středa 3. září 2014

Starec Porfyrios – život na Svaté Hoře



Starec Porfyrios, původním jménem Evangelos Bairaktaris, se narodil 7. února 1906 do chudé rolnické rodiny, žijící na řeckém ostrově Evia. Jeho otec záhy odešel vydělávat peníze do Ameriky, kde pracoval na stavbě panamského průplavu. Extrémní chudoba nedovolila, aby Evangelos dokončil byť jen základní školu. Po prvním ročníku byl poslán pracovat do blízkého města Chalkida a následně do přístavu Pireus.

Ještě předtím však v sobě pocítil silnou touhu po Bohu. Během toho, co pásl ovce, si slabiku po slabice, protože lépe číst neuměl, pročítal životopis svatého Jana Chýšníka, který ho zaujal natolik, že se okamžitě rozhodl pro mnišství – i když o něm nic nevěděl a dokonce do té doby neviděl ani jednoho mnicha.

V Pireu se pak setkal s mužem, který v mládí žil krátký čas na Svaté hoře Athos. Na svůj tamější pobyt stále vzpomínal a litoval, že se kdy vrátil zpět do ruchu světského života. Kdyby si dnes mohl vybrat, nikdy by Athos neopustil. Zasažen jeho slovy, poprosil ho Evangelos, aby mu poradil, jak se na Svatou Horu dostat.

Nevěděl však, jak se vyvázat z práce, říct o svém rozhodnutí rodičům a podstoupit dalekou – a nákladnou – cestu lodí. Mezitím se začal intenzivně modlit, dělat poklony, postit se. Na Athos se dostal až na třetí pokus. Před odplutím ze Soluně k němu přišel postarší mnich: „Pojď se mnou do Kavsokalyvie,“ vyzval ho. „Žiju tam se svým bratrem v poustevně na poušti. Dáme ti práci, zaplatíme ti a možná z tebe nakonec uděláme i mnicha,“ zasmál se. „Poslyš ale, mladí nemají na Svatou Horu povolený vstup. Proto trošku zalžeme a Bůh nám odpustí. V Božích očích to nebude lež, ale pravda, protože ty miluješ Krista a chceš jít na Svatou Horu, abys mu sloužil. Takže když se tě někdo zeptá, kdo jsi, řekni, že jsi můj synovec.“

V athoském přístavu Dafne Evangela okamžitě spatřila stráž a chtěla ho vyhostit. Starec, který byl na Svaté hoře ctěným zpovědníkem, však zakročil: „Nechte ho, je to můj synovec. Zemřela mi sestra a on je teď sirotek, vzal jsem ho proto s sebou. Nemá chudák, kam jít.“ Když strážník namítal, že bude mít kvůli tomu problémy, mnich ho uklidňoval: „Neměj obavy, cokoli by se přihodilo, odvolej se na mě. Promluvím se starci a tobě se nic nestane.“

Takto tedy vstoupil mladý Evangelos do míst, která navždy určila jeho další život. Bylo mu teprve dvanáct let. „Od této chvíle jsem vedl jiný život: život v Kristu, plný služby Bohu, osvobozený od starostí, život vzkříšení,“ ohlížel se později nazpět starec Porfyrios.

Skit Kavsokalyvia se nachází v nejodlehlejší, nehostinné, jižní části poloostrova, kde se úpatí athoského masívu prudce sváží k Egejskému moři. Ve vyprahlé krajině, vystavené po většinu dne spalujícímu slunci, mají své poustevny mniši, kteří zvolili radikální formu askeze a oddáni neustálé modlitbě udržují podnes živé světlo hesychasmu.

Evangelos zde strávil sedm let v poustevně svatého Jiří pod duchovním vedením dvou zkušených mnichů: otce Panteleimona, který ho sem přivedl a byl jeho zpovědníkem, a otce Ioannikia, který byl knězem. Postupně se zde naučil číst. O volných chvílích pročítal liturgické knihy, Nový zákon a žaltář, který se nakonec naučil i nazpaměť.

