Církev je duchovním místem, v němž komunikujeme s Bohem.
Jestliže chceme být pokojní a v klidu nalézt vnitřní harmonii, musíme správně
komunikovat s Bohem. A jak toho dosáhnout? Dodržováním Božích přikázání. Boží
přikázání nejsou morálním kodexem, který budeme-li dodržovat, tak bude všechno v pořádku. Vůbec
ne. Přikázání jsou terapeutickou metodou, jak léčit lidi. Neboť jestliže je
budou lidé dodržovat, obdrží – jak říká sv. Řehoř Palama – nestvořenou Boží
energii. Lidem něco schází, jsou nemocní. Všichni jsme nemocní. Po Pádu je celé
lidstvo nemocné. A míra nemoci každého člověka je odvislá od toho, jak moc je
hříšný. A je to tato hříšná a nemocná osoba, kterou na sebe bere Kristus, dá ji
plnost a oslaví ji.
V této době zakoušíme velkou radost, neboť Církev, náš
ekumenický patriarchát se chystá oficiálně svatořečit otce Porfyria. To není
obyčejná věc. Není to běžná událost. Uprostřed zmatku, který je kolem, přichází
Církev a co říká? Že je živá a oddaná svému dílu. Co tedy dělá? Jak řekl jeden
svatohorský starec: Církev je továrnou, která vyrábí světce. Toto dělá Církev.
To je její misie a dílo, v němž pokračuje i nadále.
Svatý Porfyrios byl maličký, slepý stařec. Podívali jste se
na něho a ihned ho odbyli – ne ovšem Církev. Vzpomínám si na jeho žáka z
Kavsokalyvie, kam svatý Porfyrios odešel dožít: na místo, kde byl postřižen na
mnicha. Otcové ho posadili na terasu v kelii svatého Jiří a starec řekl: „Jsem
slepý, ale vidím na kilometry daleko. Vidím před sebou moře a ryby v jeho
hloubce.“ A přitom byl slepý! Řečeno tělesnou terminologií, byl slepý. Sám
svědčil o tom, že když stavěl velký monastýr v Milesi, šel do okolí hledat
vodu. „Šel jsem a našel jsem vodu, a ve své mysli jsem mohl ochutnat, jestli je
slaná, nebo dobrá.“ To jsou divy, které přináší Boží milost. Zázraky. Jaké
zázraky? Zázraky Boží osoby, oslavené osoby, osoby, která touží po Bohu, která
miluje Boha.
Svatý Porfyrios byl někdo, kdo miloval Boha, miloval lidi,
sloužil jim a dnes je ozdobou Církve Kristovy.
(…)
Všichni bychom se měli probudit a slyšet alarm, neboť
duchovní budíček je rovněž důležitý. Máme nesmrtelnou duši. Musíme pokročit,
musíme najít Krista. Víte, svatý Porfyrios říkal, že Kristus je všechno.
Kristus je láska. Je náš otec, náš přítel, podstata našeho života. Proto také
jeden starec řekl správně a výstižně, že žijeme v době deprese. Lidé dnes trpí
depresí. Proč myslíte, že tomu tak je? Protože lidé nemají v sobě Ducha
Svatého, jenž je radostí a my všichni chceme mít radost. Podívejte se na
pohlednice – všichni si na Vánoce přejeme všechno nejlepší. Dnes už sice ne
tolik, protože máme email, ale přece: přejeme si „veselé Vánoce a šťastný nový
rok“. Všichni chceme mít radost, nebo ne? Ale kolik z nás ji najde? Radost není
psychologická věc, není to psychologický stav, ale duchovní stav – ovoce Ducha
Svatého. A víte, kdy a kde najdeme radost? Když najdeme Krista.
Podívejte se na svaté, mučedníky, vyznavače, na blažené,
kteří tolik trpěli ve svých životech, ale za tím vším se skrývala radost, něha,
povznesení, protože to je přesně ovoce Ducha Svatého.
To jsem vám chtěl dnes říct. Musíme najít Krista. Musíme si
uvědomit, že nejprve je třeba hledat Království nebeské a jak řekl Kristus:
„všechno ostatní vám bude přidáno.“ Nesrovnávejte proto Církev s klerikou.
Někteří lidé, kteří nosí kleriku, nás mohou pohoršovat, nemusí mít tolik
účasti. To ale neznamená, že bychom kvůli několika špatným doktorům měli
odmítat lékařskou vědu. Kristova Církev je nestvořeným prostředím, v němž jsme
oslaveni. Proto se modlím, aby nám Boží milost v těchto těžkých dnech byla
nápomocna, protože vím, že přijdou těžké časy. Nic není jednoduché.
(…) Budeme muset přetrpět mnohé těžkosti, ale nepřestaneme
věřit v Boha. A Bůh nás nikdy neopustí.
Přeloženo z kázání 10. prosince 2013. Zdroj: Pemptousia.com
