ve společenském životě, a nakonec převládne.

Pomohly zkoušky, kterým nyní procházíme, k probuzení solidarity? A vydrží to do budoucna?

Velké katastrofy přinášejí úžasné ctnosti vycházející z hlubin svědomí našich lidí – vlastnosti, jako jsou slušnost, solidarita a sebeobětování. Jak vidíte, DNA našich lidí, ovlivněná křesťanskou vírou, v sobě soustředila jedinečné hodnoty. Často si všímám, že skutečným nepřítelem jakékoli formy míru není válka, ale egocentrismus – osobní, rasový, etnický a náboženský. A protilátkou je solidarita inspirovaná láskou, jejíž naplnění bylo zjeveno v Kristu. Rozkvět solidarity je nadějí. Jak dlouho ale vydrží, nevím. Jsem však přesvědčen, že všichni jsme povinni usilovat o podporu univerzálních křesťanských hodnot.

(…)

V dobách zkoušek hledá lidská duše spontánně útočiště před bolestí, hledá ochranu a útěchu v náboženské víře. Pro ty z nás, kteří věříme, není člověk tvůrcem sebe sama. Existuje nejvyšší realita. A tou je pro křesťany nepředstavitelné, a přesto existující Bytí, trojjediný Bůh lásky. Jeho vztah k lidstvu se nemění a On nám dal právo požádat Ho o pomoc „v každé době“ a zvláště v dobách „nebezpečí a zármutku“. Náboženská zkušenost je lidstvu vrozená. Stejně jako voda existuje ve všech živých organismech v různých formách, tak náboženství existuje ve všech civilizacích světa. Existuje ve své známé formě, nebo jako vodní pára v atmosféře lhostejných nebo nenáboženských společenství. Víra, která se, zdá se, vynořuje z hlubin křesťanského vědomí, určitě pomůže lidem vypořádat se se strachem generovaným pandemií. Ti z nás, kteří mají dar víry, by o něj měli pečovat, s pokorou, skrze studium a modlitbu, a prosit, stejně jako učedníci, „Pane, dej nám více víry“. Víra je nejúčinnější protijed na jakýkoli druh strachu. Nezapomínejme ale ani na modlitby za ty, kteří mají s vírou problémy. To je povinnost lásky a úcty k jejich hledání.

S blížícími se Velikonocemi se pokusme žít hlouběji naši křesťanskou zkušenost, která vede od bolesti Kříže k oslavě Vzkříšení. Potom i v našich srdcích zazáří požehnaná Pascha světlem pokoje a naděje.

Celý rozhovor najdete zde.

Paschální poselství ekumenického patriarchy Bartoloměje

Velký půst se opět uzavřel… Vstupujeme do Svatého týdne s lítostí a pokorou, neboť jsme prošli postním obdobím, které bylo odlišné od těch předchozích. Pandemie nového koronaviru změnila náš každodenní i církevní život. Chrámy jsou pro věřící zavřené. Nemohou okusit posvátné chuti Eucharistie. Nemohou vidět tváře svých bratrů a sester v Kristu. Jsou připraveni o jímavé bohoslužby a vůni kadidla. To vše vyvolává pocit odcizení. Zůstáváme ve svých domovech, abychom se uchránili od smrtícího viru; přesto nám chybí „domov Otce“, ve kterém se cítíme nejen „doma“, ale který je také „naším domovem“.

Přesto jsme museli učinit bolestné rozhodnutí a rozšířit tato pravidla na Svatý týden. Kvůli ochraně každého bez výjimky (…) Ujišťuji vás, že neexistoval žádný jiný způsob. V této kritické době pandemie navrhují lékaři a vědci povinná opatření vynucovaná státem. Také my musíme přispět k ochraně svých bližních. Modlíme se k Bohu lásky, lékaři našich duší a těl, aby posílil nemocné v jejich utrpení a byl oporou v obtížné práci lékařům, zdravotním sestrám a všem, kdo se obětavě snaží tento obrovský problém vyřešit. Tato bezprecedentní krize odhalila sílu a hodnotu lásky a solidarity, které překračují všechny lidské standardy a nesou pečeť Boží milosti.

Musíme uznat a přijmout, že tato opatření neovlivňují naši víru. V životech našich věřících nijak nesnižují ústřední význam chrámu a posvátných služeb. Tato dočasná omezující opatření nejsou rozhodnutími proti církvi. Netýkají se naší identity jako věřících, nýbrž pouze naší identity jako lidských bytostí, které „nesou tělo a přebývají ve světě.“

Proto také tato mimořádná opatření důsledně provádíme. V naší tradici není Pascha jediným „vyvoleným a posvátným dnem“. Celý život církve je Pascha. Vzkříšení je „sláva církve“ a „pokladnice Království“. Vzkříšení je celá víra, étos a kultura pravoslaví. Každá božská liturgie je Pascha. Vzkříšení je každá skromná kaple, každý posvátný chrám. Svatí a mučedníci víry, posvátné ikony, které uctíváme, jakož i každý akt lásky a dobročinnosti: všechno toto vydává vůni Vzkříšení. Život našich věřících je každodenní Pascha. Známe význam Vzkříšení, protože známe význam Kříže. Jsme církev Kříže a Vzkříšení. Máme zkušenost Kříže a Vzkříšení, a proto hlásáme: „Hle, skrze Kříž vzešla radost celému světu.“

(…) Tato doba rychle uběhne; pandemie zmizí; rány se Boží milostí uzdraví. Modlím se, abychom tuto krizi překonali a objevili v ní hloubku všech věcí; abychom zakusili proměnění, pochopili sílu obecenství s Bohem, který je „život a světlo“; a abychom ocenili hodnotu Božích darů zdraví a života, oběti a vzdání se individuálních práv pro lásku.

Celý text je dostupný zde.