Po prvotní radosti, která Evangela naplňovala v jeho vysněném místě, přišlo období pokušení. Chlapec začal pociťovat výčitky vůči svým rodičům, kteří nevěděli, kde je. Zároveň chtěl k sobě na Athos vzít svého stejně starého bratrance, aby nebyl ochuzen o tento způsob života. Své trápení před otci tajil, ale zároveň ztrácel chuť k jídlu, blednul a propadal stále častěji zádumčivosti. Starec Panteleimon si toho všimnul a zeptal se Evangela, co ho tíží. Chlapec mu všechno řekl. Od té chvíle pokušení zmizela. Evangelos už na rodiče nemyslel, ale dál se za ně modlil. Postupně se více postil a vůbec zvětšoval své asketické úsilí. „Byl jsem naplněn stále větší mánií a nadšením. Toužil jsem být pořád v chrámu a dělat to, co chtějí otcové, jen abych je potěšil. V tom spočívala má proměna, uskutečněná Boží milostí.“

Pro Evagela tak existoval pouze Bůh a po něm jeho dva starci. Od začátku si vůči nim vytvořil přirozenou poslušnost. Poslušnost pro něho neznamenala nějaký abstraktní koncept nebo morální nutnost, kterou musí splnit, pokud chce být mnichem. Naprosto ne – mladý Evangelos ani nevěděl, že něco takového jako poslušnost je základní podmínkou k tomu, aby mohl člověk na Svaté hoře plně uskutečnit své mnišství. Poslušnost u něho vyvěrala z přirozené úcty a opravdové lásky k oběma bratrům, kteří svým životem svědčili o Kristu. Bůh si tak Evanegela přitahoval skrze tyto duchovní osobnosti k sobě. „Byl jsem naprosto poslušný vůči svým starcům – ne  z nějakého přinucení, ale z radosti a lásky. Doopravdy jsem je miloval. Na nikoho jiného z lidí jsme nemyslel – ani na rodiče, ani na přátele, ani na svět venku. Můj život byl modlitba, radost a poslušnost vůči mým starcům.“

Praktický život ve skitu byl přitom přísný. Ve své láskyplnosti ho však Evangelos jako takový vůbec nevnímal. Teprve později si – už jako otec Porfyrios – uvědomil, jakou askezí na Svaté hoře prošel. Jednoho dne dal například otec Ioannikios chlapci za úkol, aby přemístil hromadu kamení z jednoho místa na druhé. Evangelos to poslušně vykonal. Když to však uviděl otec Panteleimon, velmi se rozhněval: „Proč jsi to udělal? Copak tady ty kameny potřebujeme? Vrať je tam, kde jsi je našel.“ A chlapec poslechnul. Druhý den šel kolem otec Ioannikios a velmi se divil: „Copak jsem ti neřekl, abys odsud ty kameny odnesl?“ Chlapec se starci poklonil a přiznal: „Odpusťte mi, otče, skoro všechny kameny jsem přemístil, ale druhý starec mi řekl, ať je vrátím tam, kde byly. A to jsem udělal.“ Otec Ioannikios na to nic neřekl a odešel.

Starec Porfyrios později vzpomínal, že nevěděl, zda ho otcové tímto zkoušejí z poslušnosti, či nikoli. Avšak pro nezkušeného poslušníka či mnicha je, dodával, důležité, aby nevěděl, že je zkoušen – jinak by na sebe záměrně bral i ty nejtěžší úkoly, jen aby ukázal, že je poslušný. Kdežto pravá zkouška, v níž se projeví skutečná poslušnost, nastává tehdy, když o ní člověk neví.

Ať už ve zkouškách či nikoli, otcové Evangela nikdy nechválili, ale spíše kárali – i když svou práci udělal dobře. Chránili ho tak od pokušení být na sebe pyšný. Mladík je však miloval natolik, že od nich nechtěl být odloučen. „Člověk, který je zvyklý na pokoření, přitahuje Boží milost,“ říkával později.

Otcové chlapce rovněž naučili Ježíšově modlitbě – opět velmi prostě, bez konkrétních rad a upozornění: „Po několika dnech si mě starec zavolal k sobě, dal mi komboskini a řekl mi, ať každou noc opakuji modlitbu ´Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou´. Nic víc. Žádná instrukce, žádné vysvětlení. Předtím, než mi dal komboskini, jenom řekl: ´Pokloň se, polib mi ruku a potom kříž na komboskini, abych ti mohl požehnat, aby ti Bůh pomohl.´“ To bylo vše. S Boží pomocí se mladík naučil Ježíšově modlitbě. Modlil se ji i během běžných prací, které vykonával ve skitu a mimo něj, aby jeho myšlenky volně nebloudily. Za tímto účelem si také opakoval v mysli slova z Písma a z liturgických zpěvů, které se naučil nazpaměť. Jediným smyslem bylo zůstávat stále s Bohem. Evangelos netušil, že pasáže, které znal zpaměti, jednou použije ve svých kázáních. Nikdy nechtěl Svatou Horu opustit.

Když jednou kráčel sám po cestě vedoucí ze skitu, potkal tři poutníky a pozdravil je, jak je na Athose běžné: „Požehnejte.“ Protože měl v té době velice „divoké vzezření“, jeden z mužů si soucitně povzdechnul: „Chudák chlapec, nemá to asi v hlavě úplně v pořádku.“ Evangelos šel mlčky dál, ale – šťastný za toto ponížení – říkal si pro sebe: „Má naprostou pravdu. Ale co by asi tak řekl, kdyby věděl o mém skutečném bláznovství!“

Toto bláznovství byla čirá radost v Bohu: když byl Evangelos sám a nestyděl se před starci, běhal po úzkých athoských stezkách, křičel z útesů nad nekonečným mořem, chodil bosý ve sněhu. Když se nachladil – „vypil jsem šálek čaje, udělal pět nebo šest set poklon, pořádně se vypotil a nakonec si vyměnil šaty. Potom jsem si lehl na madraci a znovu se uzdravil.“

Ani Evangelos, i když měl tak vroucí lásku k Bohu, nebyl ušetřen dalších pokušení. Stalo se, že udělal něco bez požehnání: vyřezal ze dřeva krásný obraz nebo se tajně naučil část evangelia nazpaměť. Otcové ho však za to vždy napomenuli, neboť přílišná horlivost v něm mohla vzbudit pýchu. Jednou Evangelos vědomě porušil starcův zákaz, aby nebral z poličky vzácnou knihu – rukopis děl sv. Simeona Nového Teologa, neotvíral ji a nečetl si z ní, protože nebyl na její obsah ještě dostatečně zralý. Kniha však stále poutala chlapcovu pozornost. Když starci odešli za prací, Evangelos rukopis z poličky sundal, ale byl překvapen a zklamán zároveň: staré písmo plné zkratek a specifických znaků nemohl přečíst, a tak knihu vrátil zpátky na své místo. Poté však upadl do těžkého smutku, který paralyzoval celou jeho bytost: nedokázal pracovat, modlit se, jít do chrámu, jak býval zvyklý. I když neztratil víru, nemohl obnovit svůj vztah s Bohem. Jeho myšlenky se neustále stáčely k tomu, že neuposlechl starcovu radu a začal všechno před starcem skrývat. Takto ztrápený prožil několik dní, dokud se starcovi nevyzpovídal. Teprve potom nabyl znovu pokoje.

Po dvou letech se stal Evangelos mnichem. Později na to takto vzpomínal: „Když jsem dovršil čtrnácti let, můj starec si mě zavolal a řekl mi: ´Co budeš dál dělat? Jaké máš plány? Zůstaneš tady?´ ´Zůstanu!´vyhrkl jsem radostí. ´Pokloň se.´ Poklonil jsem se. Starec přinesl svou starou a obnošenou rjasu, kterou měl na práci. Měla od potu zamaštěný límec a byla tak záplatovaná a pospravovaná, že pod ní bylo sotva vidět oblečení. Na Svaté hoře jsem viděl hezky oblečené mladé mnichy a snil jsem o tom, že jednou budu taky nosit rjasu jako oni. Co můžu říct? Čekal jsem toužebně na tento okamžik. A jak jsem byl mladý, tak jsem si představoval, že budu jednou nosit čistou a pěknou rjasu. A když ten okamžik konečně nastal, co jsem uviděl? Starý záplatovaný hadr. Byl jsem trochu zklamaný – asi pět minut. Ale starci jsem nic neřekl a nestěžoval si. Najednou jsem začal myslet pozitivně. Myslel jsem na poustevníky, kteří nosí žíněné košile a nikdy si je nesundají a neperou. Bůh mi dal útěchu. ´Požehnejte, otče,´ řekl jsem a rjasu si oblékl.“ Za další dva roky Evangelos přijal velkou schimu během celonočního bdění v chrámu Svaté Trojice.

Vysoko nad skitem Kavsokalyvia žil ve své malé kamenné kelii v totální izolaci od světa ruský poustevník Dimas. Nikomu se neukazoval, nikdo o něm nevěděl – až na pár spolubratrů z Kavsokalyvie, kam chodil na společné modlitby. Žil a zemřel „neznámý lidem, avšak známý Bohu“ (sv. Theognostos), který ho obdaroval mnohými charismaty. Jediný starec Porfyrios svědčil po svém odchodu ze Svaté Hory o síle milosti, která z tohoto svatého muže vyzařovala. Bůh nechal sotva plnoletého mladíka vstoupit prostřednictvím zbožného Dimase do světla své slávy:

„Jednou brzo ráno, ještě před první bohoslužbou jsem vešel do prázdného chrámu, usadil se bokem u vchodu a modlil se. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil vysoký mnich. Byl to Starý Dimas. Rozhlédl se a nikoho neviděl. S dlouhými komboskini v ruce začal dělat rychlé rytmické poklony a zároveň neustále opakoval: ´Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou... Přesvatá Bohodice, spasiž nás.´ Po krátkém čase upadl do extáze. Nedokážu najít slova, která by popsala jeho chování před Bohem – jeho pohyby lásky a uctívání, pohyby božské touhy a oddanosti. Jeho postava se koupala v milosti. Zářila ve světle. Jeho modlitba se okamžitě přenesla na mě. Ihned jsem vstoupil do atmosféry, která ho obklopovala. Neviděl mě. Byl jsem hluboce dojatý a začal prolévat slzy. Boží milost sestoupila na mě bídného a nehodného. Jak bych vám to mohl popsat? Světec přenesl Boží milost i na mě. Milost, které se mu dostalo, zářila i na mou duši. Přenesl na mě své duchovní dary milosti.“

Tento stav „božské katalepse“, jak ho Porfyrios nazývá, pomalu odezníval s prvními ranními údery zvonu. Do chrámu začali vstupovat další mniši na jitřní a svatou liturgii. Po návratu do poustevny se mladík odebral rovnou do kaple, kde až do večera v slzách tiše pronášel Ježíšovu modlitbu. Spolu s ustavičnou modlitbou se mu zároveň dostalo duchovního daru prozorlivosti. Obojí bylo nečekané – Porfyrios tyto dary neznal, protože starci o nich záměrně nehovořili. Ani po nich netoužil – chtěl být jen s Bohem. A Bůh mu ukázal, jak se oba otcové, kteří ten den odešli ze skitu, pomalu vracejí zpátky. Šel jim proto naproti a když se ho s překvapením zeptali, jak to, že nich věděl, mlčel. Večer pak o svém vidění řekl starci Pantelemonovi. „Dobrá, dobrá,“ odpověděl zpovědník. „Ale nepřikládej těmto věcem žádný význam a nikomu o nich neříkej, protože zlý se dívá.“

Po této zkušenosti patření na nestvořené Boží energie se v Porfyriovi prohloubily duchovní schopnosti i smyslové vnímání, aniž by o to usiloval –  byl si vědom, že se jedná o projev neskonalé Boží vůle a dobroty vůči jeho stále ještě mladé, nezkušené osobě. Přesto se od té chvíle naučil velmi lehce nazpaměť bohoslužebné kánony, zpívané v chrámu, a dokonce celý žaltář. Jeho smysly se zjemnily a vytříbily: dokázal rozeznat rozmanité vůně a zvuky, které ho uprostřed athoské přírody obklopovaly, aniž by se jimi nechal opojit a svázat. Spíše v nich rozpoznal velkolepost Božího stvoření a skrze ně v pokojném úžasu velebil Stvořitele. „Všechno, co jsem viděl, jsem obrátil v modlitbu.“

Příroda ho zároveň učila pokoře. Barvy květů, vůně moře a zpěv ptáků tvořily dokonalou harmonii, která se neukazovala na odiv, ale svým přirozeným projevem oslavovala Boha. Slavík, kterého Porfyrios se zatajeným dechem poslouchal na mořském útesu, zpíval dlouhé minuty jen tak, do prázdna, které se před ním otevíralo. Zdánlivě beze smyslu utkával svoji melodii, aniž by se staral, jestli ho někdo slyší. Svou pouhou existencí manifestoval krásu Božího díla. Porfyrios zatoužil se mu připodobnit a být prostý jako on a jako stovky dalších neznámých mnichů, kteří na Athose zapřeli sami sebe, aby vydali to nejlepší, co v nich je; neboť už nekonají oni, ale tvoří v nich Duch svatý.

Avšak Boží plány s Porfyriem byly jiné. Těžce onemocněl a musel Svatou Horu opustit, aby dostal léky, které zde nebyly k dispozici. Po uzdravení byl vysvěcen na kněze a sloužil v několika monastýrech a chrámech v Řecku. Stal se vyhledávaným starcem, velkou duchovní autoritou a oporou mnoha lidem. Na Athos se vrátil až těsně před smrtí. Opustil tento svět uprostřed svých nejbližších v milovaném skitu Kavsokalyvia 2. prosince 1991. Jeho poslední slova patřila Kristově modlitbě: „aby všichni jedno byli.“


Zpracováno volně podle knihy Raněn láskou – život a moudrost starce Porfyriose (Limni, Evia 2005).

Jediným zevrubnějším materiálem k starcově dílu v češtině je kniha vladyky Kryštofa Otec Porfyrios (Moskva 2012).

Žádné komentáře:

Okomentovat